Hudební kritika v digitálním věku

Sluchová analýza jako základ hudební reflexe

Strukturální sluchová analýza skladeb je jednou z nejdůležitějších disciplín, jejíž výsledky využívá každá hudební profese. Přímo zásadní význam má tato dovednost v oblasti reflexe hudebních výkonů na koncertě vážné hudby. Zde musí být dále kombinována se sluchovou analýzou interpretace v duchu systematiky Jaroslava Zicha popř. se sluchovou identifikací interpretace hudby, které se Zichův koncept netýká (například hudby s neúplným notovým zápisem, hudby předklasické, témbrové, aleatorní atd.). Do jaké míry využívají uvedené metody publicisté na českých internetových hudebních portálech a jaké z toho vyplývají úkoly pro školící instituce připravující budoucí publicisty, je předmětem tohoto textu.

Je nutné si uvědomit zásadní rozdíly v podmínkách, které poskytuje internetové prostředí oproti papírové formě periodika. Pokládáme již za samozřejmost, že pisatel má na internetovém portále k dispozici výrazně větší prostor pro svůj text, než tomu bylo v době, kdy existovala pouze tištěná periodika. Recenze na internetových portálech vychází často týž den, kdy byla odeslána do redakce. Zdá se tedy, že podrobným aktuálním informacím o interpretačních výkonech v závislosti na struktuře skladeb nestojí nic v cestě. Nutno předeslat, že možnosti podrobného popisu hudební interpretace nejsou u děl různých historických etap stejné. Nejpřesnější parametry je schopna vyjevit hudba klasicko-romantické formy, jejíž notový zápis může zaznamenat všechny časové a zvukově specifické události do detailu. Při vědomí toho, že takové skladby jsou zařazovány do běžných koncertů nejčastěji, je třeba také metodice posouzení jejich interpretace věnovat na tomto místě největší pozornost.

Připravil jsem proto malý výzkum založený na 20 vybraných recenzních výkonech z českých internetových hudebních portálů. Zajímalo mne, kolik prostoru věnoval autor recenze informacím vyplývajícím ze sluchové a interpretační analýzy skladeb běžného repertoáru. Tedy jak informoval veřejnost, jaký je názor interpreta na umístění pohybových a zvukově specifických jevů (především rytmu a dynamiky) v rámci celku a potažmo k tomu v menších útvarech, a z toho vyplývající konstatování, jak zjištěné prostředky podporují sluchové vnímání výstavby skladby běžným posluchačem (tzv. tektonické pojetí struktury). Nelpěl jsem na dodržování odborné terminologie, ale přijímal jsem i informace v esejistické formě. U každé kritiky jsem se pokusil o přibližný odhad, na kolik procent je dodržena úplnost požadovaných dat.

Jak recenzenti využívají analýzu skladeb

Ve své analýze jsem pracoval výlučně s recenzemi koncertů ze skladeb obsahujících větší tektonické struktury, tedy vynechával jsem např. písňové koncerty nebo koncerty s edukačním cílem. Konkrétní články i jejich autory ponechávám v anonymitě, neboť jejich identita není pro mé pozorování důležitá.

Zjistil jsem, že procentuální podíl analýzou podloženého hodnotícího stanoviska recenzenta odeznělých koncertů se pohybuje v rámci jedné recenze zhruba kolem 20 %. Zbytek jsou historiografické informace, profily interpretů a další vnější okolnosti.

Vyvození závěrů z této zběžné analýzy 20 recenzí rozhodně nepřináší jednoznačná tvrzení, ale lze stanovit některá pevnější zjištění:

a) Na platformě internetových portálů o vážné hudbě u nás vzniká nový typ reflexivní publicistiky, u níž se zvětšil podíl informativní složky nad hodnotící. Myslím si, že nelze uvedený poměr vnímat jen negativně. Vzniká totiž mnoho článků s osvětovým vyzněním.

b) Autoři sledovaných článků mají větší volnost při formování jejich obsahu, mohou tedy akcentovat tématiku vážící se ke koncertu jen částečně. Tento fakt však otevírá dveře i autorům, kteří nejsou plně vzděláni v celé problematice hudební kritiky.

c) Nižší podíl dat generovaných ze sluchové strukturální a interpretační analýzy v článcích lze přisoudit omezeným schopnostem recenzentů požadované informace identifikovat.

