Operní panorama Heleny Havlíkové (153)

Týden od 10. do 16. února 2014
– Umění kýče – Kýč jako umění
– Nouzové přistání v Muzeu hudby
– Inspirace na dny příští
***

Umění kýče – Kýč jako umění
V pražském kině Lucerna se v pondělí 10. února 2014 uskutečnil přímý přenos díla Giacoma Pucciniho (1858–1924) La fanciulla del West (Děvče ze /zlatého/ Západu). Pro přenos byla vybrána druhá repríza koprodukční inscenace Pařížské národní opery s nizozemskou Operou Amsterdam po premiéře v Opéra Bastille 1. února 2014. Po ukončení přenosů představení evropských operních divadel v Biu Oko, na které bohužel zatím nikdo nenavázal, se alespoň Francouzský kulturní institut v rámci svého šířeji pojatého program CINÉmaCULTURE snaží zprostředkovat přenosy z Opéra nationale de Paris. Z nabídky pěti přímých přenosů této první francouzské operní scény v letošní sezoně však Francouzský institut vybral kromě Děvčete ze Západu už jen červnovou Traviatu. Listopadová Aida, prosincoví Puritáni a dubnový Tristan tak pro zájemce v Praze zůstali a zůstanou nedostupní.

Děvče ze Západu složil Puccini na libreto podle divadelní hry Davida Belasca The Girl of Golden West (uvedena v New Yorku 1907) na vrcholu své kariéry na přímou zakázku newyorské Metropolitní opery. Hostinská Minnie, která má bar ve zlatokopeckém táboře (a zde, v této svérázné „nedělní škole“ drsným chlapíkům předčítá bibli), se zamiluje do hledaného bandity, kterého nakonec zachrání doslova zpod šibenice, aby spolu odešli naplnit „americký sen“. Zde také měla opera v roce 1910 premiéru – nadšeně přijatou diváky, ale s výhradami kritiků, kteří Puccinimu vyčítali přílišnou podbízivost vkusu publika a „Americe“. Nejenže Děvče ze Západu bylo první operou na „rodokapsové“ téma, ale v Met to byla i první světová premiéra operní novinky. Dirigoval Arturo Toscanini, Dicka Johnsona zpíval legendární Enrico Caruso a Minnie neméně slavná Ema Destinnová. Standardní součástí světového operního repertoáru se ovšem nestala. Přinejmenším ale árie bandity Dicka Johnsona Ramerreze Ch’ella mi creda se stala parádní součástí nahrávek nejlepších tenorů a během první světové války si ji pro povzbuzení ducha zpívali italští vojáci. Ačkoli jde o zřídka uváděnou operu, u nás jsme ji v posledních sedmi letech mohli vidět hned dvakrát. Obvyklé řešení této operní kovbojky zařadila Met do přímých přenosů v lednu 2011. V inscenaci, vypracované do posledního detailu, s Deborou Voight v titulní roli byl děj tradičně umístěn do hyperrealistické repliky zlatokopeckého tábora v Kalifornii z dob „zlaté horečky“ první půle devatenáctého století. A připomeňme také, že rodokapsový příběh se režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák ,v nastudování pražského Národního divadla v roce 2007 s Evou Urbanovou nebo Andou Luisou Bogzou v titulní roli, pokusili vyřešit tak, že operní western jakoby vytáhli z filmového archivu a vpustili nás do něj přes filmové sekvence, typické pro začátek a konec filmové cívky, včetně zrnění starého celuloidového pásu. O nadsázku à la Limonádový Joe se nepokusili a respektovali generacemi zažitá „pravidla westernu“ i nebývale podrobné scénické poznámky v libretu. Snažili se vybalancovat „filmovou patinu“ tak, aby opera nesklouzla do kýčovité pohlednice z výletu do zlatokopeckého skanzenu.

