Život umělce je stálá změna, která nejde popsat ani předvídat, říká Marie Fajtová

Vystupuje v četných koncertních produkcích, zpívala sopránové party, mimo jiné v opusech A. Dvořáka, W. A. Mozarta, J. Haydna, F. X. Brixiho, G. F. Händela, ale i v dílech u nás nepříliš známých, jakým je například Requiem Franze von Suppé, v němž účinkovala na festivalu v Ebrachu. Věnuje se hojně rovněž písňové literatuře. Přitom však mnoho nechybělo a z pódií by nezněl její zpěv, ale publikum by aplaudovalo jejímu klavírnímu umu.

Na pražské konzervatoři totiž původně vystudovala v letech 1992–98 hru na klavír a až poté u Jiřího Kotouče v letech 1998–2003 operní zpěv. Bezprostředně po absolvování začala sbírat ceny. V roce 2004 se stala laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v roce 2008 zvítězila v prestižní Mezinárodní pěvecké soutěži Barbary Hendriks ve Štrasburku. V širších nominacích na Cenu Thálie figurovala jako Quacozinga v Myslivečkově Montezumovi v produkci Hudebního festivalu Znojmo a za Norinu v Donu Pasqualovi v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Přímo nominována byla na Cenu Thálie 2015 zaztvárnění Belliniho Normy v Národním divadle v Praze. Za výkon v roli Violetty Valéry v inscenaci Verdiho La traviaty v českobudějovické opeře získala Jihočeskou Thálii 2017.

O svých cenách a úspěších ale Marie Fajtová nemluví. „Nakonec jsem nikdy neměla agenta, neměla jsem čas a potřebu se mediálně prezentovat. Pro mě byl barometr potlesk – když jsem měla jeden z největších aplausů, řekla jsem si, že tu ještě mám co dělat. Odezva od diváků je pro mě důležitá,“ říká s úsměvem. Zpívala v unikátním chrámovém komplexu Angkor Vat a v Phnom Penhu kambodžskému králi Norodomu Sihamonimu, Karlu III. ještě jako korunnímu princi Charlesovi při jeho návštěvě v Praze v roce 2010 v představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, zpívala také brunejské princezně i dalajlámovi. V průběhu let vystoupila i před dalšími významnými osobnostmi.

V minulém roce z rodinných důvodů hojně pobývala v zahraničí a jak říká, odreagovala se, odpočala si. „Získala jsem odstup, vnitřně jsem se zklidnila, obrazně řečeno jsem nabrala dech. A teď chci znovu pořádně rozjet své aktivity,“ říká energicky. V současné době úspěšně kombinuje svůj pobyt v Itálii a v Čechách v souladu se svými pracovními aktivitami. Na naší první scéně vystupuje jako host, hned začátkem sezóny to byla Musetta v Pucciniho Bohémě, hostuje na tuzemských scénách, věnuje se koncertní činnosti a práci na vlastních projektech. Extrovertní Marie Fajtová je vůbec plná energie, hovoří živě a vesele, se zaujetím. Nadšenec, který ví, co chce.

Proč jste se rozhodla pro zpěv? Při studiu klavíru na pražské konzervatoři jste byla v klavírních soutěžích úspěšná.
Byli jsme silný ročník, po přijímačkách na AMU jsem zůstala první pod čarou. A protože mě zpěv lákal už dřív, řekla jsem si, že to je příležitost, abych ho studovala. Přihlásila jsem se tak na konzervatoř znovu na obor operní zpěv. 

