Operní panorama Heleny Havlíkové (137)

Týden od 14. do 20. října 2013  
– Pozdrav z jihu Albánie
– Most Praha–Drážďany tentokrát mezi Schützem, Michnou a Pękielem
– Inspirace na dny příští
***

Pozdrav z jihu Albánie

Také právě probíhající osmnáctý ročník Strun podzimu je postaven na zajímavé dramaturgické koncepci, která vedle sebe přináší velmi odlišné hudební žánry a styly – od opery přes jazz po etnickou hudbu, vždy v podání špičkových interpretů. Může tak nadchnout nejen vyhraněné příznivce toho kterého žánru, ale díky důvěře, kterou si tento „crossover“ festival svou dramaturgií po léta vybudoval, probudit v nich zvědavost a zájem o ty oblasti umění a hudby, o kterých dříve možná ani nevěděli nebo je a priori zatracovali.

Pravidelnou součástí festivalové nabídky je u nás prakticky neznámá a nedostupná původní etnická a lidová hudba a zpěv, jak se v různých koutech světa podržely po staletí v lidové tradici, předávané z generace na generaci v původní podobě, prakticky beze změn. A tato objevitelská programová linie festivalu už za ta léta má nadšené příznivce.

Letos jsme se v Českém muzeu hudby mohli setkat s albánskou iso-polyfonickou vokální tradicí. Iso-polyfonie je specifická bordunovým základem, připomínajícím v drženém souzvuku monotónní hučení, nad kterým se klene sólová melodie, často s melismatickým vlněním na jedné slabice. Tento styl albánské lidové hudby, který byl v roce 2005 zařazen na seznam nehmotného bohatství UNESCO, byl dozajista ovlivněn byzantskou chorální hudbou. Ale s drženou prodlevou se ve folklórní tradici setkáváme ve více kulturách a časech, od australských Aboriginců po indiány, od středověké evropské hudby po návrat tohoto kompozičního principu v evropských stylech dvaceti století, které se právě mimoevropskými a starými technikami inspirovaly, například minimalismus.

Soubor, který se představil na Strunách podzimu a který vedl vyhlášený mistr iso-polyfonického zpěvu Hysni (Niko) Zela, tvořilo celkem sedm mužů v originálních albánských krojích s typickými bílými suknicemi, zdobenými vestami a pokrývkami hlavy připomínajícími fez, zde ovšem ve tvaru hrušky zakončené „stopkou“. K potěše zcela zaplněného hlediště tito muži předvedli, že prastará lidová hudba si stále ponechala svou obrovskou energii. Repertoár sestavili z písní milostných, které se dodnes zpívají na svatbách, a těch, které zachycovaly základní situace života vesnice i dobu osmanského útlaku a oslavu hrdinů. Jakkoli šlo o profesionály, bylo zřejmé, že jsou nejen mistry tohoto zpěvu, ale že jím opravdu žijí – a lidovou tradici uchovají a předají dál. Své autentické nadšení dokázali přenést na festivalové publikum zcela zaplněného hlediště, které bohatě (a vděčně) aplaudovalo – není dnes běžné setkat se a užít si takto jednoznačně pozitivní projev radosti ze života.

Po alpském jódlování, tuvidském hrdelním zpěvu nebo sardinské vokální polyfonii a jakutských šamankách s brumlemi nabídly Struny podzimu další možnosti, které skýtá lidský hlas. Jen se opět nabízí otázka, nakolik bylo třeba toto jedinečné vystoupení v prostoru Českého muzea hudby s dlouhým kostelním dozvukem ještě amplifikovat a tím oslabovat právě onu cennou hodnotu autentičnosti – v albánských horách a vesnicích určitě mikrofony nemají. Stejně tak stojí za úvahu, nakolik by bylo dobré poskytnout posluchačům i překlad textů písní, který, jak se dalo z přednesu odtušit, hrál hodně významnou roli. Nicméně festivalu Struny podzimu patří dík, že takové setkání s další fasetou lidských hlasů a „skrytých“ kultur umožnil.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Most Praha–Drážďany tentokrát mezi Schützem, Michnou a Pękielem

