Festival tanečních filmů 2025 (2): Den první

První blok soutěžních snímků odstartovala filmová adaptace původně jevištního díla souboru TRIN Dance Theatre The Greatest Show on Earth (Nate Rynaski, USA, 2024). Lomící se zrcadla s odlesky bílých klaunských tváří navodila prostředí cirkusu nebo varieté, ve kterém se „show“ musí odehrát bez ohledu na kolísavý vnitřní stav umělců. Skupina klaunů před bílo-červeným pozadím propuká střídavě v radostná a zoufalá gesta, setkává se v pečlivě synchronizovaných choreografických pasážích s náznakem lipsyncu a pohledy prolamuje „čtvrtou stěnu“ – tím vším vyvolává příbuznost s estetikou hudebních videoklipů. Emoce postupně přerůstají do stavu všeobecného bláznovství, které možná mohli tvůrci podpořit odvážnějším experimentováním s obrazem a dotáhnout tak závěr filmu do větší absurdity. 

V přibližně šestiminutovém filmu Endgame (Laurens Neels, Nizozemsko, 2024) sledujeme intimní duet a vztahové napětí mladého páru, který se zachytává ve vlastní pasti narůstajících překážek. Prosklené stěny oddělují interiér od okolního lesa, kde by snad bylo možné se volně nadechnout, ale uvnitř domu probíhá intenzivní konfrontace. S každým dalším pohybem se na podlaze objevují barevné láhve, sklenice a elegantní vázy a jak je vzdušný prostor postupně zaplňován sklem, přibývá i opatrnosti, křehkosti a uhýbání. Citlivá tančící kamera podporuje autentičnost a psychologii probíhajícího zápasu (tvůrci v anotaci uvádějí, že tanec performerů je improvizací). Harmonie obrazu a zvuku, dialog světla, skla, barev a deště se otiskuje do paměti jako impresionistický obraz.

Otázka „Are we figures moving in ethernal space?“ uvozuje film s názvem Aeterna – Eternal Dance, (Doron Nadav, Rakousko, 2025), který je navzdory své krátké délce snadno zapamatovatelný, a to hlavně díky své vizuální stránce. Snově přepychový prostor, který tanečnice (Laureen Drexler) svým pohybem rozžívá, je ve skutečnosti vilou architekta Otto Wagnera, který zde propojil vlivy antiky, staveb renesance i klasicismu. Lehce anachronický charakter vtiskl budově představitel vídeňského fantastického realismu Ernst Fuchs, který do interiérů a zahrad umístil své četné plastiky, obrazy, a ornamenty (oba umělce mně přijde v kontextu díla nutné připomenout, i když tvůrci je v anotaci k filmu nezmiňují). Na tento hedonistický chrám fantazie reaguje tanečnice organickým pohybovým flow, které ve spojení s promyšleným kostýmem vytváří iluzi jakéhosi krátkého fashion filmu.

Table for one, please (Velká Británie, 2024) patří do pomyslné trilogie složené z jednoho původního jevištního díla (Life in this House is Over) a dvou kratších tanečních filmů, které vznikly jako součást širšího interdisciplinárního projektu režisérky Samanthy Shay. Tento projekt unikátním způsobem propojil dvě linie dědiců poválečného fyzického divadla – Piny Bausch (umělci Tanztheater Wuppertal, Pina Bausch Zentrum) a Jerzyho Grotowského (členové Teatr ZAR, Grotowski Institut). Řečník mluvící přímo do kamery se zadrhává, slova se opotřebovávají, kolektivní paměť těla se dere na povrch. Dlouhý stůl, který performeři využívají k prolínajícím se interakcím, je dějištěm smuteční hostiny, uspořádané snad za osobní i dějinné milníky, které vybledly tváří v tvář turbulentním změnám. Studie trapnosti smutku, společenských rituálů a malých lží, které udržují život v chodu. Oslnivá Julie Shananhan (dlouholetá tanečnice Tanztheater Wuppertal) přináší dort a opakuje se stále se měnící intonací, „Musíme si promluvit!“ Delikátní gesta truchlící ženy, její skrytá zlost, síla, smutek a samota. Ostentativně usedá do dortu. Chrstne sklenici vody do mužova obličeje, ten ji však jen shovívavě omlouvá: „Šílí, protože dnes večer hraje.“ Jak žít s vyhlídkou na nejistou budoucnost zastíněnou vzpomínkami na stále rezonující minulost? Jak obývat svět neustále bičovaný silou nevyhnutelné změny? Zkoumané otázky v Table for one, please jsou zdařilou Čechovovskou kontemplací, která ve svém fyzickém zakořenění nepostrádá humor a sebeironii.

