S Adamem Halašem o pantomimě a pedagogice (2): Hlavně neusnout na vavřínech

Co když se u někoho ze studentů projeví specifický talent jen pro nějakou určitou oblast, jeden žánr?
V rámci magisterského studia může získat větší prostor pro konzultaci s lidmi, kteří se jeho oboru věnují, a už se soustředit na svou vybranou disciplínu. V bakalářském studijním programu jsme nastavili portfolio tak, abychom ukázali provázanost různých disciplín, jak už jsem o tom mluvil. Že jeden obor navazuje na druhý, souvisí spolu. Student si to třeba neuvědomí hned a ptá se: Proč teď dělám klaunérii, když bych raději dělal jenom pantomimu? Ale je na pedagogovi, aby byl empatický a studenta k poznání dovedl. Proto myslím, že výuka musí být postavena na osobnostech, které to vnímají a mají kapacitu svým studentům souvislosti ukázat, i v praxi. Třeba když se podíváme na tvorbu Radima Vizváryho: je to mim, ale také je často klaunem, který komunikuje s divákem. I studenti si to vše musí zažít, bezprostřední komunikaci, filozofii klauna. To je jeden příklad, jak je potřeba vše ve výuce propojovat, proto tady chci mít dobře vedenou klaunérii, stejně jako cirkusovou artistiku atd.

Vypadá to, že nejčastěji absolvent odchází jako autor solitér. Je to pravidlem?
Autorská tvorba sama o sobě je klíč k osamostatnění, minimálně myšlenkovému a tvůrčímu. Ale samozřejmě je potěšující, když se zformuje některý ročník tak, že je schopen fungovat i dál, ať to jsou dvojice nebo trojice nebo celá skupina a pokračují spolu, ne každý musí být solitér. Když se zpětně člověk dívá na absolventy, je to obrovské rozpětí, ale mnoho z nich zůstává v umělecké spolupráci, i když jsou to zároveň velké individuality, jako třeba Miřenka Čechová, Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková… Dal se tu dohromady Holektiv. My kluci, co spolu chodíme, to byl téměř celý ročník, který dokázal vydržet spolu. Už za studií měli spoustu připomínek, které byly podnětem i pro nás pedagogy.

Kdybychom začali vyjmenovávat, tak tady budeme hodně dlouho. Ale stalo se také, že na školu někdo přišel s nadšením, že chce být tvůrce, a teprve tady zjistil, že to nejde?
Stalo, proto také tolik dbáme na vysokou úroveň výuky a na to, aby studenti pochopili, že je to závazek a že studium je něco, čemu musí věnovat maximum energie. Všechno je i o způsobu, jakým se studenty komunikujeme, a to není jednoduché. Je potřeba být empatický, ale i upřímný. Pro pedagoga je těžké dávat zpětnou vazbu v něčem, co toho druhého může třeba zklamat nebo odradit, i když víte, že je to vlastně v jeho zájmu. Ale komunikace může být otevřená, člověk může být přívětivě tvrdý. Nic si neříkáme za zády studentů, ale tváří v tvář, a s pokorou, v tom smyslu, že si studentů vážíme. Nejsou to nějaké naše loutky, ale mladí lidé, kteří hledají sami sebe, potřebují porozumění a je nutné o každém přemýšlet zvlášť. Zároveň zůstat na úrovni, kdy si uvědomujeme, že se pohybujeme na půdě vysoké školy, kde učíme náročný umělecký obor.

Asi je ale těžké vybalancovat komunikaci, aby nepřešla do osobní roviny?
Mně osobně to ani nevadí, ale je potřeba si ohlídat, i když jsme malá katedra skoro rodinného typu, abychom se chovali všichni jako profesionálové. Považuji za úspěch, když je student ochoten třeba po půl roce přijít a říct: „Je skvělý že jsme se o tom bavili, rozhodl jsem se věnovat něčemu jinému, díky.“ A rozejdeme se bez pocitu křivdy a s tím, že jsme si to řekli včas. Já jsem zase určitě ochotný ocenit, že někdo dokázal například skloubit studium s prací, i když jsem tomu nejdřív nevěřil, a je fakt dobrý.