Rozsáhlý cyklus Collegia 1704 s názvem Hudební most Praha–Drážďany v letošním roce zahrnuje sedm dramaturgicky nápaditých koncertů, které se konají v pražském kostele sv. Šimona a Judy a se stejným programem v drážďanském Annenkirche. I z dalšího pořadu, který se soustředil na vlivy italské hudby v sedmnáctém století v německých, českých a polských zemích, je zřejmé, že tento hudební most je zbudovaný na spolehlivých základech odkazu, který nám zanechali mistři barokní hudby. Soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale pod vedením Václava Lukse tentokrát konfrontovaly tvorbu drážďanského skladatele Heinricha Schütze (1585–1672) s Adamem Michnou z Otradovic (1600–1676) a Bartłomiejem Pękielem (asi 1600–1670) a hudbu světskou i církevní. Zazněla Pękielova Missa à 14 o dvou částech Kyrie a Gloria, dále výběr pěti Schützových pětihlasých madrigalů pouze s doprovodem harfy a teorby z jeho rané sbírky Il primo libro di Madrigali op. 1, kterou tento německý skladatel ukončil svá italská studia, a program uzavřela Michnova Missa Sancti Wenceslai.

Přes rozsáhlý počet projektů, který obě Luksovova uskupení až v hektickém tempu provádějí nebo se na nich podílejí, zůstává vysoká úroveň, byť tentokrát Collegium 1704 na začátku koncertu v Pękielově mši chvilku hledalo onu dokonalou souhru, kterou posluchače „rozmazlili“. Instrumentální Collegium 1704 hrálo tentokrát ve velmi komorním obsazení s trojicí houslí a po jednom z dalších smyčcových nástrojů, které pro Michnovu mši s náročnými party pro trubky doplnili suverénní hráči Jaroslav Rouček a Karel Mňuk. Collegium Vocale se tentokrát v mších uplatnilo v oktetu po dvou sopránech, altech, tenorech a basech, v madrigalech v proměnlivém pětihlasém obsazení. Ozdobou koncertu byly opět skvěle vyrovnané hlasy, které se plasticky proplétaly v kontrapunktických liniích do lahodného souznění od oblého sopránu Aleny Hellerové po pedálově hluboký bas Jaromíra Noska. Velice zajímavým ozvláštněním bylo rozestavení zpěváků v Pękielově mši nikoli po hlasech od sopránů vlevo po basy vpravo, ale S-A-T-B-B-T-A-S; v akustickém prostoru kostela se tato promyšlená zvuková koncepce uplatnila skvěle.

Vedle rozkomíhaných hlasů některých operních sólistů a některých našich operních sborů s trčícími jedinci je tento pěvecký styl Collegia Vocale doslova oázou.

Dirigent Václav Luks a jeho soubory jsou dnes nejen naprosto spolehlivou značkou kvality, ale i dokladem toho, že zájem o barokní hudbu, který se před lety mohl mnohým jevit jako přechodná módní záležitost, má mnohem hlubší kořeny a příčiny; při znovuobjevování dávno zapomenutých skladeb významně rozšiřuje diapazon našich znalostí o staré hudbě. Ostatně to dokládá setrvalý a stále se zvyšující zájem publika, které si tentokrát dokonce vytleskalo přídavek.Václav Luks už nemusí přesvědčovat, že jeho mnohaleté, až tvrdošíjné úsilí o kvalitu dramaturgickou i interpretační mělo smysl – ostatně působí sebevědoměji a mužněji než v počátcích veřejného vystupování – zachoval si přitom stále mladistvý elán. Vybudoval soubory, které jsou složené nejen z vynikajících profesionálů, ale umělců nadšených hudbou – a je to na jejich výkonu znát. Ostatně dokládá to i nejnovější nahrávka Bachovy Mše h moll. Ve srovnání se zažitou tradicí interpretace tohoto Bachova monumentu s velkým zvukem sboru i orchestru se Luks rozhodl pro komornější pojetí s výrazně hybnějším tempovým rozvrhem. Luksova emancipace od romantizujícího patetického a pompézního přístupu je natolik zajímavá (a zřetelně odlišná), že skutečně stojí za to různé nahrávky porovnávat – například v nastudování Eugena Jochuma se Sborem a symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu z roku 1957 nebo Otto Klemperera s BBC Chorus a New Philharmonia Orchestra z roku 1967, případně Petera Schreiera z roku 1982 s rozhlasovým orchestrem Lipsko a Novým bachovským lipským Collegium Musicum.