Svoji variaci na mnohokrát zpracované téma střídání čtyř ročních období vytvořila režisérka a zároveň i performerka a choreografka v jedné osobě Malgorzata Czyżowska v autorském snímku Seasons (Polsko, 2023). První část (Jaro) je rozpustilou „crazy“ koláží na louce s vlčími máky; tanečnici vyrůstá z obličeje gigantický květ, občas se její postava multiplikuje do dlouhé řady „panenek“, hravost s formou se zrcadlí i v dadaistickém jazyku songu. Tatáž tanečnice se objevuje i v dalších kapitolách; v dynamické choreografii Léta, se skupinou tanečníků v bílém, rozvibrovaných doznívající horkostí krajiny po sklizni a v melancholickém ženském duetu (Podzim), oscilujícím mezi vzájemným souzněním a živelným zápasem. Cyklus uzavírá vizuálně nejpůsobivější Zima, připomínající svým zrněním archivní černobílé filmy. Osamělá ženská postava v černé krinolíně na břehu moře hypnotizuje svým pohybovým minimalismem, který rozehrává v dialogu se vzdouvajícími vlnami nebo zkroucenými větvemi stromu. Podmanivá obraznost poslední části by vystačila na jeden celý samostatný film.

Důvtipně vypointovaná miniatura The Weight (Vanessa Rose, Velká Británie, 2024) se humorným způsobem obouvá do každodenní rutiny. Žena se stará o domácnost, sledujeme její opakující se trajektorii mezi kuchyňskou linkou, lednicí a jídelním stolem. Manžel jí láskyplným gestem položí deku přes ramena. Linka, lednice, stůl. Přichází dítě a stejně něžně ji zahaluje pokrývkou. Povinnosti neustávají. Z láskyplného zakrývání už je uvláčená a jak se přikrývky na ženě vrství, stává se z ní obrovský růžový kokon, který pod tíhou svého obalu vyčerpaně usedá ke stolu. Tu se přišourá druhý kokon, ještě starší a zavalitější, který protagonistka chvíli pozoruje a pak vědoucně prohodí: „Dobré ráno, mami…“

Beyond the Plaques (spolupráce English Heritage a National Youth Ballet, Velká Británie, 2024) je dílem ženského tvůrčího týmu choreografek a režisérek Joeley Anne, Amy Groves, Hannah George a Catherine Sleeman, kterým se – přestože stojí teprve na začátku své umělecké kariéry – podařilo vytvořit poutavý a esteticky propracovaný taneční snímek. „For most of history, Anonymous was a woman,“ poukázala Virginie Wolf, a tímto citátem se také otevírají čtyři kapitoly, inspirované osudy žen, jejichž průkopnické práce v oborech, kde dříve převládali muži, zůstávají i dnes zčásti přehlíženy a nedoceněny. Sochařka Eleanor Coade (choreo. Catherine Sleeman), spisovatelka Frances Burney (choreo. Hannah George), básnířka Elizabeth Barrett Browning (choreo. Amy Grooves) a astronomka Annie Maunder (choreo. Joeley Anne) ožívají v abstraktních tanečních skicách zasazených do historických lokací (zámek, park, skleník). Pohybový styl vyvěrající z neoklasického a moderního slovníku možná trochu příliš akcentuje formu (vysoká écarté, bourrée na pološpičkách a elegantní překroky se zavěšením) na úkor hlubšího ponoření se do psychologie jednotlivých hrdinek. Nicméně volba námětu a potřeba vynést na světlo příběhy žen, které svůj hlas musely prosazovat navzdory společenským konvencím a předsudkům, činí z tanečního filmu i apelativní komentář k dnešní době.

Film West (režie Thomas Bos, choreografie Erik Bos, Nizozemsko, 2024) pochází z dílny holandského kolektivu s názvem 155 (onefivefive), propojující multimédia a breakdance. Skupina přátel se vydává na dlouhou cestu z Utrechtu do ghanské Akrry. Náročná jízda na motorkách se stává jakýmsi druhem tanečně-poetického road movie, ve kterém tanec představuje způsob poznávání, objevování, zpracovávání nových zážitků. „Vidíme toho tolik, že už nemůžeme natáčet dál…“ Místa a okamžiky se ukládají bezprostředně do paměti těla, do spontánního tance na asfaltové cestě, do breakového skoku zmrazeného v mrtvém bodě. „Minulost jsme jen my v legračním oblečení.“ Odzbrojující humor, instinktivní práce kamery a hravá střihová skladba nezapře všestranné a interdisciplinární založení svých tvůrců (a protagonistů filmu zároveň).

Sekci krátkých filmů zakončil surrealisticky obrazivý snímek Shake Stew – Lila (Rupert Höller, Rakousko, 2024), jenž je – jak už je uvedeno v názvu – hudebním videoklipem k novému albu Lila od rakouské jazzové kapely Shake Stew. Multiplikovaný obraz tanečnice (Tamara Mayr) v přímořské krajině zalité sluncem se vynořuje zpoza skal a palem, vlní se pod vlivem hypnotické, rytmicky bohaté hudby s prvky improvizace, groove a spirituálního jazzu. Žena splývá s přírodou, stává se její součástí, její pohyby jsou jako mimikry jakéhosi živočicha napodobujícího vzhled kaktusů a keřů, pohyb vln, shluku stromů, nebo nehybnost skály. 

Slavnostnímu zahájení festivalu, které proběhlo ve Velkém sále kina Atlas, byli přítomni dva významní hosté, režisér Douglas Rosenberg (autor filmu The Sea) a producent Boris Berger, který stál například za projektem Créer Aujourd´hui (Pařížská Opera), uvedeném před dvěma lety i na pražském FTF. Tentokrát přijel osobně představit čerstvou novinku s názvem Seasons of Dance (Les seasons de la danse, 2025). Berger spolu s Bénédicte Buffière oslovili ke spolupráci režiséra Tommyho Pascala, bývalého tanečníka Béjart Ballet Lausanne a Ballet Preljocaj, v současné době známého tvůrce a režiséra divadelních a tanečních záznamů i čistě filmových produkcí (spolupracoval s umělci jako např. Mats Ek, Alexander Ekman, Marco Goecke, Paul Lightfoot & Sol Léon, Ohad Naharin, Crystal Pite). Seasons of Dance vznikl v rozsáhlé evropské koprodukci a teprve před dvěma měsíci se uskutečnila jeho světová premiéra v rámci holandského festivalu Cinedans. Film vznikl mimojiné u příležitosti oslavy třístého výročí nejpopulárnější skladby Antonia VivaldihoČtvero ročních dob – tvůrci filmu však pracovali s rekomponovanou verzí Maxe Richtera z roku 2012. Co dělá film opravdu výjimečným, je spojení šesti významných současných choreografů, které si režisér přizval: Franck Chartier, Bobbi Jene Smith a Or Schraiber, Imre van Opstal a Marne van Opstal a Émilie Leriche. Podle slov producenta byla choreografům ponechána absolutní svoboda v tvorbě, dostali jen jednoduchou instrukci ztvárnit jednu ze čtyř fází lásky – Setkání, Vášeň, Zkouška a Rozchod. Vznikly tak čtyři taneční duety, zasazené do dechberoucích přírodních lokalit – natáčelo se ve Francii, Německu, Indickém Oceánu nebo Kalifornské poušti.

Část Jaro, jejíž autorem je choreograf Franck Chartier, jeden ze zakladatelů belgického souboru fyzického divadla Peeping Tom, začíná úchvatným pohledem na vodopády a dívku (Sarah Abicht) ležící ve vodě. Z pod hladiny se vynořuje mladík (Alejandro Moya) a bere ji do náruče, celá scéna působí téměř jako mytologický výjev. Křehké dívčí tělo je neustále manipulováno do vysokých zvedaček, muž ji nese na zádech s posvátnou obřadností. Těla se k sobě přimykají, drží se vzájemně za krky a otáčejí jeden druhého v nekonečném polibku. Pocit neustále proudící energie vychází jak z pohybu, tak z Richterovy hudby, která v mnohovrstevnaté zvukové krajině cituje motivy Vivaldiho v minimalistických a pozvolna gradujících smyčkách. Tanečník otáčí dívku ve spirálovitých zvedačkách, ona dopadá tvrdě do vody, znovu ji bere do náruče a roztáčí, dokud nepadnou oba.