Jaký je teď o to studium zájem?
Má to vlny, taková jako křivka, například kluků je teď obecně míň, ale v čase se to mění. Obor otvíráme každý rok, protože je pro nás zásadní kontinuita. Že je teď katedra v dobré kondici, neznamená, že se sem nahrne padesát uchazečů. Většinou jde o zájemce, kteří nemají jen povrchní představu „Já chci být u divadla, tak budu herec nebo herečka“, mají už specifičtější zájem právě o náš obor. Máme kolem 20–30 uchazečů ročně. Má to i populační logiku. Ale zájem o obor je úměrný tomu, jakou úroveň má vysokoškolské studium jako celek, jaké nároky klademe na uchazeče. Řekněme polovina to jde na přijímačky jen zkusit, polovina má vážnější zájem. Výběr je také pěkná alchymie, diskutujeme s kolegy a snažíme se zodpovědně připravit přijímačky, aby z nich vyšlo 5, 6 lidí, kteří se oboru skutečně chtějí věnovat.

Pozná se na přijímačkách talent i opravdovost zájmu?
Pozná, máme nástroje, které nám pomohou porozumět jejich zájmu a utvrdit se, že tam talent je. Ale samozřejmě záleží, jak se drží v prvním roce, stává se, že jeden až dva studenti skončí. To nemusí znamenat, že by studium nezvládli, ale třeba pochopí, že to je opravdu na celý život, že nejde zkusit ještě tohle a tamto a pak uvidím. Divadlu musí být člověk oddaný.

Anebo jdou dělat cirkusovou artistiku, protože je efektní?
Nedivadelní artistika může být pro někoho lákavá úspěchem a tím, jak je v ní na první pohled technika viditelná, divák ocení výkon. U divadelního zpracování jakýchkoliv technik je potřeba spolupracující divák, který se do toho, co sleduje, trochu víc ponoří. Je tedy potřeba si publikum hledat a řekněme trochu i vychovávat, není to tak jednoduché jako dělat oslňující triky. Při vší úctě a respektu k těm, kteří artistiku dělají na nejvyšší úrovni!

Chtělo by to ještě divadlo pro pantomimu.
Divadel, kde se dá hrát nonverbální divadlo, není málo. Se studenty se bavím o časech, kdy tyhle scény začínaly, když se objevilo divadlo Alfred ve dvoře – z toho jsem byl tenkrát paf a chodil na každé představení… Hrálo se v Roxy/NoDu, kde jsem pracoval (Adam Halaš byl uměleckým šéfem NoDu, pozd. red.), chodili jsme do Archy, inspirace zahraničními tvůrci, kteří do takových divadel jezdili hostovat, byla výrazná. Když Ctibor Turba založil divadlo Alfred ve dvoře, byl to velký zlom v tom smyslu, že měl výbornou, jasnou dramaturgii. Dělal se studenty skvělé věci, ne klasickou pantomimu, ale otvíral ji jiným vlivům, najednou jsme viděli, co všechno je v mimickém divadle možné. Myslím, že to byl zásadní moment nejen pro mě. Ale byla to doba, kdy divadel pro náš obor bylo opravdu ještě málo.

Dnes je scén více, ale když se bavíme o dramaturgii, máme spíš divadla pro alternu a objektové divadlo nebo pro nový cirkus. I divadlo BRAVO! je především domovská scéna Losers a nového cirkusu.
V divadle BRAVO! se dramaturgie postupně rozvíjí, je pořád trochu v zárodku. Jsou mladí, celý prostor je mladý. Repertoár se rozšiřuje a pantomima se na něm objevuje, je tam potenciál, mají zájem o různé žánry. Myslím, že je možné mít zároveň divadlo i soubor a dávat prostor hostujícím umělcům. Jen je potřeba, aby měli svou kvalitu a rukopis. Třeba Andrej Lyga, který propojuje pantomimu a práci s maskami, si umí najít svoji poetiku a artikulaci, která je opravdu zajímavá. Ale dokážu si představit i divadlo, kde by byl dramaturg, který by pomáhal i jednotlivým souborům růst a byl by přítomen inscenování nových kusů, bylo by to reciproční: „Chci vás tady, pojďte k nám hrát, a my vám budeme s tvorbou pomáhat, dáme vám k dispozici lidi.“ Neříkám založit vyloženě souborové divadlo, ale mít spolupracující soubory, které by všechny měly společný dramaturgický cíl a přibližně stejný směr, co se týká divadelní estetiky.

