Glyndebourne, zítřejší premiéra Bohémy a Jakub Hrůša

To, že vznik společnosti Glyndebourne Festival Opera je datován rokem 1934, když na popud své manželky sopranistky Audrey Midmayerové postavil poblíž města Lewes v anglickém hrabství Sussex John Christie divadlo určené pro operu, či že se budova postupem času dočkala hned několika přestaveb a podstatného rozšíření, a také třeba to, že v roce 1967 vznikl zájezdový soubor Glyndebourne Touring Company – to všechno, stejně jako i nespočet dalších informací o proslulém festivalu v Glyndebourne, s jedinečnou atmosférou venkovského operního domu, lze v běžně přístupných zdrojích dohledat během pár minut. To, co se ale nikde nedočtete, jsou osobní zkušenosti a postřehy umělců, kterým se dostalo té pocty v Glyndebourne pracovat. Patří mezi ně i náš dirigent Jakub Hrůša, současný umělecký ředitel projektu Glyndebourne on Tour; který se tu poprvé chopil taktovky před třemi lety, ve svých sedmadvaceti. Již zítra Jakuba Hrůšu čeká v Glyndebourne jeho nejnovější premiéra, Pucciniho Bohéma.

Než ale s Jakubem Hrůšou začneme naši řeč o Glyndebourne, sluší se ještě připomenout jednu věc: Když jsme během závěrečných zkoušek Bohémy tento rozhovor připravovali, obdržel Jakub Hrůša báječnou zprávu, kterou jsme díky kontaktu s ním mohli u nás přinést mezi prvními: od přespříští sezony se stává hudebním ředitelem opery Královského divadla v Kodani (více najdete zde).

Úvodem prosím o stručné představení projektu „Glyndebourne on Tour“, jehož jste hudebním ředitelem a který na rozdíl od samotného operního festivalu v Glyndebourne tak notoricky známý zvlášť u nás není…

Předně je třeba zdůraznit, že letní festival, který je „notoricky známý“, jak říkáte, a podzimní cestovní projekt „Glyndebourne on Tour“ spolu neodlučitelně souvisejí. Na obou pracuje tentýž špičkový tým, stejná kategorie tvůrčích umělců – dirigentů, režisérů, korepetitorů, jazykových poradců a tak dále, v obou případech se hraje v úžasném, perfektním a okouzlujícím divadle ve Východním Sussexu. „Tour“ však funguje navíc jako jakýsi kadlub talentů, kteří jsou často dříve či později angažováni na letním festivalu – a samozřejmě jinde po celém světě, zaměřuje se tudíž zvláště na mladé zpěváky a ostatní umělce, plní funkci kulturního ambasadora opery po dalších anglických místech, kam vyváží prvotřídní kvalitu, a zpřístupňuje v létě dosti exkluzivně fungující událost širšímu spektru lidí. Jinak a jednodušeji řečeno, během „Tour“ mohou tatáž představení, jaká jsou k vidění v létě, zhlédnout i lidé, kteří by se například pro vysokou cenu vstupenek nebo permanentní vyprodanost do Glyndebourne během festivalu neměli šanci dostat. Produkce jsou většinou převzaty z festivalu a znovu nastudovány – občas s „revivalovým“ režisérem, který je však vždy v úzkém kontaktu s tvůrcem originálu, často však také s původní osobností, někteří zpěváci nebo dirigenti se účastňují jak festivalu, tak podzimního turné, čímž vytvářejí interpretační kontinuitu toho kterého díla. Některé režie jsou však naopak tvořeny na tělo podzimnímu „Tour“ a teprve až pak převzaty festivalem. To platí kupříkladu pro Utahování šroubu režiséra Jonathana Kenta, které jsem dirigoval letos v srpnu na festivalu.

Celkově projekt „Glyndebourne on Tour“ zabírá období od začátku září zhruba do začátku prosince. Z toho listopad trávíme na cestách po Anglii. Každý rok „Tour“ nastuduje tři tituly, většinou stylově odlišné – letos se jedná o Pucciniho Bohému, Donizettiho Dona Pasquala a Händelova Rinalda, přičemž na každém titulu pracuje jiný inscenační tým. V každém z anglických měst, do nichž „Tour“ cestuje, se hraje týden, jeden den, v neděli, je volno. Dva z oněch tří titulů se tudíž zahrají pokaždé dvakrát. Veškerou hudební složku zajišťuje „Glyndebourne on Tour Orchestra“, jehož jsem šéfdirigentem. Jedná se o exkluzivní těleso tohoto projektu, v němž se každý rok shromáždí víceméně stejní hráči. Jsou to ambiciózní londýnští instrumentalisté – začasté členové různých ansámblů, nezřídka i na poli takzvané autentické interpretace staré hudby, kteří se ve zbytku roku živí komořinou a účinkováním v jiných orchestrech nebo vyučují. Řekl bych, že dobrých 80–90 % z nich hraje v našem glyndebourneském orchestru každoročně, zbytek se obměňuje. Lidé se tedy dobře znají a jsou sehraní.

