Salcburk: Prvně Janáčkova Makropulos, s Brisceinem

Našinec bezděky naprázdno trochu polkne, když právě Janáčkovo zpracování tématu Věci Makropulos mu musí v jednom z obrazových šotů, natočených před dnešní salcburskou premiérou, přibližovat německá hlavní představitelka. Marná sláva, časy, kdy Janáčka ve světě zpívali často Češi, jsou už dávno ty tam. Premiérovou hvězdou dnes večer tak bude na scéně Velkého festivalového domu v Salcburku uznávaná Angela Denoke. Inscenaci Janáčkova skvostného dramatu tam nastudoval známý švýcarský režisér Christoph Marthaler a spolu s ním a s Vídeňskými filharmoniky finský dirigent Esa-Pekka Salonen. Dílo uvádějí v češtině, v Salcburku vůbec poprvé.

Bezpochyby nejlepší zpráva z dnešního premiérového večera v Salcburku je – alespoň pro nás – ovšem už předem jasná: V roli Janka bude na jednom z nejprestižnějších světových festivalů debutovat dvaačtyřicetiletý český tenorista Aleš Briscein. Čas pro náš portál si udělal bezprostředně před generální zkouškou.

Nedá mi to se hned zkraje nezeptat: S jakými pocity jste letos do Salcburku přijel? Tedy jako jeden ze sólistů festivalových operních inscenací? Jak vůbec hodně jste emotivní člověk? Cítíte, resp. budete v Salcburku cítit větší trému, než obvykle?

Učinkování na tak slavném festivalu je prestižní záležitostí. Když procházíte sály, kde dirigoval Herbert von Karajan nebo Karl Böhm, tak se vám tepová frekvence zvýší určitě o 100 % a cítíte nepopsatelně krásný pocit a velký respekt, že máte možnost tady vystupovat. Umělci jsou obecně velmi sensitivní lidé a emoce se v nich obvykle velmi bouří, já v tomto ohledu nejsem určitě žádná výjimka. Každé představení by mělo mít v sobě nějaký emoční náboj, jinak by to křehké pouto mezi diváky a interprety nemohlo dobře fungovat.

Jak vypadala vaše cesta do Salcburku? Jak a kde si vás vedení festivalu vyhlédlo nebo se o vás dozvědělo?

Dostat se na Salzburský festival je snem snad všech umělců. Není ale jednoduché se sem vůbec dostat. Tato nabídka nebyla první. Měl jsem možnost už v roce 2006 tady premiérovat Figarovu svatbu, ale byl jsem už bohužel smluvně vázán jinde a nemohl jsem nabídku přijmout. Znám se z doby působení v Paříži s Evou Marií Wiesser, která vybírá pro Salcburský festival vhodné umělce. Bylo mojí výhodou, že už mě znala delší dobu a mohla mi přes mého agenta spolupráci na produkci Věci Makropulos nabídnout.

Na jak dlouho byly naplánovány zkoušky salcburské inscenace a jak intenzivně se na festivalu zkouší?

Inscenace se zkouší ve velkém Festspielhausu a také v Messe centru a to už od 24.června. Dvoufázové zkoušky probíhají buď ráno a odpoledne, nebo odpoledne a večer. Přivezl jsem si sebou kolo a a využívám ho tady jako úžasný dopravní prostředek. Ale i ve volných dnech, kdy se nezkouší, se o nás vedení festivalu stará a pořádá pro nás nejrůznější společenská setkání. Dá se tady samozřejmě vidět i spoustu zajímavých představení se špičkovými sólisty a na to jsem se velmi těšil.

Angela Denoke (Emilia Marty) při zkoušce s režisérem Christophem Marthalerem
Jaká je režijní koncepce Christopha Marthalera? Jaká salcburská Věc Makropulos bude, jaká témata akcentuje? A jak se liší od těch předchozích, ve kterých jste už zpíval, ale také od té Aldenovy pražské, resp. londýnské, pokud ji znáte?