Tanečníky Bobbi Jene Smith a Ora Schraibera, bývalé členy souboru Batsheva Company, zakládající členy American Modern Opera Company (AMOC) a The Broken Theater, spojuje dlouholeté tvůrčí partnerství, které dalo vzniknout mnoha původním dílům vytvořeným pro velké operní domy i pro filmové plátno. V Seasons of Dance zachycují fázi spalující i bolestné vášně. Písečná poušť, stůl a dvě židle, muž a žena sedící tváří v tvář. Symbolika gest dostává na velkém plátně hluboký rozměr, každé gesto je naplněno fyzickou expresí a naléhavostí. Ženská ruka sype písek z boty, schovává do země dva snubní prsteny a nohama obřadně stoupá na mužovy hřbety rukou. Střídá se jeden intenzivní obraz za druhým; zpomalený pád v objetí z písečné duny, změny fokusu v perspektivě nekonečné pouště, ženské a mužské sólo, kdy jeden tančí pro toho druhého a jsou k sobě přitahováni až fatální silou. Střihová skladba jen umocňuje hudební akcenty v pohybu.

Fázi vztahu, který prochází těžkou zkouškou, ztvárnil další tvůrčí tandem, tentokrát sourozenci Imre a Marne Van Opstal, performeři a choreografové odchovaní prestižním Nederlands Dans Theater nebo souborem Batsheva. Dvojice mužů (Ramon John a Peng Chen, tanečníci Hesenského státního baletu), s identicky holými lebkami a ve viditelně obnošených šatech, prožívá spiklenectví a vzájemnou důvěru. Sluncem zalitá lesní scenérie je dějištěm hravého duetu, který se postupně propadá do ponuré podzimní melancholie, pocitu vyčerpání, opotřebovanosti, nutnosti spočinout. Krajina v mlze zrcadlí náhlou duševní proměnu, tanečníci spolu zápasí, klopýtají přes vřesoviště nebo vláčejí těžké partnerovo tělo tlejícím listím. Silný taneční jazyk nabývá ještě surrealističtějšího charakteru, pár zkoumá svoje fyzické a duševní limity. Nakonec docházejí k jakémusi smíření, zapalují kytici a ve světle očistného ohně si znovu hledí do očí.

Závěrečnou část vytvořila nezávislá umělkyně Émilie Leriche, jejíž taneční a choreografická tvorba je úzce spojena například se švédským souborem Göteborgs Operans Danskompani. Tentokrát ryze ženský duet (Émilie Leriche a Arika Yamada) v extrémních podmínkách zimy a sněhu zkoumal téma rozchodu či opouštění. Fyzický zápas žen v zimních kombinézách reflektoval neochotu pustit partnerku, neschopnost nechat ji odejít. Počáteční prudká konfrontace se zlomila do náhlé křehkosti a zranitelnosti, dvojice spolu sedí bok po boku na hřebenu hory a pozoruje zasněžené vrcholky plovoucí pod nimi v moři mraků – závrať, kterou způsobuje možná i pohled na cestu, co spolu ušly. Pohyb nesoucí emočně silné obrazy, usínání ve sněhu, opouštění drahého člověka, moment vypadnutí z milované náruče, pád dolů, který je skoro posledním bojem o život. Žena nese svoji partnerku, pokládá ji do sněhu a vysvléká z kombinézy. Nechá ji odejít vstříc zapadajícímu slunci – ta jako by vcházela, nahá, osvobozená už do jiné dimenze. Závěr evokující nejenom rozchod, ale možná i smrt, nemožnost návratu.

Reálný zvuk prostředí, zvuk kroků, dechu jen občas ve správný moment protne proud Richterovy hudby, aby měl divák čas nabrat dech a zpřítomnit si daný okamžik. Režisérovi filmu se podařilo nechat maximálně vyniknout odlišným choreografickým rukopisům jednotlivých tvůrců a zároveň je propojit do jednoho harmonického celku. Výsledkem je intenzivní smyslové ponoření se do čistého fyzického jazyka a hloubky lidských emocí.