Václav Luks v průvodním textu v bookletu o uvedení Bachovy Mše h moll píše: „V případě Mše h moll nejde o objevení jakési univerzální, historizující interpretační pravdy, ale o odvahu nahlédnout na jedno z největších děl hudebních dějin beze strachu z jeho monumentality a s chutí objevit jeho nádherné barvy v původní kráse bez nánosů patiny interpretační tradice.“ Bylo by sice možné polemizovat s částí Luksova tvrzení o původní kráse – dodnes se nepodařilo jednoznačně prokázat, zda došlo k provedení celé Mše za Bachova života. To ale nic nemění na tom, že nahrávka vydavatelství Accent, která byla pořízena ve studiu Domovina v lednu tohoto roku a vznikla nejen s podporou Ministerstva kultury, ale i díky řadě donátorů, je významným přínosem do bohaté interpretační tradice tohoto Bachova hudebního monumentu. A to i ve srovnání s nahrávkami Mše h moll takovými „guru“ tak zvaně historicky poučené interpretace, jakými jsou John Eliot Gardiner, René Jacobs nebo Marc Minkowski, kdy Luksovo pojetí je cenné právě oním mladistvým entuziasmem. Luksovci mají svůj zvuk – doslova.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští

Franz Schubert: Zimní cesta. Scénické provedení písňového cyklu. Režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, Lenka Polášková – kostýmy, Daniel Tesař – světla, Ondřej Hučín – dramaturgie. Jiří Hájek, Jiří Brückler a Matěj Chadima – barytony, Kateřina Kněžíková – soprán, Ivo Kahánek – klavír. V rámci festivalu Struny podzimu, Barrandov Studio – ateliér č. 4, středa 23., čtvrtek 24. a pátek 25. října 2013 19.30 hod.

Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie David Pountney, režijní spolupráce Robin Tebbutt, scéna Ralph Koltai, kostýmy Sue Willmington, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Jitka Slavíková. Obsazení: Simon Boccanegra – Luis Cansino / Vladimír Chmelo, Paolo Albiani – Miguelangelo Cavalcanti / Ivan Kusnjer, Amelia Grimaldi – Maria Kobielska / Marina Vyskvorkina, Jacopo Fiesco – Peter Mikuláš / Jiří Sulženko, Gabriele Adorno – Rafael Alvarez / Adorján Pataki. Národní divadlo Praha, premiéra 25. října 2013 v 19 hod.

Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent František Babický, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Martin Veselý, pohybová spolupráce Marika Hanousková, dramaturg Vojtěch Havlík. Obsazení: Vodník – Jiří Přibyl / Pavel Vančura, Princ – Richard Samek / Tomáš Sup / Tomáš Černý, Rusalka – Gabriela Kopperová / Lívia Obručník Vénosová / Věra Poláchová, Ježibaba – Kateřina Jalovcová / Petra Vondrová / Blanka Černá, První žínka – Lenka Pavlovič / Vanda Šípová, Druhá žínka – Gabriela Kopperová / Barbora Perná, Třetí žínka – Alžběta Vomáčková / Petra Vondrová, Lovec, Hajný – Jiří Kubík / Oldřich Kříž, Cizí kněžna – Lucie Hájková / Kateřina Šmídová Kalvachová, Kuchtík – Lenka Pavlovič / Barbora Perná. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, premiéra 25. října 2013 v 19 hod.

Dmitrij Šostakovič: Nos. Dirigent Pavel Smelkov, režie William Kentridge. Kovaljov – Paulo Szot, Policejní inspektor – Andrej Popov, Nos – Alexander Lewis. Přímý přenos do dvaceti čtyř kin v České republice, sobota 26. října 2013 v 18.45 hod.
***

Struny podzimu 2013
Albánský iso-polyfonický sbor 
Hysni (Niko) Zela (zpěv, vedoucí)
Bardhyl Xhafka, Gramos Burba, Zaho Selmanaj, Bledi Hoxhaj, Avni Miraka, Rajmond Kllogjeri (zpěv) 15. října 2013 České muzeum hudby Praha

www.strunypodzimu.cz

***

Hudební most Praha–Drážďany 2013
Adam Václav Michna vs. Heinrich Schütz
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Dirigent: Václav Luks
19. října 2013 Kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Bartłomiej Pękiel: Missa à 14
Heinrich Schütz: výběr ze sbírky Il Primo Libro di Madrigali op. 1
Adam Václav Michna z Otradovic: Missa Sancti Wenceslai

www.collegium1704.com

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Struny podzimu, Xiaohui Shan, archiv