Studovala jste už při studiu hry na klavír zpěv soukromě?
Chodila jsem ke spolužačce Erice Jarkovské. Prosila jsem ji a žebrala o hodiny – fascinovalo mě, že umí tak krásně zpívat a chtěla jsem vědět, jak se to dělá! Vždycky jsem toužila po tom zpěv ovládnout, umět zacházet s hlasem tak, aby můj zpěv byl hezký a byl slyšet. Když jsem se ke studiu rozhodla, chodila jsem k přípravě za paní Helenou Tattermuschovou. Měla jsem štěstí, že v té době ještě učila. Byla úžasná! Tehdy se lidé hlásili na obor operní zpěv opravdu v řádech stovek, dostat se tam nebylo snadné. Přijali mě a tehdy mi řekl náš vynikající pianista, pan profesor Radomír Melmuka: „To, že vás nevzali na AMU, zase taková tragédie není, ale to, že vás vzali na zpěv mezi tak velkým množstvím zpěvaček, považuji za obrovský úspěch!“ Byla jsem přijata a přišla za paní Tattermuschovou. Vidím to jako dnes – seděla v okně a řekla mi: „Moje milá, já tu končím, už mi to neprodloužili. Přijde někdo jiný…“ Zaskočilo mě to. Ale měla jsem podruhé štěstí, protože přišel Jiří Kotouč. Chodila jsem k němu s Martinem Šrejmou, Jiřím Brücklerem, Hankou Blažíkovou, Martinem Bekem, studovala u něj plejáda dalších pěvců. Jiří se do toho pořádně obul a také mě obrovsky nadchl. Nejdřív mi zakazoval zpívat cokoliv jiného než vokály a, e, i, o, u, abych věc neuspěchala, ale já jsem v té době dostala obrovskou příležitost, kterou jsem mohla přijmout – vystupovat s Musicou Bohemicou Jaroslava Krčka. V prvním a druhém ročníku jsem s nimi absolvovala turné s lidovými písněmi. Jaroslav Krček tehdy využil toho, že mám průpravu, jsem muzikální, ale hlas je školený zatím jen z části. Po dvou letech už mi ale Kotouč řekl: „Marie, jestli se chcete naučit zpívat, pak už tenhle styl nemůžete dělat, musíte se rozmyslet.“ Věděla jsem, co chci. Operu. Zavřela jsem se doma, cvičila škály pořád dokola, doslova jsem se procvičila studiem. Dělám to tak dosud. Každý den cvičím, každý den se učím.

Vaše první role na jevišti byla Norina – to není právě pozvolný vstup na scénu. Jak na tu dobu vzpomínáte a vůbec – co bylo před Norinou?
Vyučování v Základní umělecké škole Terezie Brzkové v Plzni – učila jsem děti hrát na klavír! Přitom jsem chtěla zpívat. Přišla mi nabídka na Pražské jaro 2004 na roli v barokním pasticciu Praga Nascente da Libussa e Primislao, podle verze Antonia Denziho z roku 1734, impresária divadla hraběte Šporka. Libussa byla Hana Blažíková, já Primislao, tedy Přemysl. Byl to velmi zajímavý projekt. Zároveň s tím jsem už dostala nabídku na Norinu. Byla jsem ale zaměstnána ve škole, a tak jsem učila děti stupnice a při tom si sama stále opakovala Donizettiho recitativy. Byla to velká škola koncentrace, a to mi hodně pomohlo do budoucna. Absolutní koncentrace je základní předpoklad toho, aby člověk na jevišti obstál. Nic vás nesmí rozhodit, nesmíte se nechat ničím vyrušit. Po Norině přišla v Plzni Fiordiligi a v Praze mi v té době nabídli roli Noriny studijně.

Byla jste však na čekací listině…
Ano, musela jsem čekat, jestli někdo náhodou neonemocní. A jednou v zimě, když jsem byla na horách a chystala se na běžky, zavolali mi z divadla, že jsou obě pěvkyně nemocné a jestli bych nemohla přijet. Bylo to rok po tom, co jsem dělala Norinu naposledy. Samozřejmě jsem nezaváhala a přijela.

Norina byla odrazový můstek, pak už přicházela jedna role za druhou…
Pan Nekvasil mi na základě tohoto vystoupení nabídl angažmá. Pak už šlo všechno poměrně rychle. Hned za půl roku jsem jela s Národním divadlem na zájezd do Japonska jako Zuzanka ve Figarově svatbě, dostala jsem roli Despinia v Řeckých pašijích, po dalších menších rolích přišla Donna Elvíra v Donu Giovannim a Violetta v La traviatě. Bylo to velmi náročné, ale hrozně moc mě to bavilo. Můj repertoár je hodně ovlivněn Stavovským divadlem, takže nejčastěji jsem zpívala Mozarta, z Donizettiho po Norině už jen pár let Adinu v Nápoji lásky.

