Expresivita, odvaha, autenticita. Kremerata Baltica jako symbol živé hudební současnosti

Přestože jsou u výše uvedených umělců zmíněny země jejich původu, dávno již jsou světoobčany. Spolupráce, kterou doložili na festivalovém koncertě, již překonala geografické vnímání světa a přinesla poselství nejvyššího humanismu. K vysokému kreditu sledovaného večera přispěla rozhodující měrou Kremerata Baltica, orchestr založený v roce 1997 legendárním houslistou Gidonem Kremerem. Přestože s orchestrem nevystoupil, z výkonu uměleckého tělesa bylo zřejmé, že v něm zanechal kus svého uměleckého DNA. To je opřeno o urputnou snahu vytvořit expresívní výraz každého tónu či fráze. Proto, aby mé tvrzení bylo ještě srozumitelnější, doporučuji vyslechnout nahrávku některého z Kremerových charismatických podání sólového partu v houslovém koncertu Sofie Gubaiduliny Offertorium. Dalšího popisu pak nebude potřeba.

Dnes vypadá Kremerata Baltica téměř jako mládežnický orchestr. Hrají v něm lidé, u kterých z každého tónu vysvítá, že jsou s uměleckým tělesem spjati vysokým duchovním spojenectvím. Na koncertě vznikla tvůrčí atmosféra, kterou dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla zhmotnila do poutavých orchestrálních barev a pozoruhodných interpretačních kreací. Orchestr nehraje technicky ani intonačně strojově dokonale, ale hraje HUDBU, která posluchače zaujme.

Večer nabídl sadu moderních skladeb Mieczysława Weinberga a Dmitrije Šostakoviče zasahujících především střední dekády 20. století. Weinbergovy skladby zazněly na Smetanově Litomyšli poprvé. Byly v tomto duchu dobře vybrány, protože ukázaly stylovou pestrost autorova díla. Zájem o židovské hudební klima vyjádřilo Concertino pro violoncello a smyčce z roku 1948, autorův odvážný protest proti sovětskému stoupajícímu antisemitismu v prvních letech po druhé světové válce.

Romantizující snahy zastoupila Árie pro smyčce, svým vznikem nejstarší dílo večera, dílo válečné, dokládající autorovu tvůrčí i osobní spřízněnost s Dmitrijem Šostakovičem. Pregnanci moderní hudební mluvy pak prokázala nejmladší skladba večera, Weinbergův Koncert pro klarinet a smyčce z roku 1970. Na velkém úspěchu Concertina pro violoncello a smyčce se podílela rozhodující měrou sólistka Magdalena Ceple, plnící obvykle v Kameratě Baltice roli první violoncellistky. Dokázala zřetelně odlišit klidové pasáže od pasáží eruptivních a tanečních, svoji výrazovou sílu vyjádřila též v kadenci. Protože Concertino pro violoncello a smyčce podněcuje vzpomínky na slavný muzikál Šumař na střeše, snadno si našlo mezi publikem velké sympatizanty hned po prvním seznámení.

Do kategorie skladeb s potenciální vazbou na jiné známější lze zařadit také zmíněnou Árii pro smyčce. Její jímavé provedení přineslo niternou hudební náladu doznívající ještě dlouho po jejím závěru. Detailní přednes této skladby určovala dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla. Bylo zajímavé sledovat, s jakou elasticitou vede svá dirigentská gesta a jak se snaží splynout s duší orchestru. Hráči na její otevřené srdce i transparentní gestiku reagovali s nebývalou citlivostí.

Pokud nabídly cellové Concertino a Árie hudbu poslechově přístupnou, byl Weinbergův Koncert pro klarinet a smyčce pravým opakem. Pro přátele neortodoxně řešené klasické hudby bylo toto dílo prostředím, ve kterém se mohli cítit silně osloveni. Pro mne to znamenalo dramaturgický objev sezóny. Tento typ Weinbergových kompozic se neobjevuje často. Autor se zde vyvlékl z šostakovičovských konstelací, stejně tak z konstelací starších vzorů. To je nesmírně těžký, psychicky deptající proces, pokud ho řídíme záměrně. Může však přijít nečekaně, bezděky. Intenzita hudební řeči a její totální odstup od veškeré dobové produkce naznačuje, že šlo patrně o zvláštní konstelaci v tvůrčím rozpoložení. Moji hypotézu podporuje fakt, že celá partitura vznikla během měsíce června v roce 1970.

Pro popis této skladby lze tak jen uvést, že se rozprostírá na třívětém pravidelném formátu rychle – pomalu – rychle, že využívá bohaté klarinetové techniky, že je sólový nástroj dostatečně zvukově oddělen od doprovodného tělesa, další konkréta k hudební tkáni však odmítají jakoukoliv obecnější charakteristiku, každý prvek této hudby si jde vlastní cestou. Sólový part zahrál s porozuměním a v adekvátní technické výbavě Oliver Janes, mě však opět více zaujala vynalézavá interpretační invence dirigentky, jež zvláštní skladbu podala v nápadité zvukové plasticitě.