Posledním elementem ke zmínění je místní sbor. Je složen bez výjimky z vyškolených pěvců na sólistické úrovni, kteří se – opět snad v 90 % – shromáždí v Glyndebourne jak v létě, tak na podzim, a kromě zpívání ve sboru studují většinu rolí jako „coveři“ a s rolemi také vystupují v pravidelných interních, ale i širší veřejností navštívitelných představeních, zvaných „cover showing“. I na nich lze pak najít spoustu nadějných a v budoucnu úspěšných operních pěvců – sólistů.

Pucciniho Bohéma, jejíž premiéru máte zítra právě v rámci projektu „Glyndebourne on Tour“ před sebou, patří mezi ty stálice, které jsou na programu operních domů prakticky stále; dokonce se čas od času objeví názor, že se tak děje na úkor pestrosti repertoáru. Co to znamená z pohledu vašeho přístupu k hudebnímu nastudování Bohémy? Myslím, že přijít s nějakým osobitějším přístupem je v tomto případě prakticky nemožné, neb jak se někdy říká – všechno už tu bylo…

Nikdy jsem vědomě neusiloval a asi ani usilovat nebudu o to, abych za každou cenu přišel s „osobitějším přístupem“. Ale abyste mi dobře rozuměli, to neznamená, že jsem proti takovému přístupu! Jen si myslím, že je zoufale naivní úsilí se o něj za každou cenu SNAŽIT. Co dává smysl, je přistupovat k takto notoricky známému dílu – ale po pravdě ke každému dílu – s hlubokým respektem, nasazením, oddaností, determinovaností docílit skvělého výsledku – a při tom všem brát v úvahu konkrétní okolnosti, ve kterých se nacházíte. Mezi ně na prvním místě patří plodná spolupráce s daným režisérem – pochopitelně pokud možno s takovým, s kterým se dorozumíte, s pěvci, kteří nejsou vysloveně proti vašemu naturelu a kteří odpovídají požadavkům opery, s orchestrem, sborem a všemi dalšími umělci, kteří chtějí hrát a zpívat s plným nasazením. A především je třeba nasadit sebe sama, otevřít se tomu kterému dílu.

Máte pravdu, že je nesmírně obtížné dosáhnout čehokoli, „co tu ještě nebylo“, nemožné to však není. Zvídavost a otevřenost novým podnětům je ostatně základní věc, pokud máte mít vůbec chuť jít osobně do divadla. Upřímně řečeno, dokázali byste si kdokoli představit, že byste si pořád a pořád pouštěli totéž provedení toho kterého díla z nahrávky? Já ne, i když připouštím, že znám lidi, kteří ano. Já si myslím, že tady v Glyndebourne se děje něco, co je v dnešním překotném světě čím dál více vzácností, ať už jsou důvody pro to jakékoli: kterékoli představení navštívíte, vždycky budete mít pocit, že jde o propracovaný jevištní, hudební i divadelní tvar, který je výsledkem oddaného a dlouhodobého úsilí týmu. Festival v Glyndebourne -a pro „Tour“ to platí jakbysmet – nevěří na samospasitelnost pěveckých hvězd, které se zjeví na pár zkouškách, a sotva se tak sehrají s kolegy a orchestrem a pochopí plně intence režiséra. Pro ty, kdo vnímají celý operní svět předně skrze osobnosti pěveckých hvězd – ale možná je to dokonce většina operních fanoušků?- je Glyndebourne snad trochu zvláštním místem. Zároveň je to ale místo jednoznačně zdravé, pracující vždy s prvotřídní, byť někdy mladou či začínající kvalitou a sázející na komplexní kvalitu, vyrovnanost všech složek divadla ve smysluplném a silném celku.

