Dirigent Tomáš Brauner a jeho ocenění v Aténách

redakce, 10.11.2010 1:00

Bylo první letošní listopadové páteční odpoledne, když jsme se dozvěděli, že mladý český dirigent Tomáš Brauner uspěl v jedné z předních mezinárodních dirigentských soutěží Mitropoulos Competition 2010 v Aténách. Zisk třetí ceny mezi více než dvěma stovkami přihlášených adeptů z několika desítek zemí celého světa je nesporným triumfem, a to tím spíš, že Tomáše Braunera u nás zatím znají z jeho občasného hostování vlastně jen návštěvníci plzeňské opery či Filharmonie a pražské Státní opery, popřípadě Českého národního symfonického orchestru. Je nám ctí, že můžeme jako první přinést s Tomášem Braunerem po jeho návratu z Atén rozhovor. Ten je nečekaně poutavou výpovědí nejen o zajímavém zákulisí prestižní mezinárodní soutěže, ale i pohledem do nitra zdravě ambiciózního umělce, snažícího se výrazněji prosadit.

Máte za sebou úspěch v soutěži Mitropoulos Competition 2010 v Aténách, ke kterému pochopitelně gratulujeme. Jak hodně je z vašeho pohledu významná? Bylo hodně obtížné v ní uspět? Jaká byla konkurence?

Pro mě je dirigentská soutěž Dimitrie Mitripoulose velice významná, protože je to má první soutěž, které jsem se zúčastnil. Už celé konání soutěže v krásném městě Atény a spolupráce s orchestrem (Orchestra of Colours) v nádherném koncertním sále dává soutěži velkou vážnost.

Vím, že uspět v soutěži je vždy obtížné, protože musíte předvést to, co považujete za nejlepší nebo jste o tom přesvědčen, a porota z předních umělců z celého světa vás sleduje, analyzuje a zkoumá vaše počínání. Ve chvíli vašeho soutěžení nemáte rádce, jen sám sebe. Co pokládám na soutěži za nejobtížnější? Zvládnout vlastní psychiku, aby daný výkon nebyl poznamenán trémou, a pak také umět své záměry sebejistě přenést na orchestr. Rozhodně je dobré účastnit se soutěží a projít si toto “martirium“. Jsou to neocenitelné zkušenosti, které mě stále naplňují a rozhodně z nich budu čerpat i v budoucnu.

Konkurence byla veliká. Podaných přihlášek bylo 217 ze 40 zemí světa a do prvního kola bylo vybráno pouze 16 kandidátů, například ze Spojených Států, Jižní Koreje, Japonska, Německa, Anglie, Kanady, ale i odjinud.

V průběhu soutěže se s ostatními kandidáty potkáváte jen na chodbách zkušebny nebo v hotelu. Většinou prohodíte pár slov o tom, jaké to bylo, jaký má pocit, ale to je vše. Každý se soustředí jen na svůj výstup s orchestrem. Já jsem se snažil konkurenci nevnímat a spíše se soustředit na to, co mě čeká.

Jak vůbec taková soutěž vypadá? Jak probíhá? A co vy při soutěži – jste kliďas nebo nervák?

První krok, který uchazeč musí učinit, je vyplnit přihlášku. Skládá se nejméně ze tří doporučení, z informací o mé dosavadní dirigentské činnosti a také z DVD s nahrávkou vlastního koncertu. Porota shlédne tyto dokumenty a vybere dle regulí soutěže 16 kandidátů.

Samotná soutěž Dimitrie Mitropoulose je tříkolová. První den v Aténách jsme si vylosovali pořadí, v jakém půjdeme pořadí. První kolo trvalo dva dny. Na celou soutěž jsme si museli připravit jedenáct skladeb různých skladatelů. V prvním kole nikdo z nás nevěděl, která skladba nám bude přidělena, a kterou následně budeme s orchestrem dirigovat a zkoušet. Do semifinále postupovalo z prvního kola osm kandidátů a do finále tři. Pro semifinálové a finálové kolo jsem si losovali skladby.

Domnívám se, že dirigenti, kteří již delší dobu spolupracují, at’ již s amaterskými nebo profesionálními orchestry, mají výhodu. Mám na mysli především výhodu komunikace s orchestrem. Nerozhodí vás nesrovnalosti či různé dotazy porotců, protože jste z praxe zvyklý je řešit.

Sám sebe považuji celkem za klidného v situacích, které jsou nestandardní, a to soutěž svým způsobem je. Musíte přesvědčit porotu v krátkém čase (v prvním kole pouze cca 20 min), že právě vy jste kandidát na postup dalších kol. Nevíte předem a nikdo vám ani v tomto směru neporadí, jestli máte více dirigovat nebo zkoušet. Jestli porota chce vidět více to či ono. Je to alfa omega celého vašeho výstupu. Samozřejmě přišly chvíle, kdy jsem nervózní byl, ale spíše u mě převládal klid. Stále jsem sám sobě říkal: Připravoval jsi se pečlivě a důsledně, tak jen buď sám sebou a věř si. To je myslím to nejdůležitější!