Nastíněná fakta vybízejí k mnoha dalším úvahám. Mimo jiné i k otázce, zda některé koncerty potřebují za každou cenu úplnou diagnostiku. Např. u koncertu z písní, které nejsou řazeny do cyklů, je důležitější pohled na detail než na celek. Pokud jsou však písně seřazeny do prokomponovaných cyklů, situace se zásadně mění. Obsahová a tektonická dramaturgie průběhu takového cyklu je pak významným výrazovým prostředkem interpreta. Příkladem takového cyklu je provedení Zimní cesty Franze Schuberta.

Jiná úvaha může mít pedagogické zacílení. Otázka může být postavena tak, zda by zvýšený podíl čistě sluchových analýz skladeb již ve vzdělávání na konzervatorní úrovni nepřipravoval větší podhoubí budoucích recenzentů a publicistů. Apelativní vyznění pak má sdělení, že neexistuje relevantní studijní zaměření na našich vysokých hudebních školách, které by připravovalo recenzenty. Není ani mezi specializacemi na Katedře hudební teorie Hudební a taneční fakulty HAMU v Praze, kde jsou k tomu vytvořeny nejbližší předmětové vazby. Lze dokonce mluvit o nevyužití personální kapacity mezi studenty, protože zhusta mají k dané činnosti ty nejlepší sluchové dispozice.

Pedagogika sluchově-strukturní analýzy

Ve vzdělávacím procesu u nás lze pozorovat ve sledované disciplíně sluchové strukturální analýzy 3 fáze:

1. fáze – latentní; probíhá na základním stupni, obvykle na ZUŠ, kdy pedagog hudebního nástroje upozorňuje žáka na základní půdorys skladby při udílení pokynů k interpretaci. Obvykle skladbu učitel přehrává a vedle toho ukazuje v notách její díly. Uvedený moment není spojen s teoretickou systematikou z oblasti hudební stavby. 

2. fáze – základní; děje se na konzervatořích, kde je podpořena výkladem systematiky hudebních forem. Analytická činnost je prováděna již ve výuce předmětu Hudební formy a relevantní skladby jsou prezentovány bezprostředně po výkladu. Obvyklá opora pro analytickou práci je v notovém záznamu sledovaném současně se zněním skladby. Na předmět Hudební formy navazuje Analýza skladeb, která je často situována do následných ročníků. Stálou oporou je notový záznam a paralelní sluchový vjem. Je nutné si na tomto místě ale uvědomit, že je třeba na uvedeném stupni zahájit průpravu pro eventuální profese, kde notový záznam k dispozici často není, a je potřebné tedy na místě vyposlouchat základní strukturní rysy skladby.

Na středním vzdělávacím stupni mohou být připraveny vhodné podmínky pro vznik zájmu o publicistiku, dramaturgii, režii, zvukovou tvorbu apod. Jsou tvořeny první studentské časopisy atd. Se všemi uvedenými profesemi souvisí dovednost sluchové analýzy struktury hudebního díla. Uvedená dovednost se ale rozvíjí obvykle velmi dlouho, přesahuje střední stupeň vzdělávání a je spojena s dalšími znalostmi, např. z dějin hudby, harmonie atd.

Položme si otázku, jestli v této časové periodě ve vzdělávání v analýze skladeb jsou také kapitoly, kdy se student opírá jen o svůj sluch a na základě jeho identifikace je schopen určit alespoň variace, rondo, jednoduchou sonátovou formu v klasickém slohu atd. Podle mého názoru nelze na stanovenou otázku odpovědět pouze negativně. Určitě na platformě hudebně teoretických předmětů probíhají i epizodické diskuse k proběhlým koncertům školy apod., kde se argumentace opírá o poznatky zjištěné sluchem. Pro rozvoj potřebných dovedností jsou podobné rozpravy velmi žádoucí. Pokusy o rozšíření látky ve směru ke sluchové analýze struktury hudebního díla by však měly zasáhnout i předmět Intonace a rytmus.

