Brněnský balet: Lenka Dřímalová bilancuje i plánuje

Choreografka a taneční pedagožka Lenka Dřímalová to neměla lehké, když v roce 2007 nastupovala jako členka týmu nového ředitele Daniela Dvořáka do čela Baletu Národního divadla v Brně. Podobně jako šéfové ostatních souborů i ona dostala zadání zvýšit prestiž první scény moravské metropole v celoevropském kontextu. A i ona se zpočátku potýkala s nedůvěrou, pochybami a obavami v divadle i mimo něj o to, co bude s brněnským baletem dál. Jak si nové šéfka od té doby vedla? Co dokázala? Kam směřuje baletní souboru pod jejím vedením a v jaké je kondici? Nejen to by měl napovědět následující rozhovor.

V Brně máte za sebou už tři sezóny. Jaké z vašeho pohledu byly? Co se podle vás povedlo? A v čem naopak cítíte rezervy?

U baletu utíká čas rychle a když je na vás ještě k tomu velká část odpovědnosti za úspěch společné práce, skoro přestanete vnímat, že ubíhají roky. Ještě že máme sezóny, jinak bychom si snad ani nevšimli, jak to letí.

Já jsem pochopitelně už před těmi třemi lety při příchodu do Brna měla určitou představu o budoucím repertoáru, ale v té první sezóně bylo pro mne důležité, abych se sžila se souborem, naučila se rozeznat, v čem jsou jeho kvality a s čím je možné do budoucna počítat. Já jsem v první sezóně nezrušila dramaturgický plán vytvořený mým předchůdcem, tak jak se to dnes běžně dělává. Ostatně nabádal nás k tomu také Daniel Dvořák a byl to také on, kdo přišel s myšlenkou zařadit raději “něco navíc”. V baletu byl již naplánovaný jeden klasický balet Raymonda v choreografii Jaroslava Slavického. A tak v daném provozu s dvanácti tituly na repertoáru neplánovaně vzniklo složené představení tří českých současných choreografů Petra Zusky, Jana Kodeta, Tomáše Rychetského s podtitulem Svět touhy. Dodnes jsem všem třem pánům choreografům velmi zavázána…za málo peněz a s velkým nasazením se v krátkém čase podařilo vytvořit divácky velmi přitažlivé představení, které hrajeme ještě teď.

Druhá sezóna přinesla tři rozdílné tituly. Chtěli jsme brněnskému publiku prostředkovat alespoň něco z toho, co balet v současné době zažívá, a co lze bez přehánění označit za fenomenální choreografickou explozi. Premiéru Balet 21. století jsme koncipovali jako obsažnou reflexi tance, jako takového. Rozhodli jsem se přivést do Brna zahraniční choreografy dvou významných směrů – Maria Schrödera, ovlivněného německým expresionismem a Jaceka Przybylowicze, vycházejícího ze současného izraelského tance. To jsou dva rozdílné světy, dva pohledy na tanec. Abstraktní, neverbalizovatelný tanec, a na druhé straně, tanec, který si klade otázky, jež mohou mít společenskou či politickou povahu, anebo se týkají mezilidských vztahů. Zařazení obou těchto poloh tance vyžadovalo určitou míru riskování ve vztahu k divákům. A nám se podařilo je získat.

Balet 21. století mi dodal sílu a víru, nejen v obrovský potencionál souboru, ale především v kvalitu brněnských diváků, v jejich schopnost porozumět a ocenit tanec. Fámy o konzervativním publiku v Brně se pro mne rozplynuly.

Dalším velmi úspěšným titulem oné sezóny byla Coppélie z Montmartru balet Youriho Vàmose. Obrovská profesionalita jeho asistentů – Joyce Cuoko a Alexeje Afanasieva, promyšlená koncepce Youriho, převedená do choreografie s využitím individuálních osobitých přístupů tanečníků v jednotlivých charakterních rolích a roličkách, byla přínosem pro soubor. Některým našim kritikům se sice nelíbí, když se ke klasikům vracíme tímto, ne zcela klasickým způsobem, ale Coppélie z Montmartru již druhou sezonu plní divadlo a tento přístup ke klasice ve skutečnosti není ničím tak příliš neobvyklým, a patří spíš k ověřeným principům postmoderního projevu nejen v tanci, ale i ve literatuře a výtvarném umění přinejmenším od počátku devadesátých let.