Osobně jsem neměl ve věci přikývnutí na nabídku dirigovat Bohému sebemenší problém. Cítil jsem, že mi Pucciniho styl bude blízký – je to má první pozdněromantická italská opera, snoubí se zde úžasným způsobem čistě dramatická výzva, specifická italská zpěvnost – byť diametrálně odlišná od období čistého „bel canta“, symfonické náznaky, strhující příběh a ještě k tomu vámi jmenovaná popularita. Navíc jde – minimálně pro dirigenta – o jednu z čistě technicky nejobtížnějších operních partitur. Člověk se zde opravdu hodně naučí. Když jsem přijímal post šéfdirigenta „Glyndebourne on Tour“, jedním z mých hlavních přání bylo, aby všechny opery, které zde budu dirigovat, pokryly široké stylové spektrum. Daří se to v podstatě ideálně: před třemi lety Carmen, loni Don Giovanni, letos Bohéma, příští rok Rusalka.

A ještě poslední poznámku k oné pestrosti repertoáru. Máte samozřejmě pravdu – kdo by rád poznal neznámá operní díla, bude repertoárovou nabídkou Glyndebourne možná zklamán. Ale snažil jsem se popsat, jaké jsou jeho priority. A každý snad uzná, že festival, který je po všech stránkách soběstačný a obejde se bez jakýchkoli státních subvencí, avšak který musí také myslet na svou poutavost a zároveň chce udržovat opravdu světovou kvalitu, nemůže strhávat veškeré své síly do oblasti programových výbojů. Přes to vše – a to zejména v létě – můžete v Glyndebourne často vidět i ledasjakou světovou premiéru – například operu Láska a jiní démoni Petera Eötvöse před třemi lety nebo méně známé – nebo aspoň méně uváděné – tituly věhlasných skladatelů.

Zůstaňme ještě prosím u Bohémy, jejíž premiéra vás čeká prakticky už za pár hodin: jaký je vůbec váš vztah k Pucciniho partiturám? Patří mezi vaše v opeře favorizované?

Ano, myslím, že teď už rozhodně! 🙂 Ale vážně… Jako posluchač jsem byl Puccinim vždycky strháván a jaksi jsem tušil, že mě jeho provádění bude bavit. Dobře však víte, že jsem doposud větší kvantum času trávil v oblasti symfonického repertoáru, a tam nemá Puccini mnoho co nabídnout. Proto se můj vztah k němu utvářel předně „pasivně“ a studijně. Puccini rozhodně patří mezi génie divadla a jeho pokyny v partituře jsou až neskutečně detailně propracované – do posledního puntíku. Ve své letošní interpretaci – a prvním setkání s Bohémou – jsem záměrně vyšel z litery partitury. Věděl jsem ovšem dobře, že u tohoto východiska nelze v žádném případě „slepě“ zůstat – mnoho a mnoho z nánosů takzvané „interpretační tradice“ je jistě věc letité moudrosti desítek a stovek interpretů před vámi. Ale ruku na srdce, stejně mnoho z nich je čirá umělecká lenost a stereotyp. Tyto dvě věci je nutné bystře odlišit. Díky Bohu je Glyndebourne místo, kde takto můžete – a snad dokonce musíte – postupovat. Někteří pěvci zde studují své role poprvé v životě – s těmi to je společné objevování. Jiní již zase mají mnohonásobné zkušenosti – stejně jako téměř všichni kolem mě v mém hudebním týmu v případě letošní Bohémy, a od těch se jednak mnohému učím, jednak vedeme často vášnivé a krásné polemiky. Tahle možnost krystalizace hudebních idejí je opravdovým posvěcením. Je úžasné sledovat, jak se vaše vlastní mínění o díle proměňuje, čím víc postupujete v nastudovávání. A to vše ve vrcholně profesionálním a esteticky nádherném prostředí. Nikdy nepřestanu být Glyndebourne vděčen za všechna tahle obdarování.

Co tedy prozradíte o vašem pěveckém obsazení? Jména to nejsou příliš známá – snad až na brazilského tenora Atallu Ayana, byť nejednu zkušenost i ze známějších operních domů už mají…

Máte pravdu, Atalla Ayan je z mých pěveckých představitelů zřejmě nejznámější. Kolik práce na sobě ale musel v průběhu našich příprav udělat! Je to neskutečně sympatický člověk, opravdové sluníčko, jehož jen vidět již znamená dostat dávku pozitivní energie. Myslím také, že na pěvce své kategorie je neobyčejně bystrý a flexibilní – není zajatcem svého krásného hlasu. Je však školen především ve zpěvu, méně v herectví. A režie Davida McVicara klade na herectví „nemanýrovitého“ typu velký a neutuchající důraz. Celý zkouškový proces Atallu úžasně posunul.

