Lidská duše je živa kulturou, říká švédský houslista Daniel Lozakovich

Právě vám skončila zkouška s orchestrem… Kde a jaká?
Jsem v Německu na turné s WDR Symphony Orchestra Cologne a připravujeme se na poslední koncert. Hrajeme Schumannův Houslový koncert. Zkouška se trochu protáhla, malinko jsme se zasekli na jednom detailu. Ale už jsme vše vyřešili a těším se na koncert a také se těším, že po tomto turné pojedu do Prahy.

V Praze hrajete koncert Ericha Wolfganga Korngolda, ve kterém autor použil části své hudby, složené pro několik filmů v Hollywoodu. Viděl jste je nebo inspiroval jste se jimi?
Neviděl jsem ty filmy, ale hudbu z nich jsem si poslechl. Ale abych byl upřímný, od Korngolda preferuji koncertní hudbu, nikoli tu filmovou. Jeho opera Mrtvé město je skutečně mistrovské dílo. V Koncertu pro housle spojuje velké myšlenky, jako je láska a pospolitost… Není to úplně tradiční koncert, jakým jsou například díla od Beethovena nebo řekněme Schumanna, kterého dnes hraji. Korngold je jiný. Je snový, místy romantický, ale ne ve smyslu romantismu jako epochy. Instrumentace koncertu je napsaná perfektně, obdivuji ho za to. Je to podobný perfekcionismus jako u Mahlera: věnoval pozornost každému detailu v orchestru, aby zněl, jako když člověk sní. 

Jaký je váš vztah k tomuto koncertu? Kdy jste ho pro sebe „objevil“?
Když se ohlédnu několik let zpátky, neměl jsem dříve Korngoldův Houslový koncert tolik v oblibě. Zpočátku mě odrazovala jeho hollywoodská nálepka. Zajímala mě vždy díla, která jsou transcendentální, hluboká, závažná… Díla, kterými autor promlouvá s anděly nebo s Bohem. Myslel jsem, že Korngoldův koncert mezi ně nepatří. Pak jsem jednoho dne navštívil koncert ve Stockholmu, kde hrál americký houslista Gil Shaham. Měl jsem ten den špatnou náladu. Ale když jsem ho slyšel hrát Korngolda, pochopil jsem, že tenhle koncert je víc než jen hudba z Hollywoodu. Je velice oduševnělý, a přitom tak čirý a radostný. Zkrátka božská hudba. Zejména druhá věta mi přinesla pocit štěstí a úplně otočila moje rozpoložení toho dne. Od té doby mám tento koncert na repertoáru, velmi rád jsem si o něm opravil mínění. Ta hudba je jako paprsek slunce, který vás prostoupí a zahřeje. Je to umělecké vyjádření světla v srdci. Je velice těžké ten zážitek popsat člověku, který Korngoldovu hudbu neslyšel. 

Mohl byste Korngolda přirovnat k nějakému jinému skladateli 20. století?
Ne. Korngold je svébytný. Má celý vlastní svět a vlastní jazyk, kterým zcela originálně vyjadřuje veškerou hloubku toho světa. Ti nejlepší umělci jsou vždy nesrovnatelní. Korngold mezi ně jednoznačně patří. Nejde říct, kdo je nejlepší z nejlepších. Jsou to samostatné vesmíry. V tom spočívá krása umění. Čím více hledáte, čím více jdete do hloubky v nějakém díle, tím více pochopíte, že není možné autory porovnávat mezi sebou.

Čím se kromě Korngolda vyznačuje váš repertoár? Jak si vybíráte díla?
Hudba, kterou zařadím na svůj repertoár, se musí dotýkat transcendentna. Musí mě převyšovat a převyšovat čas. To znamená, že nejsem vyhraněný pro nějaké umělecké období jako klasicismus, romantismus a podobně. Hudba, která mě osloví, většinou překonala svoji dobu, je nadčasová. Díla, která podléhají nějakému dobovému trendu, většinou dlouho nevydrží. Zatímco skladby, do kterých se autorovi podaří vyjádřit něco navíc, jsou nesmrtelné. Jsou období, ve kterých se „urodilo“ víc takových autorů než jindy, například 20. století, které nám dalo génia, jako byl Šostakovič nebo Prokofjev. Osobně mám také slabost pro Mahlera, ale najdu si své i v jiných etapách hudební historie.

Už jste hrál s nastupujícím šéfdirigentem Pražských symfoniků Tomášem Netopilem?
Ne, ještě jsme se nesetkali, v Praze to bude první společné vystoupení. Je to zajímavé, protože shodou okolností nás o měsíc později čeká další společný koncert, a to v australském Sydney. Život nás hudebníků je plný překvapení. Často se setkáváte s novými lidmi a prostředími, velmi rychle vznikají nová a hluboká přátelství. Někdy vás propojí společní přátelé, jindy je to čirá náhoda; jako třeba nyní, kdy nás dva s Tomášem Netopilem dala dohromady agentura. Nicméně vím, že je to skvělý dirigent a těším se na spolupráci, určitě nám to bude fungovat.