V té době už jste měla malou dcerku, jak jste skloubila práci a mateřské povinnosti?
Bylo to hodně náročné, Tonče byly tehdy tři měsíce. A já jsem poprvé zjistila, že když se nevyspím, nemůžu zpívat. Uvědomila jsem si, jak je tělo křehké, že s únavou nic neuděláte. Že když se ve čtyři ráno vzbudíte, když nespíte v noci, už to za celý den nedoženete. A pak přijdou další noci a další dny… Přirovnávám nás ke sportovcům – zpěváci stejně jako sportovci pracují s tělem. Zpěvák nemá nástroj, který nosí ve futrále, tělo je náš nástroj a musíme se o něj starat. Přijdou ovšem situace, třeba ta únava, nachlazení a zpěvák musí ve stavech, kdy není stoprocentně fit, zpívat. A tehdy se musíte spolehnout na pěveckou techniku. Představení a koncertů bylo hrozně moc a mohla jsem to zvládnout jen díky technice. Dceru jsem brala na zájezdy s sebou, dlouho jsem ji kojila, a tak jsem jezdila po světě s ní. V pěti měsících se mnou byla v Bangkoku, kde jsem zpívala novoroční koncert s Thailand Philharmonic Orchestra, pozval mě pan dirigent Gudni A. Emilson, s nímž jsem tehdy častěji spolupracovala. Hned druhý den nato jsem měla novoroční koncert v Německu s panem dirigentem Gerdem Schallerem. Nemyslím si, že by dceři tohle cestování nějak vadilo. Přijala nezbytné podmínky od malička docela samozřejmě a přirozeně v nich žila. Myslím si, že to tak děti mají. Žijí v tom, co mají kolem sebe. Byl to hlavně velký zápřah pro mě. Například jsem odzpívala představení v Praze, pak jsem letěla zpívat do Tallinu, vrátila jsem se do Prahy, další den jsem letěla do Moskvy, odtud do Japonska a zase zpátky. Vlastně teď nedokážu pochopit, jak jsem to zvládala. Byla jsem i dost nemocná, ale přesto jsem dokázala zpívat a dostát všem závazkům bez potíží.

Je mezi vašimi rolemi nějaká, kterou máte zvlášť ráda, ke které máte z nějakého důvodu specifický vztah?
Těžko říct – když jsem dělala lidovky, dělala jsem je dobře a ráda, stejně jako Norinu, Violettu a také barokní hudbu. Jsem v podstatě takový univerzál, a proto nemám ani oblíbenou roli a vlastně ani autora. Styly a autoři jsou různí, ale profesionální přístup musí být ke všem stejný. Na co ale nesmírně ráda vzpomínám a za co jsem šťastná, je koncert s dirigentem Jiřím Koutem – Carmina Burana Carla Orffa s Orchestrem hl. města Prahy FOK. Jestli jsem se měla učit zpívat pro tenhle jediný koncert, stálo to za to! Jiří Kout byl úžasná osobnost a na práci s ním zkrátka nemohu zapomenout. Nesmírně ráda vzpomínám také na La traviatu v Helsinkách, kde se mnou zpíval výborný barytonista Jaakko Kortekangas. Když on zpíval Germonta, chtěla jsem, aby nepřestal, bylo to něco tak úžasného!

Nestalo se vám, že byste v takových chvílích vypadla z koncentrace?
Ne, naštěstí se mi to nestalo. Takoví lidé mě na jevišti vždy velmi inspirují. Například když Anda-Louise Bogza zpívala Turandot a já Liu, to bylo pro mě nesmírně obohacující. Podobně mě inspirují výkony pěvců, které slyším jako divák a posluchač. K takovým patří například Anna Netrebko.

Nevyhodí zpěváka z koncentrace nevhodná režie? Režijní akce, která nebere ohled na potřeby pěvce?
Obvykle se před premiérou zhruba dva měsíce intenzivně zkouší, na úplném začátku jsme seznámeni s režijními záměry, maketou scény a s nákresy kostýmů. Už z toho zkušený zpěvák odhadne, co ho čeká. Buď je nadšený, nebo se s tím zkrátka smíří, neboť je obvykle šťastný, že byl obsazen. Takže pokud s pojetím nesouhlasí, nahlas to obvykle neřekne. Nechce být potížista, má rodinu, hypotéku a chce zpívat. Doby, kdy si diva mohla dovolit odejít ze zkoušky, neb s ní bylo nezdvořile zacházeno, jsou pryč. Ale i to si z divadla pamatuji. Sama jsem to neudělala, ale je pravdou, že pokud se mi něco nelíbilo a měla jsem oprávněné důvody, ozvala jsem se. Stane se, že na špatně vedenou režii zpěvák doplatí. Je s podivem, jak časté jsou například nepochopené základní akustické zákony. Též samotný zkušební proces je obrovsky náročná činnost, dennodenní nacvičování ve velmi konkurenčním prostředí plném podivných intrik, pasivních agresí, pomluv a napětí. Divadlo je strašně těžká disciplína. Zvlášť pro citlivé lidi. Moudrý režisér tohle ví a umí s tím pracovat, některým se podařilo vnést na jeviště při zkouškách laskavost a respekt. To je jedna část jeho velmi náročné práce. Ta další je samotné pojetí opery. Každá nová premiéra je nový porod. Všichni jsou zvědaví, jak bude miminko vypadat. A pak se o tom mluví, píše, debatuje, shoduje i neshoduje. I tohle je opera.

Ve Státní opeře jste ztvárnila Verdiho Gildu v poslední, značně kontroverzní inscenaci Rigoletta. Dnes je posouvání do současnosti fakticky standardní režijní přístup, který je podle mého soudu u některých titulů možný, u jiných však nikoliv. Jak se díváte na tyto režijní postupy a především na ty, které přepracovávají operní děje a do originálu přidávají bez opory v libretu a hudbě jiné?
Jsem v tomto zřejmě na opačném spektru, vyznávám autenticitu. Nicméně u oper z 20. století, nechť se děj přesouvá do současnosti či modernizuje, tam se to, myslím, snese. Znásilňování libret je třeba jen marketingová strategie nebo pokus o zviditelnění režiséra? Nevím… Pro mě je na prvním místě hudba. Jsem přesvědčena, že když není dobře provedena hudba, žádná činoherní akce to nezachrání. Opera není činohra, v opeře se zkrátka musí dobře zpívat, to je pro mě nezpochybnitelný základ. Teprve pak je možné i hrát.

Hovořila jste o odlišných žánrech – střídáte je?
Život umělce je stálá změna, která nejde předvídat. Takže příležitosti přijímám tak, jak přicházejí a jak mi vyhovují v souvislosti s mými dalšími aktivitami. Vedle oper zpívám velmi ráda operety a písňovou literaturu. Muzikál ne, ačkoliv nelze vyloučit výjimky. Například Ondřej Soukup pro mě napsal nádhernou skladbu s věnováním „S láskou Máří Fajtové“, jde o skvěle zpracovaný hudební motiv z jeho muzikálu Šach mat, Gábina Osvaldová k hudbě napsala text, je to krásná věc! Spolupracujeme spolu – když Ondřej potřeboval do svých muzikálových projektů operní hlas, pozval si mě. Předloni v říjnu jsme s Filharmonií Teplice a Tomášem Braunerem provedli Sedm písní na slova Vítězslava Nezvala od Jana Klusáka, který mi napsal pro tento koncert skladbu – Melodii beze slov pro Marii Fajtovou. Nesmírně si toho vážím, byla to interpretačně těžká, ale ve výsledku krásná a působivá hudba. A podobně bych si i Ondřejovu skladbu moc přála provést s orchestrem, tak doufám, že se to někdy podaří.

Kde jste raději – na jevišti nebo na koncertním pódiu?
Tam, kde jsou féroví kolegové a kolegyně. Kde panuje dobrá atmosféra. Kde nejsou podrazy, kde cítím, že mám svůj prostor. A je jedno, zda jde o koncert pro pár lidí, Ave Maria po tisící nebo velkolepá představení pro krále – jsou to pro mě zásadní věci. Pokud chybí, raději poděkuji a odejdu. Věnuji svou energii tomu, co má smysl, i když to může znamenat, že přijdu o určitou příležitost, nebo se budu muset uskromnit. Ostatně nelze podávat dobré výkony v prostředí, kde se nepřiměřeně „loktaří“, kují pikle nebo chybí loajalita a vzájemný respekt. Věřím, že prostředí má velký vliv na to, jak člověk roste a jakou práci odvádí – proto si pečlivě vybírám, kam svou energii vkládám. 

Jako klavíristka můžete sama sebe snadno doprovázet při zpěvu. Využíváte to i při koncertech v rámci vlastních projektů Baroquing a Mozartissimo? Pobývala jste v zahraničí, měla jste vůbec na svoje projekty čas?
To, že se mohu sama doprovázet, je opravdu velká výhoda, mohla jsem se doprovázet při studiu rolí doma a jsem přesvědčená, že právě díky tomu jsem nikdy neměla na jevišti hudební výpadek. Klavír podněcuje vnímání harmonie, což je velmi důležité.

