Interpret příliš často zastiňuje autora, říká Erik Van Nevel

Na koncertních pódiích se vy a váš soubor pohybujete již půlstoletí. Patříte tudíž k průkopníkům poučené interpretace staré hudby. Zajímalo by mě, jak se podle vás za tu dobu změnily možnosti koncertování, nahrávání a také jak se změnilo publikum?
Můj názor na vývoj interpretační praxe hudby z dávné i nedávné minulosti nelze vyjádřit několika slovy. Musím upřímně přiznat, že očekávaný vývoj směrem k fundované interpretační praxi na celé hudební scéně a ve všech oblastech, ať už se jedná o hudbu středověku a renesance, hudbu 18. a 19. století, nebo dokonce hudbu 20. století, se ve skutečnosti nekonal. Nejsem kvůli tomu rozmrzelý, ale myslím si, že je to velká škoda. Je to promarněná příležitost nabídnout veřejnosti co nejvíce hudby tak, jak ji zamýšleli a představovali si ji různí skladatelé.

Naštěstí stále existují některé vynikající příklady poctivé hudební praxe, ale důkladná analýza stylu se provádí jen zřídka. Vše musí být rychle stravitelné a velmi často se opírá o napodobování a popularitu. Je velká škoda, že interpret je stále příliš často stavěn nad tvůrce uměleckého díla.

S tím souvisí i druhá otázka: Změnil se za tu dobu i váš interpretační přístup ke staré hudbě? Pokud ano, jak?
V průběhu své kariéry jsem měl to štěstí, že jsem mohl historické informace ověřit v praxi. Říkejme tomu laboratoř. Pokud těmto postupům dáte čas, abyste je mohli důsledně aplikovat a osvojit si je, je to jako učení se a používání nového jazyka. Jakmile si tyto postupy osvojíte, v rámci příslušného stylu se otevírají nové možnosti svobody.

Přesuňme se nyní k vašemu programu Upon the Chant, který zanedlouho zazní v Boskovicích a Bystřici nad Pernštejnem. Vlámové, jimž je letošní jubilejní ročník festivalu věnován opět po dvaceti letech, byli v 15. století průkopníci improvizovaného kontrapunktu. Z jakých dobových pramenů při takto atraktivním, ale náročném programu vycházíte?
Náš program je z hlediska našeho repertoáru víceméně atypický. Upon the Chant je program, který jsme několikrát provedli v Belgii. Jedná se o mé osobní polyfonní úpravy řady zpěvů gregoriánského chorálu. Při jejich tvorbě jsem nehledal nutně něco nového nebo originálního, ale hudební jazyk, který by zachoval originál, původní starý modus, ale v barevném, harmonickém aranžmá. Samozřejmě jsem ovlivněn také velkou rozmanitostí stylů z minulosti. To je nevyhnutelné. Druhá část programu naopak sestává převážně ze staré hudby, konkrétně z děl Williama Byrda, Carla Gesualda a Heinricha Schütze.

Můžete našim čtenářům přiblížit, jak se taková sborová improvizace nad chorální melodií připravuje? Jeden přidaný sólový hlas nad chorálem si ještě lze představit, ale co dělat, když jsou improvizované hlasy tři až čtyři, navíc ve sborovém obsazení?
Když mluvíme o improvizaci nad nebo pod původním gregoriánským chorálem, existují samozřejmě určitá omezení, nejde-li se cestou „vše je povoleno“, což já osobně nepodporuji. Existují však techniky, které byly používané v dávné minulosti. Mám na mysli jednohlasou nebo vícehlasou techniku „bourdon“ (basová prodleva – pozn. red.) nebo „fauxbourdon“ (improvizovaná tvorba paralelních sextakordů – pozn. red.) a paralelní kvinty nebo kvarty.

Pokud je mi známo, v České republice jste debutovali v roce 2004 na Letních slavnostech staré hudby v Praze s barokním repertoárem kroměřížské hudební sbírky. Byla to výjimka nebo se barokní hudbě z českých zemí věnujete soustavněji?
Ano, na to si velmi dobře vzpomínám. Byl to jedinečný projekt s hudbou z Kroměřížského hudebního archivu. Jelikož tato hudba, převážně ze 17. století, byla velmi ovlivněna italským hudebním stylem, nebylo to pro nás úplné překvapení, protože jsme byli obeznámeni s interpretací italské hudby 17. století.

Vraťme se nyní k vlámské hudbě. Pro mě bude váš soubor vždycky spojen s krásnou desetidiskovou edicí Vlaamse polyfonie, k níž vyšla i skvělá stejnojmenná kniha Ignace Bossuyta. Nemálo vlámských skladatelů působilo na dvoře Rudolfa II. v Praze. Plánujete se věnovat v budoucnu i této hudbě?
Vlámská polyfonie bude vždy pevnou součástí našeho hudebního programu. I pro mě zůstává oblíbeným stylem. S nadšením a stejným smyslem pro styl se však pravidelně vracím i k repertoáru 17. a 18. století. V říjnu 2025 čtyřikrát uvedeme Monteverdiho Mariánské nešpory, dílo, které jsme již po patnácti provedeních v minulosti dokonale zvládli. A samozřejmě nesmí chybět ani Bachova vrcholně barokní hudba, která je naší neodolatelnou vášní.

Nedá mi to, abych se na závěr nezeptal na vaše pěkné webové stránky. Mají totiž i českou verzi. To je u zahraničních souborů naprostá rarita. Máte nějaký bližší vztah k České republice?
Jeden z našich stálých zpěváků má české kořeny. K jeho velké lítosti se tohoto programu nezúčastní. Nadále budu hledat vynikající hudbu z České republiky i z jiných zemí. Uvědomuji si však, že většina evropských skladatelů, a dokonce i skladatelé mimo Evropu, byli dlouhou dobu ovlivněni vlámskou polyfonií, později italskou seconda pratica (expresivní koncertantní styl severoitalských skladatelů ovlivněný rétorickým uměním – pozn. red.) a poté italským a francouzským barokem.

Skutečnost, že naše webové stránky jsou k dispozici také v češtině, je zásluhou dovedností a péče velmi oddaného týmu Currende. Pokud se nemýlím, stránky jsou k dispozici také v několika dalších jazycích. Bez těchto zkušených a nadšených pomocníků, z nichž někteří jsou také zpěváci, bych nebyl schopen práci v souboru zvládnout. Jsem jim za to velmi vděčný.

Děkuji za rozhovor!