Zajímavou osobností našeho „castu“ je Mimi – Keri Alkema z USA. Ještě donedávna zpívala coby mezzosoprán a snad teprve před rokem či dvěma se přeškolila na sopranistku. I pro ni byly a jsou výzvy místních režijních i hudebních snah příležitostí do určité míry opustit její americký styl školení. V zásadě jde zase o onu týmovou práci, ale také o výzvu k dialogu. Například mně osobně není vlastní – a ani nechci, aby kdy bylo, abych svému pěvci diktoval, co má jak dělat. Co mi vlastní je a čemu věřím, je dát se nejdříve s mým uměleckým partnerem na jevišti do víru výměny názorů, tam a zpět plynoucích návrhů a sugescí, polemik, skutečné lidské interakce.

Před pár lety jeden můj nejmenovaný dirigentský kolega, kterého jsem potkal zde v Glyndebourne, přirovnal celou naši profesi k aktu milování. Je mi víc než jasné, že je to trochu přemrštěné přirovnání, které se může zdát „přes čáru“, avšak když se nad tím do hloubky zamyslíte a zbavíte se ostychu či předsudků, možná zjistíte, že je tomu tak. Předně ony návrhy, sugesce a polemiky – alespoň v případě dirigenta, méně už režiséra – rozhodně nemusí být jen verbální. Často stojí slova té pravé výměně energií dokonce na překážku. Dále není v žádném případě lhostejné, co si ten druhý v hloubce myslí a co prožívá. Není taky dobré, aby se kdokoli ze zúčastněných přehnaně rezervoval – zdravá dávka exhibicionismu a otevřenosti je více než na místě. Ale – konečně – vždycky musí v ten či onen moment někdo z účastníků vztahu vzít otěže do svých rukou; nikdy však proti vůli toho druhého. Jak jsem řekl, je to jistě pokulhávající paralela – jako nakonec každá jiná, a dalo by se dozajista najít mnoho trefnějších, v posledku si ale myslím, že opravdu klepe hřebíček na hlavičku. – Chtěl jsem prve zmínit spíš podobnost s fenoménem rozhovoru, snad taky abych se nikoho přímo nedotkl, protože ve fyzickém kontaktu lidí jde nakonec o mnoho víc než o všechny ty výše popsané věci, ale v hudbě je silně přítomen právě onen fakt nedostatečnosti slov. Veškeré proudění energií mezi námi interprety je prostě primárně nonverbální – a předně na tomto poli je třeba umět vyvinout maximální citlivost, empatii.

Abych se ale vrátil ke své zdejší Mimi, zdá se mi, že jsme našli modus, jak vykomunikovat, slovně i nonverbálně, společnou cestu k výsledku, který bere v potaz její umělecký a lidský naturel – a nikoli pouhé z nahrávek a jiných vzorů převzaté zvyky, potřeby režijního ztvárnění a přítomnost ostatních kolegů na jevišti. Myslím, že bude v dnešní době poněkud neobvyklejší Mimi, čímž myslím s velkou hlasovou barevností, trochu těžším tónovým kalibrem, lehce „staromódním“ nakládáním s frází – hodně portamenta, legata, spojitosti všeho druhu, ale bude to postava uvěřitelná, hluboká a strhující.

Další členové našeho obsazení pocházejí z mnoha koutů světa – Marcellem je Ital Vincenzo Taormina, Musettou Britka Natasha Jouhl – která mi zpívala již Micaelu a Donnu Annu, Collinem Polák Lukas Jakobski a Schaunardem Australan Nicholas Lester. Jsou všichni úžasně sehraní. Hrají opravdové divadlo a většina z nich zpívá s výtečnou kvalitou.