Jinak bych nezapomínal ještě na další scény, třeba ARCHA+ se znovu profiluje, to je skvělá příležitost, jen je potřeba, aby se jim umělci a mladí sami ozvali, zavolali, nabídli, protože teď se to tam rodí. Sami jim to na škole radíme, ale zkusit to musí oni. V ARŠE+ vystupuje taky Věrka Ondrašíková, kterou jsem ještě nezmínil jako důležitou členku našeho týmu, Věrka je další pilíř pedagogického sboru. Její inscenace jsou sice více taneční, ale mají velký přesah, ať je to experimentování se světly, se zvukem, u nás právě učí interdisciplinární projekty a zároveň dává taneční tréninky.

Pak je ještě prostor na Jatkách78, ta už jsou možná vnímaná víc jako stagiona než jen scéna Cirku La Putyka.
Rosťa Novák je hodně otevřený, dává prostor souboru My kluci, co spolu chodíme, a na ně diváci chodí hodně. DEKKADANCERS jsou také dost „ulítlí“ multižánrově, hrála tam i naše Squadra Sua s Přecházením, hostuje tam Jan Jirák, který také patří také do našeho pedagogického týmu. Rozvíjí právě ten směr divadelnosti nového cirkusu, o kterém jsem mluvil, ne artistiku na výkon, ale jde po obsahu, po atmosféře.

Umíte se v týmu pohádat?
Jasně, bez toho to někdy nejde. Teď jsme zrovna ve fázi, kdy si všichni rozumíme, ale právě proto říkám pozor! Abychom neusunuli na vavřínech, aby se nezpohodlnělo. Když je moc velký klid a shoda, také to není dobré. A mě by to ani nebavilo, já se musím pořád něčím „nakopávat“.

Ale také musí mít člověk nějaký čas na rodinu, ne?
Na rodinu chci mít čas vždycky, samozřejmě mě inspiruje, s dětmi člověku přijde spousta nápadů, zase se to všechno propojuje. Upřímně se teď cítím líp než před takovými deseti, patnácti lety, mám pocit, jako bych měl i víc energie! A myslím, že je to právě tou propojeností, tím, co člověk načerpá doma i prací s tolika mladými lidmi. S nimi se potřebujeme navzájem.

Bude zase HAMUFest?
Ano, s katedrou se zúčastníme a chceme mít zase bohatší program než loni. Jsme rádi za to, kolik návštěvníků se přišlo podívat na práci našich studentů, na ukázky na sálech se skoro nevešli. O festival je ze strany studentů, pedagogů i veřejnosti velký zájem a chceme s ním pokračovat i v budoucnu.

Také mě zaujaly v Inspiraci večery Impromima a jazz, myslím, že je to dobrý formát, nebo jsem minimálně zjistila, že mě baví. Jen se o něm člověk nedozví, když nenarazí na facebookovou událost.
|Jazz a pantomima je perfektní spojení. Klidně bych takové večery dělal v inspiraci častěji. Naši studenti měli svobodu v tom, jak improvizují spolu s hudebníky, ale zároveň jasně daný kontext. Vystoupení trvalo přibližně hodinu, mělo jednoznačný začátek i konec, vnitřní dynamiku. Improvizace nemusí být absolutní volnost, může mít rámec nebo pravidla. S jazzem jde pantomima dobře dohromady, budeme v tom pokračovat. Propojování oborů je něco, co mě baví.

Chystáte se studenty nějaký nový projekt?
Ano, se studenty pátého ročníku, Petrem Bergmannem a japonským tanečníkem Ken Maiem připravujeme site specific projekt, který se odehraje na Broumovsku v plenéru. Představení je inspirované životem a dílem česko-německého sochaře Emila Schwantnera.

Adam Halaš, mim, choreograf a autor řady nonverbálních projektů, absolvoval magisterské a doktorské studium na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze – obor nonverbální a komediální divadlo. Od roku 2010 je vedoucím katedry nonverbálního divadla a interním pedagogem HAMU. V roce 2016 byl jmenován docentem. (Přečtěte si více zde…)