Ve třetí sezóně jsme provedli jednu, možná nenápadnou, ale podle mého názoru velmi důležitou změnu. Doposud experimentální choreografický ateliér Debut zde totiž povýšil na samostatný titul. Dlouhodobým smyslem těchto ateliérů je systematické hledání cesty, jak oživovat a obohacovat stávající choreografické prostředí, dát prostor mladé generaci a poskytnout ten prostor skutečně otevřeně, tak, aby se v něm mladí tvůrci mohli uplatnit naplno s využitím všech podob tance, které je zajímají a inspirují i všech představ, které je napadají a emocí, které prožívají. Tyto ateliéry jsou pro členy souboru skutečnou příležitostí k tvorbě, k prožitku autentické radosti z vlastního tvoření, a překračování vlastních hranic. A mám velkou radost když vidím, jak se jim daří se od prostých improvizací vypracovat k schopnosti vytvářet vlastní samostatné kompozice.

Taková práce se souborem nemusí mít třeba hned efektní výsledek, ale je pro zdravý růst souboru životně důležitá. A já bych ráda připomněla, že to je věc, která tu chyběla. Tady nebylo dost možností pro začínající choreografy, nikdo vám jen tak nedal příležitost, prostor a důvěru. A dnes můžeme být docela pyšní na to, že členové souborů v Praze a Brně mají možná větší příležitost k samostatné práci, než studenti oboru choreografie na taneční fakultě AMU v Praze.

Hlavním titulem třetí sezóny byl ovšem balet Carmen. Carmen to je taková spojnice všeho. Naše Carmen je představení náročné zejména pro sólisty. Využívá současný styl tance, ale v takové podobě, kterou zvládnou jen tanečníci s dobrou klasickou technikou. Klasická taneční virtuozita je tady klíčovou podmínkou i když napohled se rozdíl mezi klasickým a současným tancem stírá.

Ve třetí sezóně jsme uváděli jenom dva nové tituly, ostatní dramaturgie stála na stávajícím repertoáru, ale já oba ty počiny považuji za velmi důležité, jednak samy o sobě, jak se vydařily a jednak jako nakročení do té další sezóny.

Poděkování souboru po premiéře Coppélie

Co pro vás bylo během těch tří sezón nejtěžší?

Každý má asi přibližnou představu o tom, co je těžké na manažerské práci. Umět sehnat peníze, umět rozdělit úkoly a nedělat všechno osobně, zvládat pocit velké zodpovědnosti a být stále kreativní a tak podobně. Pro mne bylo občas těžké přizpůsobit chod baletu nárokům Daniela Dvořáka a tlaku ekonomických ukazatelů.
Jedna věc mi ale připadá mimořádně a trochu zbytečně těžká. Totiž, že některé, podle mne zcela nesporně důležité součásti naší práce jsou obecně vnímány jako něco navíc, na co není potřeba plánovaně vynakládat prostředky a se kterými nepočítá ani systém dotací.

Mám teď na mysli “off akce” pořádané nad rámec činnosti Baletu NDB, z nichž žádná nemá nárok na dotaci. To jsou naše Gala představení, festivaly, besedy, workshopy, prázdninové kursy pro děti a dospělé.

Všechny zmíněné aktivity jsou pro Balet ND a taneční klima v Brně i v celé ČR velmi důležité, pomáhají nám získávat diváky a stále nové a mladší příznivce. Brno má obrovský potenciál a velký zájem o jakékoliv taneční umění, je ovšem potřeba s tímto potenciálem zodpovědně a to znamená hlavně s nasazením, kreativně a dlouhodobě pracovat. Tady je podle mne rozdílná situace v Praze, kde je podobných projektů dostatek a v Brně a dalších regionech, kde má v tomto smyslu divadlo stále rezervy.

Brněnský balet se za ony tři sezóny pod vaším vedením přece jen změnil. Jak byste ty změny popsala vy? Ať už ve složení repertoáru či složení a úrovně souboru?

Řadu změn, ke kterým došlo nemohu přičítat svému působení, protože souvisí přímo se změnou ve vedení celého ND a zejména s osobou Daniela Dvořáka. Teď mám na mysli hlavně věci týkající se propagace divadla a jeho zviditelnění, které považuji za nesporný úspěch Dvořákova vedení. Jednotný plakát v červené nám sice nadělal na počátku hodně starostí, ale museli jsme uznat, že v celku ten záměr měl logiku a úspěch. Sem patří také velký počet off akcí. Nové vedení přineslo také větší samostatnost jednotlivých uměleckých souborů, více komunikace s novináři a také, což je velmi podstatné, více konkrétní komunikace se zřizovatelem. To se ovšem týká celého divadla.

V baletu za mého působení došlo alespoň k jistému zlepšení pracovních podmínek tanečníků. Zrekonstruovali jsme šatny, baletní sály a společné prostory. Co se týká odborné stránky, považuji za podstatné čtyři směry našeho působení: Navzdory pochybovačům zůstal zachován a rozšířen klasický repertoár. Naše dramaturgie vedla k rozšíření repertoáru o současné choreografie domácích významných tvůrců (Zuska, Kodet, Rychetský), ale také navázán kontakt a spolupráce se zahraničními choreografy (Schröder, Przybylowicz, Vàmos, Soto, Radačovský). Pustili jsme se novým, vlastním způsobem do systematického vytváření podmínek pro technický a umělecký růst souboru. A konečně to, že přivádíme do souboru nové osobnosti. V současnosti je soubor z jedné třetiny složen ze zahraničních tanečníků.

Milovníci baletní klasiky měli při vašem nástupu strach, že přijdou zkrátka. Myslíte, že se vám je podařilo přesvědčit, že se obávají zbytečně?

Už jsem říkala, že klasický repertoár byl navzdory pochybovačům zachován a rozšířen, ale ta otázka mi připadá natolik zajímavá, že se pokusím na ni odpovědět trochu podrobněji. Je to taková zvláštní otázka, protože míří zároveň do několika stran. Týká se podoby repertoáru, vztahu k divákům a také toho, co je úkolem osoby šéfa souboru. Zkusím to vysvětlit postupně.

Víte, já velmi dobře chápu, proč člověk miluje tanec. Aktivně, když sám tančí, anebo jako divák, když sleduje precisní profesionální provedení. Ale čemu moc nerozumím jsou ti úzce, na klasiku specializovaní milovníci. Mně to připadá asi tak, jako kdyby někdo byl takovým milovníkem jahod, že by nesnesl pomyšlení na pomeranč. Nebo něco takového.

Mimochodem samo to označení „klasika“ je takové nepřesné. Většinou se tím míní pět nejfrekventovanějších klasických baletů – Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček, Coppélie, Giselle a s nimi spojené tradiční provedení. Takhle nějak to lidé cítí. Nedá se nevidět, že publikum má sklon k určitému konzervativizmu a s tím je potřeba počítat. Ale podle mého názoru není třeba podporovat jakýkoli dojem nesmiřitelnosti mezi touto podobou tance a jinými.

Od poloviny dvacátého století – půl století – se všude po světě, rozvíjejí různé podoby neoklasicistních tendencí, které taneční a choreografické prvky devatenáctého století spojují se zcela novými přístupy k tanečnímu umění. Dlouhou dobu, bohužel, tento přirozený vývoj míjel naše scény, izolované totalitním systémem. Tady především vidím důvod určitého nedorozumění při používání pojmů. V izolovaném prostředí se někdy stane, že nám z některých označení zůstanou takové “nálepky”, pojmy, za kterými už vlastně nic konkrétního není.

Kultivovaná komunikace s diváckou obcí to je podstata divadla. O tom není nejmenší pochyby, protože bez ní jakékoli divadlo ztrácí smysl. Dramaturgie, kterou pro náš soubor společně s Karlem Literou vytváříme usiluje o kvalitu a vyváženost a nestraní nějakému úzce vymezenému pojetí.

Debut – Choreografický ateliér III (foto J.Hallová)

Uveďte prosím stručně tři nové tituly, které brněnský balet slibuje pro novou sezónu.

Jedná se o čtyři nové tituly: Stvoření, Nebezpečné známosti, choreografický ateliér pod názvem Debut a Sinfoniettu.