3. fáze – profesní; probíhá intenzívně na odborných vysokých školách, ne však v koncentraci k recenzně publicistické činnosti. Znamená to, že hudebním kritikem se člověk u nás může stát jen souhrou okolností, ale nikoliv výukou s cílem získání profesní certifikace.

Zde již musí docházet k cílenému tréninku ve spojování výsledků analýzy skladeb s oborovým zaměřením. Identifikace výsledků je realizována jak na základě sledování notového záznamu a paralelního poslechu skladby, tak by měla být rozvíjena pouze sluchová analýza. Profesní příprava hudebního kritika vyžaduje velmi komplexní vzdělávání. Vyplývá z faktu, že obvykle odvozuje svůj soud z jednoho poslechu na koncertě. Na něm by měl identifikovat strukturu skladby a současně postihnout její interpretační řešení. Je však nutné též zohlednit historické souvislosti vzniku skladby a tradici interpretace. Provádí tedy nutnou muzikologickou heuristiku. V oblasti běžného koncertního repertoáru, jehož vlastnosti jsou vymezeny výše, u skladeb 20. století tradičního tektonického průběhu, je nejefektivnější metoda poznání svazovat sluchovou tektonickou analýzu s interpretační analýzou Jaroslava Zicha. Na této profesní úrovni musí dojít k praktickému ovládnutí popsané vazby.

Očekáváním nezamlžit kritické slyšení

Jistě, recenzent si může před koncertem vyhledat partituru a analyzovat ji předem s eventuální podporou nahrávky. To lze provést u skladeb, jejichž formové schéma je totožné s tektonickým průběhem. V případě složitější stavby skladby není předběžná strukturální analýza zcela důvěryhodná, neboť se nabízí více tektonických výkladů. Nelze ani doporučit poslouchat dílo před koncertem z nahrávky jiného interpreta, protože si může recenzent zbytečně vsugerovat jiné interpretační řešení, a to aktuální na koncertě by bylo při posuzování v nevýhodě. Nemluvím ani o rozdílných akustických podmínkách při poslechu nahrávky a živého koncertu v sále. Tak například obdobnou koncepci interpretace Mahlerovy Symfonie č. 7 e moll, jakou předložil Semjon Byčkov s Českou filharmonií 2. listopadu 2022 v Rudolfinu, jsem nenašel ani v náznaku na nahrávkách dostupných na YouTube či Spotify ani u jednoho z dirigentů. Ti totiž dostatečně nezohlednili mimořádné okolnosti pražské premiéry, vůči kterým Mahler svoji partituru na poslední chvíli zcela přepracoval.

Etika a úkoly hudebního kritika

Má-li recenzent splnit svoji úlohu zodpovědně, píše především věcně o tom, co ve skladbě bylo, v menším podílu, co tam nebylo. Snaží se najít sepětí kompoziční struktury a její realizace. Není to snadné. Vyžaduje to vysokou poslechovou koncentraci na koncertě. Zájemcům o studium etických zásad hudební kritiky a jejích historických aspektů doporučuji stať Franze Liszta (Liszt: O svých současnících, 1956) popisující okolnosti Schumannova založení periodika Neue Zeitschrift für Musik v roce 1834. Zde popsané společenské aspekty publikované hudební recenze jsou stále platné. Nemá jít o útok na umělce, ale o vyargumentovanou diagnostiku, která má čtenáře obohatit, umělci pak podá kompetentní zpětnou vazbu.

Závěrem: Umělecká kritika hudebního výkonu se může změnit v polemiku v okamžiku, kdy nastolená témata jsou jen v oblasti interpretační koncepce. Pokud se do popisu dostávají problémy hráčovy techniky, není polemika možná. Mezi recenzí – polemikou a recenzí konstatující technické problémy interpretů je velký rozdíl: první typ je mezi publicisty oblíben, druhému se radši vyhnou. Nutnost psát o technicky problematickém výkonu, pod článek se podepsat a očekávat nerudnou reakci protagonisty, patří mezi největší strašáky, které odrazují mnoho schopných lidí recenzní činnost provádět