Režii Bohémy má – jak už jste zmínil – David McVicar, řadě i našich operních fanoušků rozhodně ne neznámý, přinejmenším zásluhou svých inscenací v Covent Garden, ale i třeba díky svému Trubadúrovi v Met. Jaká ta jeho Bohéma je? Jak se vám s ním spolupracuje? Připomeňme ještě, že jde obnovenou režijní koncepci z roku 2000…

Davida McVicara dobře osobně znám, protože jsme před třemi roky spolupracovali na Carmen a často sem do Glyndebourne také zajíždí, bydlí totiž trvale v nejbližším městečku Lewesu – stejně jako velké množství dalších světově známých umělců. Je znám tím, jak obtížně se s ním často jedná a vychází, přičemž zejména těžké to mají dirigenti. Mám však to štěstí, že během naší spolupráce na Carmen jsme se sblížili a David mě uznává a má rád. Musím upřímně říct, že mě to těší, věřím totiž v jeho talent a umění a rád se od něho učím, byť se tak děje často formou nevybíravých slovních šťouchanců. 🙂 Na naší Bohémě však momentálně osobně nepracuje, je zastoupen svým trvalým „revival directorem“, kterým je Lee Blakeley.

Jeho Bohéma by se dala jedním slovem shrnout jako „reálná“. David zasazuje její děj do naprosto aktuální, současné doby, konkrétně do dnešního – chudého – Londýna. V inscenaci je spousta odkazů na dnešek, kostýmy jsou zcela dnešní. Avšak důležitější, než v které době se Bohéma odehrává, je reálnost jejího vnitřního života. David se chce za každou cenu – a s dobrým úmyslem – vyhnout operním klišé a zvyklostem, a už teprve sentimentu nebo dokonce kýči. Lehce se to řekne, hůře provádí! Pucciniho hudba dokáže jednoho přímo svést ke kýčovité „sirupovitosti“, obzvlášť když se interpret začne vyžívat ve svých vlastních emocích. Jsem přesvědčen, že je správné zaujmout k tomuto dílu – i dalším Pucciniho či veristickým operám – lehounký vnitřní distanc. Říkám to s vědomím toho, že musíte zároveň disponovat citlivostí, která se tak jako tak stane střediskem vašeho prožívání, když budete provádět tu nádhernou hudbu – bez ní to samozřejmě nejde. Jistě je ale partitura již zkomponována (!) s takovou měrou citu, že není třeba jej ještě speciálně podněcovat. Přirovnal bych Bohému k dobrému šampaňskému. Nechte je zteplat na slunci a ještě jím před otevřením zacloumejte – et voilà! Máte po šampaňském a utíráte podlahu. Všemu prostě správnou míru!

Nedá mi to, abych se alespoň zpětně nezeptal i na vaši letošní letní inscenaci přímo v Glyndebourne – Brittenovu operu „The Turn of the Screw“, mimochodem teď s velkým ohlasem uvedenou ve Vídni v Carsenově režii. Jaká byla ta vaše inscenace? Jaký dojem z ní ve vás zůstal?

Tenhle Britten zůstane zřejmě již navždy jedním z nejsilnějších zážitků mého profesionálního života. Myslím, že se podaří opravdu jen jednou za delší čas, aby byla celá operní inscenace po všech stránkách tak vydařená. Krátce řečeno, měl jsem famózní obsazení – s elegantně vyřešeným záskokem za těhotnou Kate Royal, kterou nahradila skvělá Švédka Miah Persson; dále s Tobym Spencem, Giselle Allen, Susan Bickley – těmi nejlepšími na anglické operní scéně; plus vrcholně profesionální a skvělé obě dětské postavy, dvanáctiletý Thomas Parfitt coby Miles, poprvé v životě na jevišti, neudělal za celé dva měsíce jedinou větší chybu a jeho inteligence je vzhledem k jeho věku až nepochopitelná…; precizní, přátelský a dokonale oddaný orchestr – London Philharmonic Orchestra, s kterým jsme se při tomto mém druhém kontaktu s nimi natolik sblížili, že plánujeme koncertní účinkování; vrcholně zkušené pomocníky v hudebním týmu, z nichž mnozí mají s tímto Brittenem zkušenosti sahající do desítek a desítek let do minulosti; a konečně imaginativní, smysluplnou a strhující režii Jonathana Kenta. O inscenaci se psalo v deseti britských denících a všechny kritiky do jedné pěly na náš výsledek doslova ódy. Celá věc se natočila na DVD a brzy bude k mání pro veřejnost. Jedno z představení se vysílalo přímým přenosem pomocí internetu po celém světě.