V intencích nemalé poslechové i analytické zkušenosti hodnotím provedení Šostakovičovy Symfonie č. 14 pro soprán, bas a komorní orchestr. Na její výrazné interpretační realizaci se podílela hvězdná Elena Tsallagova a neméně renomovaný basista Alexei Botnarciuc. Dílo vzniklo v roce 1969, rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy k nám. Je v něm zhudebněno 11 básní s tématem smrti, ale každá je pojímá v jiné obsahové konotaci a v jiném prostředí.

Katarze symfonie vyzněla tak, že smrt je pořád jen a jen především koncem života, a tak je se životem ústrojně neoddělitelně spojena v každém prožitku. Napadá mě spojitost s Vokální symfonií Vladimíra Sommera, dílem, které bylo uvedeno o polovinu dekády dříve: v závěrečné větě se zpívá „smrt, jež nás doprovází od rána do večera“ (text Cesare Pavese). Texty v Šostakovičově Symfonii č. 14 jsou vybrány s přesným obsahovým záměrem – proměňovat básnický tón. Jsou zpívány v ruštině. První dvě básně jsou z pera Federica García Lorcy a svazují smrt se španělským tradičním pocitovým klimatem světských radovánek. Ve třetí části zvané Loreley (Guillaume Appolinaire) skladatel vytváří v duchu širokého textu dramatický dialog basu a sopránu o osudovém konci svatokrádežné lásky krásné dívky a biskupa. Hudba zde dští oheň a síru. Následuje zhudebnění dalších Apollinairových básní: Sebevrah, kdy konečná tečka života člověka je vykreslena třemi liliemi, Na stráži o konci prostého vojáka v bitvě; v příkrém kontrastu je sarkastický text Podívejte se, paní o smrti jako konci pouhé hry na lásku mezi mužem a ženou. V básni Ve vězení Sante popisuje Apollinaire atmosféru vězeňské deprese, v Odpovědi záporožských kozáků sultánu z Konstantinopole vyjadřuje stejný literát mnoho pohrdání. Devátá a desátá píseň je zhudebněním textů o smrti básníka, v deváté jde konkrétně o básníka Antona Antonoviče Delviga, Puškinova přítele. Závěr pak tvoří báseň Rainera Maria Rilkeho.

Je až k nevíře, že překlady textů ani jejich originály nebyly k dispozici v programovém letáku. Nemohlo tedy dojít k plnému pochopení díla publikem. Na takový servis od renomovaného festivalu s milionovými dotacemi nemám slov. Je mi líto, že výkon sólistů v tak náročném a výmluvném díle nemohl být dostatečně oceněn. Škoda. Elena Tsallagova, nejlepší Liška Bystrouška současnosti, ukázala v Šostakovičových monolozích i dialozích nebývalý rozmach svých výrazových sil. Barevný bas Alexeie Botnarciuca sloužil k velebným sdělením elegií za umírající umělce. Hlasové fondy a znělost hlasů sólistů, stejně tak spolupráce orchestru a dirigenta byly publikem oceněny bouřlivým potleskem. U mnohých však, především mladších posluchačů, kteří již neabsolvovali výuku ruštiny, mám podezření, že ani nevěděli, o čem se zpívalo a čemu vlastně v Šostakovičově symfonii tleskají.

Celkově lze koncert hodnotit pozitivně. Zaznělo mnoho objevné hudby v mimořádné kvalitě.

Kremerata Baltica & Mirga Gražinytė-Tyla
26. června 2025, 19:30 hodin
Zámecká jízdárna, Litomyšl

Program:
Mieczysław Weinberg: Concertino pro violoncello a smyčce op. 43bis (1. Adagio, 2. Moderato, 3. Allegro, 4. Adagio)
Mieczysław Weinberg: Árie pro smyčce op. 9
Mieczysław Weinberg: Koncert pro klarinet a smyčce op. 104 (1. Allegro, 2. Andante, 3. Allegretto)
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 14 op. 135 pro soprán, bas a komorní orchestr (1. Adagio. De profundis, 2. Allegretto. Malagueña, 3. Allegro molto. Lorelei, 4. Adagio. Sebevrah, 5. Allegretto. Na stráži, 6. Adagio. Madam, stůjte, prosím!, 7. Adagio. Ve vězení La Santé, 8. Allegro. Odpověď záporožských kozáků cařihradskému sultánovi, 9. Andante. Ach, Dělvigu, Dělvigu!, 10. Largo. Smrt básníka, 11. Moderato. Závěr)

Účinkující:
Elena Tsallagova – soprán
Magdalena Ceple – violoncello
Oliver Janes – klarinet
Alexei Botnarciuc – bas
Kremerata Baltica
Dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla