Van Gogh roztančený

Příklonem k symbolice se choreograf uchránil zbytečné popisnosti a nutnosti vyjadřovat konkrétní události a vztahy, což se tak často ukazuje jako problematické při snaze zkombinovat moderní pohybový slovník s přesně strukturovaným příběhem a detailním libretem. V inscenaci Van Gogh se přirozeně objevují motivy a témata, jako je chudoba, strach, odmítání, osamělost, rozporuplný vztah k ženám, psychické zhroucení, fyzická bolest i smrt a děj je nezpochybnitelně lineární. Sdělení a obsah se ale nekoncentruje do exaktního reprodukování událostí a vykreslování realistických situací, ale do vyvolání nálad a pocitů. Tanec coby médium přenášející buď estetickou ne/libost nebo emoce tak zůstává ve své přirozené funkci.

Obrazová část využívá výtvarné dílo slavného malíře jen částečně, v řadě situací a scén je abstraktní a autorská (Karolina Mikolajczuk). Projekce není vlastně správné slovo, i když je v historické návaznosti stále používáme, protože technicky vzato se zde nic nikam nepromítá. Jsou zapojeny tři velkoplošné LED obrazovky, konstruované tak, že jejich spodní část tvoří třístupňové schodiště, takže je využívají i performeři. Mohutné ekrany nejsou mobilní, ale je možné mezi nimi procházet, a protože je pak už užito jen skromně spotové světlo, jeví se tyto mezery jako jednolitá plocha, tudíž jsou mimořádně praktické. Omezený počet světel má své výhody i nevýhody. Inscenace se v Praze hrála v divadle Hybernia, které je skutečně rozlehlé, a prodávalo se celé hlediště. Ve skromném nasvícení scény tu sice mohou dominovat obrazovky a barvy světelného designu, ale občas na scéně zanikají tanečníci, zvláště když sedíte v druhé polovině auditoria. I s ohledem na komorní obsazení devíti interpretů je inscenace koncipovaná spíš pro skromnější prostory. Technologie LED je praktická, ale nelze se zbavit ani myšlenky na to, jak by mohla působit klasická projekce mapovaná třeba na panoramatické plátno. Vizuální složka se snaží s pohybovou komunikovat a stát se plnohodnotným nositelem znaků a významů. Sice tyto roviny nejsou propojeny až tak, že by vedly dialog, obrazová část však rozhodně není zbytná, základní princip multimediálního divadla tedy tento projekt naplňuje.

Diváci jistě čekají na okamžiky, kdy projekce cituje malířovo dílo (jež na začátku spálí oheň a na konci se znovu vynořuje z chaosu, v závěru nechybí ani slavný autoportrét). Ale z uměleckého hlediska je zajímavější práce s jeho podpisem, který se objevuje jako zářící tah na černém poli, a abstraktní světelná kresba, kterou animátorka rozvíjí v podstatě jako digitální obrazy, též využití stínů, práce s motivem černých ptáků, nebo na začátku vyjádření nekonečnosti vesmíru, zajímavá je i redukce motivů městské architektury na bílé vektory, které se postupně přetváří z jedné scenérie na druhu. (Dle programového letáku, který obsahuje náznakové libreto s názvy scén, jde o výjev „Ulice“, může jít o volnou fantazii, ale není zatěžko poznat také rozpíjející se obrysy věží Londýna či Paříže).

Jazyk choreografie kombinuje moderní slovník s expresivním herectvím. Autor využívá rád diagonálu nebo řadu tanečníků v zákrytu. Rozpětí prostředků se podle mých poznámek pohybuje „od ecarté po civilní chůzi“, řečeno s nadsázkou, ale v každém případě v tradici moderny – čisté a dlouhé linie, maximální rozsah pohybu, zdůraznění fyziologicky přirozené krásy a souměrnosti, co má být propnuté, to je. Jen snad ještě malinko vyčistit synchronizaci. Situační výjevy zahrnují obrazy opírající se o skutečný svět (život v nočním baru, tango, chodci…), a zároveň svět abstraktních idejí, barev koncentrovaných i v rekvizitách-šátcích a umělcovy inspirace. Ve scéně Slunečnic se pracuje třeba jen se čtveřicí tanečníků a tvůrce efektně využívá nastavení šifonových rukávů hůlkami, což je prvek, který si přivlastnil zábavní průmysl, ale není v zásadě důvod ho neužít i v „běžné“ inscenační praxi. Jen se to nesmí přehnat s efekty. Což se zrovna u Slunečnic stalo v projekci, kde se výtvarnice s pomocí AI pustila do generování takového množství variant na základní motiv, že tím přebila jevištní akci. Na to je třeba myslet vždy, především pokud je na scéně omezený počet interpretů. Jako vizuálně čistá zůstane třeba v paměti scéna se zrcadly a rovněž předposlední, v niž jen několika jejich gesty, bez vyzývavosti a popisnosti, připomněl choreograf motiv ztráty ucha. Komunikace mezi obrazem a živým interpretem musí být pečlivě vyvážená i ve smyslu prostoru, který je ponechám tanci.

Hlavní představitel malíře Christian Luce je fyzicky dobře disponovaný, v několika místech mohl ukázat mimořádně lehký skok a je tu i příležitost k partnerské práci. Přesvědčivě ztvárňuje zranitelného a nejistého umělce, který je zmítán pochybnostmi, ale dovede se ponořit do vlastního světa umění, je autenticky schýlený pod náporem tlaku, vzdoruje sám sobě. Inscenace má ještě druhou výraznou mužskou roli (Dmytro Chebotar): není definovaná jménem, jde o univerzálně zápornou entitu, která ztělesňuje zřejmě umělcovu stinnou stránku, ani ne tak vysloveně alter ego, jako spíše vnitřní hlas a vnitřního kritika. Toho, kdo jej pronásleduje, znejišťuje, kdo jím manipuluje a nastavuje mu falešně negativní zrcadlo. Vlastní temné myšlenky, našeptávač, který oživuje proud pochybností o sobě samém. Duety van Gogha s jeho stínem jsou tím, co posouvá dramatické situace k jejich vyvrcholení. Výrazná je scéna, kdy se malíř setkává s ženou ve zlatém celotrikotu (tou barvou si také už zahrává autor s kýčem, ale nic takového se pak už naštěstí neopakuje). Jde zjevně o setkání s inspirací. Z té dálky nebylo lze rozeznat, zda tatáž sólistka pak tančí i v duetu věnovanému rozhodování mezi rodinným životem a uměním (alespoň tak by bylo možné ho interpretovat), v každém případě tu bylo několik momentů velice hezké partneřiny v celém trojúhelníku hlavních postav van Gogh – stín – osudové ženy.

Hudba polského skladatele Gabriela Kaczmarka má vyloženě filmovou dramatickou atmosféru. Plochy orchestrace (ze záznamu) si pohrávají s vrstvením jednoduchých motivů, které mohutní v echu, ale nepracuje s delší melodií. Zajímavě do hudby vstupuje klavír, na několika místech se skladatel nebojí zařadit i disharmonické pasáže u smyčců. Důležitá je přítomnost houslistky na scéně, její sólové výstupy dodávají atmosféře na hutnosti a tklivosti, doprovází hlavního představitele v zásadních okamžicích, a nakonec s ním usedá na forbínu před diváky. Ne že by právě taková scéna nebyla hrou na city a rychlou cestou k úspěchu… Proto přemýšlím o tom, kde se taková inscenace pohybuje na škále mezi osobní uměleckou výpovědí a produktem, který je třeba prodávat. Je několik míst, kde si autoři usnadňují práci a velice snadno v divácích vyvolávají emoce, to už člověk vždycky zbystří, když se jej něco až příliš rychle dotklo (protože to obvykle znamená zkratku a fakt, že sám nemusel udělat mnoho pro to, aby účinek pocítil – což by měl). Ale jde o soukromou iniciativu tvůrce, který produkci neuvádí ve stálém divadelním prostoru a její životnost je přímo úměrná zájmu publika. Zdá se tedy, že jde o kvalitní kompromis, minimálně s pečlivě vystavěnou choreografií pro malou, ale profesionální taneční skupinu. A je to typ inscenace, které tu vlastně, kromě muzikálů, vůbec nemáme. Ne taneční. A to si zaslouží prozkoumat, když už se příležitost naskytne.

Van Gogh
Choreografie a režie: Viktor Davydiuk
Hudba: Gabriel Kaczmarek
LED projekce: Karolina Mikolajczuk
Kostýmy: Karolina Grzeszczuk
Housle: Paulina Matusiak
Tančí:
Vincent van Gogh: Christian Luce
Dmytro Chebotar, Gillio Ginevra, Alessandro Vastarelli, Julia Lis, Coll Portell Estela, Kateryna Andrenko, Nikita Hodyna
Psáno z představení v Praze 10. 3. 2025, divadlo Hybernia