Možná až provokativně lapidární otázka: K čemu vám ona třetí cena z Atén bude dobrá?

Smyslem soutěží je objevovat nové tváře a napomoci tak jejich profesnímu růstu.
Získání laureátského titulu z tak významné soutěže především usnadní mně a mému osobnímu manažerovi jednání o budoucích angažmá.

Je vám dvaatřicet – jak obtížné je v tomhle věku se konkrétně u nás, v Česku prosadit?

Většina mladých dirigentů to má na začátku své dirigentské kariéry obtížné. Musíte neustále někoho přesvědčovat, že již zkušenosti máte a že jste nejlepší. Stále slýcháváte, že jste mladý a bez praxe, ale kde ji mladý dirigent má vzít, když vám nikdo nedá možnost se ukázat. Samozřejmě dirigent musí mít i jistou dávku drzosti hledat cesty jak se prosadit. Já jsem měl v životě štěstí na lidi, kteří mi v danou chvíli důvěřovali a dali mi možnost dirigovat zkoušku, koncert, operní představení. Toho si nesmírně vážím, protože to bylo zásadní pro můj umělecký růst a vždy mě to posunulo dál, k dalšímu rozvoji mé dirigentské dráhy.

Co doposud považujete za svůj největší úspěch?

Za svůj doposud největší úspěch považuji, že mé mladistvé snění v prvním ročníku na Pražské konzervatoři o tom, že bych se stal dirigentem a měl bych možnost dirigovat například Verdiho Otella, Pucciniho Bohému, Dvořákovu Novosvětskou nebo Čajkovského Patetickou se stalo realitou.

Ve svém životopise máte mezi vašimi učiteli řadu známých dirigentů různých generací – z těch domácích od Josefa Kuchinky přes Františka Vajnara, Radomila Elišku, Petra Vronského až třeba po Miriam Němcovou. Povězte, jak se z hlediska přínosu pro vás mezi sebou lišili? Co hlavně vám ten který z nich při vašich studiích dal?

Na mé milé profesory vzpomínám velice rád a doposud jsme v blízkém kontaktu. Často se s nimi radím a obdivuju jejich znalosti a zaujetí pro umění. Každý učitel mě ovlivnil svým přístupem k dílu, výkladem a také životním postojem. Samozřejmě každý z nich měl odlišný přístup k výuce dirigentské techniky nebo přednesovému pojetí díla. Pro mne to byla obrovská výhra. Přede mnou se rozprostřela široká paleta názorů a prověřených životních zkušeností, ze kterých jsem mohl čerpat.

Rád vzpomínám na mé hodiny dirigování u paní profesorky Miriam Němcové a pana profesora Radomila Elišky, kteří mě vedli k důslednosti propracované partitury a čistotě dirigentské techniky.Na emotivní hodiny operního repertoáru s panem profesorem Josefem Kuchinkou nebo filozofické rozpravy s profesory Františkem Vajnarem a Petrem Vronským nad partiturami Janáčka a Smetany. Mohl jsem se učit od těch nejlepších, nejzkušenějších operních a symfonických dirigentů a to považuji za své obrovské štěstí.

Máte nějaký profesní cíl? Sen? Vzor? A máte blíž spíš k opeře nebo k symfonickým koncertům?

Na to se těžce odpovídá. Jsem na začátku a dirigent se stále učí. Cíle a sny které bych si rád splnil samozřejmě mám, ale nechám je nevyřčené.

Věřím v cestu odhodlání, pracovitosti a pokory. Snad mě tato cesta povede správně.
Dirigování opery a symfonických koncertů se snažím vyvážit. Opera mě naplňuje mnohotvárností a pestrostí. Orchestr, sbor, sóla, fascinující propojení v jeden celek, čemuž říkáme opera. V opeře Divadla J.K.Tyla v Plzni, ve Státní opeře Praha nebo Moravskoslezském divadle v Ostravě diriguji nádherné tituly a každá nová inscenace je pro mne výzva.

Od sezóny 2010 jsem byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie a již delší čas působím ve funkci stálého hostujícího dirigenta u Českého národního symfonického orchestru. Dostal jsem nabídku na natáčení od Jana Simona, intendanta Symfonického orchestru Českého rozhlasu, které se uskuteční tento měsíc. Symfonické koncerty mě naplňují svým napětím a okamžikem koncentrace na koncert.

A váš soukromý život? Prozradíte z něj něco?

Jak by řekl klasik – žena, víno, slunce, zpěv!:-)

Ještě jednou blahopřejeme, držíme palce a děkujeme za rozhovor!