Inscenace je zasazena do doby Franze Kafky minulého století. Výtvarnice scény a také kostýmů Anna Viebrock se nechala inspirovat tímto obdobím i pro návrhy kostýmů. Na scéně pak vytvořila kopii salcburského justičního paláce, kde se příběh odehrává. Po straně použila prosklenou čekací mistnost, odkud přicházejí sólisté, nebo kde čekají na svůj výstup. Na druhé straně pak zase hotelovou chodbu s pokoji, odkud se v opakujících smyčkách objevuje postava staré ženy, která přijímá kytice od svých dlouholetých ctitelů a milenců. Christoph Marthaler využívá otvory v podlaze, odkud se náhle vynořují jednající postavy a pro poslední scénu použil i kompars padesáti statistů pro autentický soudní tribunál. Na téma dlouhověkosti a nesmrtelnosti pak na úplném začátku opery – než začne hrát hudba – diskutují dvě ženy v prosklené vitríně. Je to takový lehký filozofický úvod a zamyšlení nad tímto tématem.

Jak se vám osobně s režisérem Christophem Marthalerem spolupracuje? Říká se o něm, že je na zpěváky poměrně náročný co se herectví týče, máte také tu zkušenost? Znáte se už z pařížské Káti Kabanové letos na jaře, že?

Dělali jsme spolu nejen letošní Káťu v Paříži, kde si vymyslel celkem dost náročnou choreografii na tancování,ale známe se už ze zajímavé inscenace Traviaty před čtyřmi lety také v Paříži. Představte si, že jsem v ní musel na jevišti vší silou nakopnout do zadku Jonase Kaufmanna… Muselo to vypadat věrohodně a dost nás to oba pobavilo! Janáčkova hudba Christopha Marthalera ohromně fascinuje a jeho režijní koncepce jsou vskutku originální. Přidává si obvykle do inscenací další činoherní role, které pak dokreslují psychologický obraz postav na scéně. Christoph nemá rád, řekl bych takové to klasické hraní, na které jsme v opeře zvyklí. Velmi umírněnými gesty se snaží vyjádřit daleko větší vnitřní napětí, než když by zpěvák chodil po jevišti a velkými gesty vyjadřoval své emoce.

Obecně vzato: Jste „poslušný“ interpret, podřídíte se režisérovi lehce, nebo vám vystupování v moderních režiích, nezřídka jdoucích proti smyslu díla, dělá problémy?

Současný inscenační trend ve světě je všechna díla aktualizovat. Není zvykem v zahraničí dramaticky vyhrocovat vztahy s režisérem a zahánět ho do kouta nepatřičnými dotazy. Rozhodující je pro mě hudebně dramatický náboj, který do díla vložil skladatel a který vychází z určitého textu. Snažím se pak, aby režisér akceptoval můj osobní přístup k roli a její gestice.

Angela Denoke (Emilia Marty) a Aleš Briscein (Janek)

Nejeden z našich operních fanoušků by se vás určitě zeptal na Angelu Denoke, se kterou se už znáte přinejmenším z pařížské inscenace Makropulos. Jaká je, ať už jako partnerka na jevišti, tak i „v civilu“?

Zrovna nedávno Angela odpověděla s úsměvem ve tváři na dotaz jednoho z kolegů,že jsem její nejčastější a nejoblíbější Janek… Ona má velký dar postihnout v této roli intenzivní vnitřní prožitek této postavy, který Janáček tak geniálně vyjádřil ve své hudbě. Ona je tou ,, femme fatale“, které leží u nohou celý svět, ale která ho také umí zneužít pro své plány. V civilu je Angela velmi přátelská a rád vzpomínám na večeře,které s oblibou pořádala po inscenacích v Paříži a Madridu.

Dirigent Esa-Pekka Salonen a režisér Christoph Marthaler při zkoušce

Stejně jako Christoph Marthaler je mezinárodně uznávaný i dirigent salcburské Věci Makropulos, finský skladatel Esa-Pekka Salonen. Už jste měl možnost s ním někdy pracovat? Jaké je jeho pojetí? A jak jsou v Salcburku zorganizovány ryze hudební zkoušky?

 

Esa-Pekka Salonen bude mít dispozici Vídeňské filharmoniky a to je záruka velmi vysoké kvality. K dirigování Janáčka přistupuje osobitým stylem,-řekl bych, že o něm přemýšlí více jako hudební skladatel, než jako dirigent. Fascinuje ho Janáčkova hudba a určitě ho ovlivnila i v té jeho kompoziční práci. Souhra sólistů a orchestru se musela zvládnout za čtyři orchestrální zkoušky a generálku,což není vůbec lehký úkol. Ale ne nadarmo se říká,že Vídeňští filharmonici jsou nejlépe placeným orchestrem na světě.

Kolikátá to teď vůbec je vaše inscenace Věci Makropulos v roli Janka? Vím o madridské před třemi lety a pařížské před dvěma, byly ještě nějaké další? Vyvíjí se nějak vaše interpretace téhle role?