Baroquing a Mozartissimo jsou rozdílné projekty, mají jinou náplň. Baroquing je hodně široce koncipován– od pořádání koncertů po edukační činnost a vydavatelskou práci, pořádáme kurzy a master class. Pro představu – přesně před rokem to byl například master class s dirigentem a cembalistou Rinaldem Alessandrinim, při němž se mi podařilo propojit pražskou konzervatoř a Italský kulturní institut v Praze. Přijeli účastníci ze sedmi zemí – dirigenti, zpěváci, cembalisté. Master class s ním měl velký ohlas, hodně pomohl také dirigentům ve vztahu ke zpěvákům. Vůbec najít skutečně výborného dirigenta není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Máme „výborné“ dirigenty, kteří se při dirigování sice krásně zmítají, ale když se podíváte pořádně, vidíte, že orchestr hraje podle koncertního mistra, nebo sám od sebe. Ale zpátky k projektům. Mozartissimo – to je moje vášeň! Vzniklo v roce 1996, tvořilo ho Novákovo trio, hoboj, fagot, klarinet a dva zpěvní hlasy soprán a baryton. Pro tento ansámbl upravil Jaroslav Krček Mozartovy árie, dueta a předehry. V 18. století to byla běžná praxe – upravovalo se pro různé nástroje, Jaroslav Krček vycházel ze staré úpravy pro tři basetové rohy. Party nám doslova „ušil“ na míru.

V Mozartissimu kombinací různých čísel děláme vlastně komorní operu, touto formou otevíráme dveře do světa velké opery, celovečerního představení. My zpěváci střídáme při vystoupení různé role. Já například zpívám Blondu a současně Cherubína i Donnu Annu. S Mozartissimem jsme absolvovali řadu koncertů před covidem i turné v Japonsku. Teď Mozartissimo znovu probouzíme k životu. Zajistila jsem pro nás ochrannou známku, máme své noty, své kostýmy, sehráváme se a pomalu se znovu rozjíždíme. Ale vím, že je to běh na dlouhou trať. Vzkřísit projekt je těžší než s ním začínat.

Co vás přivedlo k baroku? Pražské jaro 2004?
Můj profesor Jiří Kotouč byl „barokář“ a hodně mě také ovlivnila spolupráce s Václavem Luksem při Händlově Rinaldovi v roce 2009 ve Stavovském divadle, já jsem tehdy zpívala Armidu. Hostovali jsme s ním pak po celé Francii. Tato inscenace a vrcholné baroko vůbec mě tehdy nesmírně oslovilo. A tady asi cítím svůj největší potenciál… Vidíte, ptala jste se, která role je pro mě významná a ona opravdu existuje! Händelova Armida. Vrcholné baroko miluju moc a skutečně na to konto jsem spolek založila. Je to pro mě vrchol hudby, ta nádhera, pompéznost, komplexnost, která je pro něj určující. Tato éra je pro mě ve všech směrech fascinující. Když se otevře opona a doslova se na vás vyhrne virtuozita baroka, je to obrovsky povznášející. A pak je tu návaznost na českou barokní kulturu. České baroko má obrovský potenciál!

Ve Státní opeře vystupujete nyní v roli Musetty v Pucciniho La Bohème. Rýsují se v současné době nějaké další nabídky do inscenací Národního divadla či Státní opery?
Národní divadlo mi už neprodloužilo smlouvu, poslední dva roky tu vystupuji jako host. Dohodli jsme se ale na spolupráci v určitých rolích. Jak se bude spolupráce vyvíjet dál, nechci předjímat. Za své dlouholeté angažmá na naší první scéně jsem nesmírně vděčná. Zpívala jsem tu krásné role, dostávala nádherné příležitosti. Ne každému se podaří být dvacet let na jevišti v hlavních rolích a já si toho nesmírně vážím. Život umělce je velká změna. Hodně let jsem nevěděla, co dřív. Teď jsem si i díky dlouhodobému pobytu v zahraničí odpočala, měla jsem čas se zastavit, rozmyslet se, zklidnit se. Získala jsem odstup.

Co vás čeká v nejbližší době?
Jsem ráda, že se mi daří kombinovat pobyt v Česku s Římem podle toho, jak přicházejí pracovní příležitosti. Čekají mě koncerty se souborem Barocco sempre giovane Josefa Krečmera, kromě hostování v Národním divadle také hostování v Liberci a Opavě, v dubnu Stabat Mater Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích, je tu Baroquing a Mozartissimo. Věnuji se také pedagogické činnosti. Sama denně cvičím, trénuji hlas. Jsem odpočatá, žádné nemoci, žádné indispozice. A nejsem přesycená, to je velká výhoda. Chodím na koncerty jako posluchač. Když jsem hodně zpívala, chtěla jsem už mít doma jenom ticho. Dost věcí jsem proto neznala, takže paradoxně teď leccos doháním. Například objevuji další písňovou literaturu, mám písně velmi ráda. To všechno mě posouvá dál. Vím, že z tohoto období budu dlouho čerpat.