V případě Stvoření uvidí diváci v Čechách poprvé choreografii Uweho Scholze. Balet Stvoření je charakteristickým dílem Scholzovy tvorby a přibližuje nejen umělce Uwe Scholze, ale také cestu, po které šel klasický balet ve XX. století v Evropě.
Jsem přesvědčena, že Brno je tím pravým místem pro uvedení česko-slovenské premiéry. Brno má dlouholetou tradici v uvádění baletních titulů ve spolupráci s Janáčkovým orchestrem a operou, budova Janáčkova divadla Národního divadla Brno se řadí mezi největší evropské scény svou velikostí. Jeviště má svou nezaměnitelnou atmosféru, má podobný půdorys jako jeviště v Lipsku, kde Stvoření mělo premiéru. To je důležité. Nesmíme zapomenout, že na jevišti v jednotlivých obrazech tančí až 42 tanečníků, podílí se velký orchestr, cca 36 členný pěvecký sbor a sólisté opery. Také co se týká Haydnovy hudby, patří dílo jednak vrcholům autorovy tvorby, jedna k mezníkům oratorní tvorby vůbec. Balet není dějový, divák jej vnímá spíše jako mohutný obraz krásy světa a vznešenosti lidského osudu. Forma představení zdůrazňuje vizuální složku a je skutečně organickým spojením krásy tance obrazu a lidského hlasu.

Dalším důležitým titulem nadcházející sezóny je balet Nebezpečné známosti na hudbu současného lotyšského skladatele Arturse Maskatse, vytvořený na motivy stejnojmenného románu Choderlose de Laclose. Příběh je známý také z filmu Miloše Formana Valmont. Představení je dílem polského tvůrce Krysztofa Pastora, který působí jako rezidentní choreograf prestižní scény Het National Ballet v Amsterodamu a ředitel Baletu Národní opery ve Varšavě, který svou choreografii původně vytvořil pro soubor Latvian National Opera v Rize.

Dalším titulem nastávající sezóny je Debut, o jehož významu pro soubor jsem již mluvila. Jedná se o třetí ročník choreografického ateliéru, který uvádí původní choreografické kompozice mladých tanečníků souboru.

Velmi specifický projekt chystáme v rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010. Janáčkova Sinfonietta bude ztvárněna jako videoart Pavla Hejného a Tomáše Rychetského. Součástí scénického uvedení bude tanečně provedená III. věta (Moderato) Sinfonietty v choreografii světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána a v nastudování Nataši Novotné. Použité video záběry byly natočeny v Brně. Současné brněnské provedení tím klade důraz na aktualizaci a zpřítomnění uměleckého sdělení díla.

A výhled pro další sezóony? A k tomu řekněme choreografie vašich snů, kterou byste chtěla do brněnského Národního dostat?

V minulé otázce jste si přál, abych plány popsala stručně a mně to zabralo docela hodně velkou plochu, tak teď budu opravdu stručná. Výhled je jednoduchý. Tři roky to je jako jasně formulované a dostatečně srozumitelně vysvětlené zaměření. Teď je pro další rok či roky třeba co nejvíc z potenciálních možností tohoto záměru dotáhnout a naplnit. Co je pro mne nejdůležitější jsem vlastně už řekla několikrát: profesionální, tvořivý, aktivní soubor a dramaturgie, která se vztahuje k tomu nejlepšímu, co balet nabízí a netočí se kolem dokola v nějakých malicherných žánrových preferencích a třenicích.

Jaké ze svých choreografií si ceníte nejvíc? A jak byste sama svůj choreografický „slovník“, styl popsala?

Tak tady si dovolím být ještě stručnější. Já myslím, že odpověď na tuhle otázku by měl psát někdo jiný. To není můj styl, abych psala o svém stylu.

Jaká jste v soukromí? Prozraďte na sebe něco…

No tak to už vůbec nevím, co na tohle říci. Možná na sebe nejvíc prozradím při práci na sále. A nebo teď mne napadá jedna věc, která je myslím pro mne typická i v práci i v soukromí. To, že já musím dělat věci tak, aby mne bavily. Prakticky nikdy nedělám něco, co je mi nějak vážně proti mysli, nebo co by mne netěšilo. A myslím, že mám velké štěstí, že jsem v životě měla většinou možnost se téhle zásady nevzdávat, a že ji mám i teď.

Děkuji za rozhovor a za Operu Plus pro brněnský balet přání úspěšné sezony!

Ptal se Vít Dvořák

www.ndbrno.cz