Tato salcburská produkce je už moje pátá- dvakrát byla Paříž, pak Madrid, Düsseldorf a teď i Salzburg. V madridské byl Janek takový drzý spratek v azurovém kvádru, co plive popcorn po jevišti, ale v této salcburské inscenaci je to spíše velmi citově nevyrovnaný mladík. Kristu líbá pouze mechanicky na dálku. Otcovo jednání ho velmi zraňuje, takže sebevražda je logický důsledek jeho totální deprese. Mám ve smlouvě pro Salcburský festival i covering partu Alberta Gregora, takže ten vývoj vnímám spíše v tomto úhlu a těším se, že si tento nelehký part už v příští sezoně v koncertní verzi zazpívám společně s Evou Urbanovou v Ostravě.

Janáček má ve vašem repertoáru velmi široké zastoupení. Jaký vztah k němu máte a jak se vám zpívá?

Jeho deklamační styl spoustě zpěváků nevyhovuje a proto ho také nezpívají. Je technicky náročný, ale interpretačně ho musíte vnímat, jako kdybyste zpívali třeba Pucciniho. Jen tak si může zachovat hlas svoji kantilénu. Je krásné propagovat jeho nadčasovou hudbu v zahraničí. Ale je škoda, že se v právě v českých operách v zahraničí objevuje tak málo českých sólistů.

V pomyslném žebříčku tenorových rolí stoupáte čím dál výše – mám teď na mysli postup k rolím typu Smetanova Jeníka nebo Dvořákova Prince. Jak se vám po nich vrací například k Donizettimu, ale třeba i k Mozartovi?

Vzhledem k tomu, že jsem se studiem zpěvu začal poněkud později, až po studiu klarinetu, musel jsem vždy o to více myslet na vývoj svého hlasu. Zpěv jsem začal studovat vlastně úplnou náhodou a začínal jsem jako velmi křehký hlas. Možná tehdy mnoho lidí pochybovalo o tom, že bych se sólovému zpěvu mohl vůbec věnovat. Hlas potřebuje klid na to,aby mohl zrát. V dnešní době to není jednoduché, hodně nabídek musím i s omluvou odmítnout. Proto své návraty k Mozartovi a Donizettimu vnímám hlavně jako svojí pěveckou-technickou hygienu. Odměnou mi pak může být možnost zpívat právě ty zmíněné krásné vysněné role.

Jaká další významná vystoupení, o kterých už v tuto dobu víte, vás po Salcburku v nové sezoně, případně i těch dalších čekají?

Hned v polovině srpna začínám zkoušet dva projekty.Prvním je opera Giuseppe Scarlattiho Dove è amore è gelosia, která se bude natáčet v barokním divadle v Českém Krumlově; už teď je o tento projekt velký zájem ze zahraničí. A v pražském Národním divadle mě čekají zkoušky na operu Jakobín a v lednu na Brittenovu Glorianu. Nesmím také zapomenout na zářijový koncert s Českou filharmonií. Pak si ještě splním svůj dávný sen:-v Ostravě bych měl dělat Gounodova Romea a Julii a také už zmíněnou koncertní verzi Věci Makropulos s Evou Urbanovou. Čeká mě i Vídeň s Rusalkou, čerstvě jsem podepsal smlouvu na Čajkovského Mazepu pro Berlín v roce 2013, koncerty ve Francii a Německu… No a v tomto nabitém kalendáři připravuji se svoji agenturou své profilové CD.

Díky za rozhovor, k dnešní salcburské premiéře premiéře držíme palce!

Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Esa-Pekka Salonen
Režisér: Christoph Marthaler
Scéna a kostýmy: Anna Viebrock
Světelný design: Olaf Winter
Sbormistr: Jörn H Andresen
Dramaturg: Malte Ubenauf
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Salzburger Festspiele 2011
Premiéra 10.srpna 2011 Grosses Festspielhaus Salcburk

Emilia Marty – Angela Denoke
Albert Gregor – Raymond Very
Vítek – Peter Hoare
Krista – Jurgita Adamonytė
Jaroslav Prus – Johan Reuter
Janek – Aleš Briscein
Dr. Kolenatý – Jochen Schmeckenbecher
Poklizečka / Komorná – Linda Ormiston
Hauk – Ryland Davies

www.salzburgerfestspiele.at
www.briscein.eu

Ptal se Vít Dvořák

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments