Ondrej Lenárd: Mahlera si pouštím při depresích

Svoji 3. symfonii d-moll Gustav Mahler dokončil roku 1896, ale celá byla provedena až o šest let později, v německém Krefeldu pod taktovkou samotného skladatele, při příležitosti festivalu Celoněmeckého hudebního sdružení. Je jedním z nejtypičtějších Mahlerových symfonických děl: Představuje jím preferovanou orchestrálně – vokální formu symfonie (orchestr společně se sólovým altem a ženským a chlapeckým sborem), má programový ráz a obrovské rozměry.

Mahlerova Třetí zazní právě dnes v pražském Rudolfinu, v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, ženské části Českého filharmonického sboru a Kühnova dětského sboru. Sólový part přednese kanadská mezzosopranistka Annamaria Popescu, provedení bude řídit přední slovenský dirigent Ondrej Lenárd. O dnešním koncertu s ním mluvila Jitka Novotná.

Vzpomínáte si na své vůbec první provedení některé z Mahlerových symfonií?

Určitě. Mahlera jsem poprvé ve svém životě dirigoval roku 1988. Přiznám se, že do té doby jsem Mahlerovu hudbu nedokázal procítit, pochopit. Až později jsem si uvědomil, jaký jsem nevzdělanec, protože od zmíněného roku 1988 si mě Mahler beze zbytku podmanil. Normálně měřím 183 cm, ale při interpretaci Mahlera mám snad metr devadesát. Je to hudba, která nás oslovuje pravděpodobně až ve starším věku, kdy už jsme prostoupeni životními zkušenostmi a dokážeme docenit její bezbřehé bohatství. Ostatně, jsem rád, že jsem s Mahlerem nezačal dřív, protože by to zřejmě bylo velmi povrchní. A dělat Mahlera povrchně, to je obrovský hřích.

Děkuji vám za upřímnost! Co oceňujete na 3. symfonii?

To je stejná otázka, jako když se mě zeptáte, zda mám raději Verdiho nebo Pucciniho! Každá jeho symfonie je jedna kronika, jeden scénář, který nedokážeme zcela rozkrýt. Některé věty z Mahlerových symfonií si pouštím v nejtěžších chvílích, v největších depresích. Je zajímavé, že tato nostalgická, až nervy drásající hudba, která nás přivádí k slzám, dokáže letargii a depresi vyléčit. Vezměte si třeba právě závěrečnou část dnes uváděné 3. symfonie. To je… Vlastně někdy ani nedokážu vysvětlit, co pociťuji. Ale to je pěkné. Kdybychom své pocity konkretizovali, dostaneme se k programní hudbě. Jenže hudba je krásná právě v tom, že nechá každého volně přemýšlet, pociťovat, dotýkat se jí a vytvořit si vlastní představu. Už zmíněné finále 3. symfonie ve mně každopádně vyvolává pocity absolutní pokory, zpovědi. Jako bychom se někomu vyplakali na rameni… Tehdy je nám dobře, uvolní se stres. Dětský sbor ve 4. části připomíná poletující andělíčky. A krásné sólo mezzosopránu nás přenáší do světa, který nám může každý závidět.

Vidíte, já jsem čekala, že jako milovník přírody akcentujete právě tento rozměr 3. symfonie, ale teď chápu, že se programovému směřování vyhýbáte a necháváte se unášet absolutní hudbou.

Možná, že Vás velmi překvapím, ale při každém novém poslechu například této třetí symfonie mívám odlišný pocit. Nedokážu se zařadit – kde jsem teď? Třeba hned vstupní věta s typickým Marcia funebre, ta mě jednou v myšlenkách přivádí na hřbitov, jindy zase do blaženého ráje, protože každý musíme zemřít. Těžko se mi o tom vypráví, každopádně mě ta hudba nesmírně naplňuje. Připadám si jako na infúzi, hudba do mě teče přes kapačky a já jsem naplněn.

Od příští sezony stanete v čele SOČRu jako jeho šéfdirigent. S jakými plány do této pozice vstupujete?

Budu teď trošku tvrdý – nesnáším výpovědi mnohých tzv. šéfů, kteří na podobnou otázku vychrlí nejrůznější „výmysly“, jimiž tak trošku urážejí dotyčný kolektiv. Já jen přebírám štafetu. Přebírám vlajku po někom, kdo tady odvedl obrovský kus práce, po panu dirigentovi Válkovi, mém příteli. Nic jiného! Musím pokračovat v kvalitní práci, které se orchestr celá desetiletí věnuje. SOČR znám dlouho, poprvé jsme se setkali roku 1972 a už tehdy jsme si padli do oka. Když jsem tuto nabídku dostal, skočil jsem po ní – i s přihlédnutím ke svému věku – jako ryba na háček. S velkou radostí, potěšením a přiznám se, že i s určitým zadostiučiněním. Protože SOČR považuji za jeden z nejlepších orchestrů. Úžasně zabírá, má ohromný potenciál, vynikající kvalitu, techniku jednotlivých hráčů. Pracovat s takovým tělesem, které, jak mi muzikanti někdy říkáme, hraje jako šest dieseláků, je pro dirigenta obrovským štěstím.

Mohl byste zavzpomínat, jak jste se vlastně stal dirigentem?

Jéééj. To musím dlouho listovat… Je zajímavé, že jako malý jsem na hudbu nepomýšlel. Pocházel jsem z menší obce a do styku s uměním jsem se tudíž nedostával. Jednou mě tatínek vzal do kina na film Eroica. Tehdy jsem jako 14letý poprvé viděl příběh génia (to slovo jsem do té doby vlastně ani neznal). Beethoven byl ve snímku ztvárněn tak sugestivně, že jsem dočista oněměl. Zavalily mě mocné dojmy. Tatínek byl truhlář, tak jsem ho hned poprosil: „Oci, nemožete mi urobiť takú dirigentskú paličku?“ Vzápětí jsem si šel koupit partituru, ani jsem pořádně nevěděl, co to je, vybral jsem si Čajkovského klavírní koncert b moll, položil jsem partituru na stůl, k tomu jsem sehnal desku, pustil jsem si ji a dirigoval! Šlo o náhlé rozhodnutí, protože jsem byl vlastně hudební samouk, do hudební školy jsem vstoupil až později. Mnozí mi to vymlouvali, ať nechodím mezi ty cirkusáky, že se hudbou přece nemůžu živit. Ani dnes bych se nerozhodl jinak.

Takže se vám život s hudbou líbí?

Zrovna předevčírem jsem se setkal po představení Turandot v opeře Slovenského národního divadla s jistým Italem. Seděli jsme na večeři a on se mě najednou zeptal: „Ondreji, ty jsi do hudby zamilovaný?“ Nemohl jsem než přitakat.

Dovolte, abych skončila nehudebně a zeptala se, co vedle hudby patří k vašim životním láskám?

Vy mě tedy odhalujete! Tak v první řadě je to moje zahrádka. Už teď si připravuji sazeničky rajčat, paprik. Pochopitelně strašně rád vařím. Tento druh odpočinku mi do určité míry pomáhá dostat z hlavy „hudební komáry“. Krájím cibuli a občas se říznu, protože mi v hlavě bez ustání zní hudba. Je tam pořád, i když si dám prášek na spaní. Příroda je má velká záliba. Kontakt s ní nám stále připomíná naše místo na zemi. Půda mi nádherně voní, vnímám ji jako symbol zrodu i podstaty života.

Děkuji za rozhovor!