Jonathanovým cílem bylo zasadit děj tohoto strhujícího příběhu Henryho Jamese do doby padesátých let, a to proto, že to podle něj bylo poslední období, kdy lidé ještě byli schopni cítit a ctít plnou váhu fenoménu dětské nevinnosti, aniž by jím byli traumatizováni. Počínaje „osvobozujícími“šedesátými lety již – a jistě v mnohém ku prospěchu věci, v celku však diskutabilně – přestaly být některé „společenské normy“, do kterých teď zahrnuji i formy kontaktu mezi dospělými a dětmi, všeobecnou daností a sféra dětí a sféra dospělých se začaly zvláštním způsobem problematizovat. Dnes jsme v této potíži dokonale pohrouženi – zkuste si jen představit, jaký problém dnes představuje, dá-li rodič na veřejnosti své ratolesti výchovný pohlavek nebo vedoucí letního tábora projeví svému svěřenci laskavou fyzickou náklonnost! Nejde teď v žádném případě o hodnocení této skutečnosti, jedná se koneckonců o exkluzivitu případu od případu. Jde však o to, že celá sféra dětského světa a zranitelnosti dětí se stala problémem. Právě na pozadí padesátých let – která byla navíc dobou Jonathanova dětství – se může nejaktuálněji, jak to jen jde, odvíjet onen šokující příběh o vyšinutí dětských myslí a o slepé a do krajnosti determinované snahy jejich vychovatelky o spásu jejich duší, protože tehdy bylo ještě možné, abychom pocítili plnou váhu tohoto tématu bez „čtení mezi řádky“, s uvědoměním tradičního etického rámce. Celá inscenace se nesla ve znamení výtvarné a technické vynalézavosti, v jejím středu stála nebo lépe řečeno visela skleněná stěna, jejíž tvar se neustále proměňoval podle povahy momentálního děje a která oddělovala – stejně jako se to děje v hudbě hudebními prostředky – svět lidí, tedy Vychovatelky a Mrs Grose a svět duchů, Quinta a Miss Jessel. Výtvarně to byl transformativní zážitek, herecky strhující a do posledního záchvěvu duše propracovaná podívaná, a hudebně se nám s orchestrem podařilo jít do krajnosti strhujícího nasazení a preciznosti. Nezapomenutelné!

Jaké jsou vaše další, dlouhodobější plány ve vztahu ke Glyndebourne?

Po Bohémě tento rok mě čeká Rusalka příští rok v režii Melly Still, čímž se dovrší můj tříletý kontrakt s „Glyndebourne on Tour“. S managementem letního festivalu jednáme o dalším mém hostování ve výhledu pár let. Mé osobní přání je, abych mohl znovunastudovat Janáčkovu Bystroušku, kterou Glyndebourne uvádí příští rok v nové inscenace téže Melly Still, která zde ztvárnila Rusalku.

Na závěr trochu z jiného soudku: Nemáte pocit tak trochu schizofrenního rozdvojení osobnosti? „Vaše“ „Glyndebourne on Tour“ v Británii na jedné straně a „vaše“ Pražská komorní filharmonie v Praze na straně druhé? Jak to vůbec zvládáte? Zbývá vám aspoň trochu času pro vaše blízké? Pro sebe samotného?

Nejen že to zvládám, ale považuji to v podstatě za ideální. Jak Pražská komorní filharmonie, tak „Glyndebourne on Tour“ jsou posvěcená místa k intenzivní práci, zrání, učení se, obohacení i lidským přátelstvím. A kombinace operní a symfonické, respektive koncertní činnosti byla vždycky mým ideálem. Zdá se, že se má aktivita – víceméně dílem výzev zvnějšku- ubírá více a více operním směrem, stále však převažují koncerty. Jsem za oba ty posty opravdu rád. A co se týče „času pro blízké a sebe sama“, zejména zde v Glyndebourne si připadám opravdu jako na pracovní dovolené. Jsem v srdci přírody, nedaleko od největšího města Evropy, obklopen nasazením a entuziasmem, ale i pohodou, klidem a krásou. Moje žena právě úspěšně uzavřela své postgraduální studium v Londýně a dopsala tam disertaci, a společně tak teď dělíme svůj čas mezi Prahu – kde se čím dál více zabydlujeme – a cizinu, nyní konkrétně Glyndebourne. Byl bych blázen, kdybych si na cokoli stěžoval. Cítím se velice šťastný.

Držím palce k zítřejší premiéře Bohémy a přeju hodně úspěchů i v dalších vašich projektech a angažmá. Děkuju za rozhovor!

www.glyndebourne.com
www.jakubhrusa.com

Ptal se Vít Dvořák
Závěrečné foto R.Lavický