Jaké byly vaše houslové začátky? Vybral jste si housle sám nebo vás k tomu přivedli rodiče?
Odmalička jsem strašně rád zpíval. Moji rodiče nejsou hudebníci. Ale když viděli, jak rád a často zpívám, přivedli mě do hudební školy. Považovali hudbu za součást klasického vzdělání. Já si to myslím také. Hudba by měla mít své stálé místo ve vzdělávání vedle matematiky, jazyků a dalších věd, neboť hudba je jazykem duše. Je to jazyk, kterému může porozumět každý bez ohledu na původ. O matematice se někdy říká, že hraje na struny mozku, o hudbě bych řekl, že rozezní struny srdce. Filozofové – Platón, Nietzsche, Schopenhauer a další – se shodují, že hudba je nejvyšším jazykem. Myslím si, že každé dítě by mělo mít možnost se vzdělat v hudbě. Ale na druhou stranu je to něco, k čemu by neměl být nikdo nucen. Jinak by to mohl začít nenávidět. Takže zpět k mému dětství: Rodiče mě přivedli do hudební školy, kde jsem se poprvé v životě setkal s houslemi jako s nástrojem, který mne úplně uhranul. Byla to magie od prvního okamžiku. Někdo by řekl, že to musím mít v sobě z nějakého minulého života. Nevím. Ale hned jsem věděl, že se chci stát houslistou. 

Kdo byli vaši zásadní učitelé?
Můj první a zásadní učitel byl Josef Rissin, ten ze mě udělal houslistu, jakým dnes jsem. Od roku 2015 jsem přešel na model osobního kouče, kterým je Eduard Wulfson v Ženevě. Pod jeho dohledem udržuji svoji formu. Je pro mě důležité, že mohu důvěřovat jeho vynikajícímu sluchu.

Jaké největší moudro nebo jakou nejdůležitější radu jste od svého kouče dostal?
Je jich mnoho… Jsem přesvědčen, že učitel hudby ani kouč by neměl říkat přesně, co mám dělat. Není tu ani od toho, aby hlídal, jestli zahraju všechny noty. Měl by otevírat dveře k poznání světa hudby, poznání nových dimenzí. Nabízet inspiraci a pochopení sdělení, která hudba skrývá, a zejména těch, která nás přesahují. To je přesně to, co dělal Josef Rissin i co dělá můj současný kouč. Mají kolem sebe takovou zvláštní, řekl bych až božskou, auru. Dokáží vidět v notách i to, co je napsáno bílým inkoustem na bílém papíře.

Už jako patnáctiletý jste podepsal smlouvu s prestižní nahrávací společností Deutsche Gramophon. Kterého svého alba z tohoto období si nejvíce ceníte?
Cením si všech svých nahrávek stejně. Každá je vyjádřením doby, ve které vznikala, do každé jsem vložil maximum, čeho jsem byl v tom čase schopen. Nahrávání vnímám jako přirozené pokračování koncertní činnosti – stále se snažíte najít co nejlepší způsob vyjádření emocí a sdělení, která ta hudba obsahuje, a v určitý moment dospějete k tomu, že tohle je ono, a to by byla škoda nezaznamenat. Ale upřímně – po dokončení nahrávání svá alba už neposlouchám. To nechávám na jiných lidech… Preferuji poslouchat nahrávky druhých umělců před svými vlastními.

Vaše album Spirits z roku 2023 vzdává hold sedmi významným houslistům 20. století. Jsou vašimi vzory?
Nemám žádné vzory. Tedy kromě jednoho, a tím je Bůh. Ale tito houslisté mě rozhodně inspirovali. Nicméně mým splněným snem je mé poslední album s klavíristou Michailem Pletňovem z loňského roku. Považuji ho za jednoho z nejlepších umělců všech dob a jsem velmi rád, že s ním mohu sdílet pódium na recitálech a že jsme mohli nahrát toto CD.

Prošly vám pod rukama nejedny vzácné stradivárky. Které byly nejlepší a jaké jsou vůbec rozdíly mezi jednotlivými dochovanými kusy?
Každé ty housle mají svou duši, jako by to byl jiný člověk. Je to stejné jako porovnávat několik obrazů od Da Vinciho. Co kus, to mistrovské dílo, které skrývá vlastní tajemství. Musíte vědět, jak ho objevit a jak s ním naložit. Aktuálně hraji na stradivárky zvané „ex-Sancy“ z roku 1713, to je první nástroj, do kterého jsem se absolutně zamiloval.

Narodil jste se ve Stockholmu, ale procestoval jste – navzdory svému mládí – celý svět. Kde je nyní váš domov nebo kde byste se chtěl usadit?
Právě se plánuji stěhovat do Paříže, to je moje nejoblíbenější město na světě. Je pravda, co se říká: „Paříž si nezamilujete, Paříž si zamiluje vás.“ Uchvátil mne ten kulturní život, všechna ta muzea, galerie, divadla, koncerty… Kultura je řečí toho města. Země, která má kulturu na prvním místě, bude vždy vzkvétat ve všech ohledech. Na kultuře závisí všechno. Kéž by se každý národ o svoji kulturu staral tak jako Francouzi. Národy, které nedbají o svoji kulturu, nečeká nic jiného než zkáza. Kultura je duše. Kde chybí duše, tam je smrt.

Čím se zabýváte, pokud zrovna ne hudbou? Praktikujete nějaké další druhy umění? 
Myslím, že pro každého hudebníka je smrtelné nebezpečí, když se zabývá pouze hudbou a ničím jiným. Já vnímám kulturu jako celek, zabývám se poezií, kterou také píši, výtvarným uměním, divadlem, literaturou. Všechno to patří k sobě a já rád objevuji skryté vrstvy a souvislosti. Dříve jsem také hodně hrál šachy, boxoval a hrál fotbal, ale na to poslední dobou nemám moc času. Šachy si ještě občas zahraji, ale kultura je pro mě důležitější. Od momentu, kdy se člověk narodí, se může rozvíjet. A právě kultura je tím hlavním, čím je duše živa, co vstřebává. V kultuře vidím smysl života.

Děkuji za rozhovor.