V dotyčné inscenaci teď přenášené do kin se tým zkušeného německého režiséra Nikolause Lehnhoffa (scéna Raimund Bauer, kostýmy Andrea Schmidt-Futterer, světla Duane Schuler, video Jonas Gerberding, choreografie Denni Sayers) rozhodl jít frontálně do grandiózní parodie velekýče. Pojali sentimentální western jako obří postmoderní kýč  à la červená knihovna. Děj přenesli někam do soudobého amerického velkoměsta, kdy dnešní vlny „zlatých horeček“ pod povrchem mainstreamové společnosti jsou zabydleny imigranty a nejrůznějšími dobrodruhy „galérky“ velkoměst, doufajícími, že Západ je „zlatý“, i když bankovky již dávno nejsou podloženy zlatem.

Namísto zlatokopeckého tábora se ocitáme v podzemí – podsvětí amerického velkoměsta; v prvním jednání je to bar v jakési rozestavěné stanici metra, do níž se přichází centrálním tunelem. Skrze pootevřený „strop“ lze vidět mrakodrapy velkoměsta, které přitahují novodobé zlatokopy jako vábnička zisku. Schází se zde dobrodruzi, oděním připomínající snad motorkářský gang – kožené kabáty a bundy, tetování, pistole, karty a chlast. V centru jeviště stojí trezor, ukrývající jejich „zlato“, který má na starosti všemi (a hlavně šerifem) milovaná Minnie. Do baru přijde cizinec, hledaný – wanted Dick Johnson, Minnie se do něj zamiluje a pozve ho do svého srubu v horách. Ten scénograf pojal jako růžově vypolstrovaný karavan, takovou porci kýče lze sotva překonat. Třetí jednání se pak odehrává na vrakovišti, aby se ve finále rozestoupilo a proměnilo v hollywoodský „koberec slávy“ (včetně obřího emblému MGM se lvem, který zde vrčí i zívá). Minnie ve velké oslnivé večerní róbě spolu s Dickem ve smokingu odkráčejí po schodišti naplnit svůj americký sen. Kýč je dovršen – a Lehnhoffovi je třeba přiznat, že tuto kýčovitou (a v libretu bezesporu obsaženou) linii rodokapsu a červené knihovny pojednal důsledně, do detailu s vyústěním do velkolepé závěrečné parodie na americkou hysterii kolem filmových hvězd.

Ve výsledku ovšem podstatné bylo hudební nastudování italského dirigenta Carla Rizziho, kdy orchestr a sbor Pařížské opery (Patrick Marie Aubert) a všichni sólisté se předvedli ve skvělé kondici. Po profesionální mediální masáži ze zámoří jsme – ne tak docela dobrovolně – uvykli, že základním kritériem kvality je Metropolitní opera. Přenos z Pařížské opery však doložil, že Evropa za těmi z Met nijak nezaostává, jen jména protagonistů nejsou tolik známá. Hospodskou Minnie skvěle ztvárnila švédská sopranistka Nina Stemme (zpívá po celém operním světě, včetně Met), věkem i tělesným habitem pro roli stárnoucí ženy, která do té doby ne a ne najít toho pravého, ideální. Dicka Johnsona zpíval italský tenorista Marco Berti a to, že hutný tenor doplňovala i objemnější tělesná korpulentnost, jen podporovalo Lehnhoffovu parodii. Ovšem jeho sok v lásce, šerif Jack Rance, byl v podání barytonisty Claudio Sgura drsňák a fešák v jednom. A nejen tato trojice byla výborná pěvecky a přesvědčivá i herecky, skvělí byli všichni včetně početného mužského sboru. Zpívalo se italsky, titulky byly k dispozici v angličtině a pro české diváky komfortně i v češtině. Ze záběrů z Opéry Bastille bylo zřejmé, že tam bylo zcela plno. U nás bylo kino Lucerna zaplněno z necelé třetiny, což je škoda, protože přenos byl po umělecké i technické kvalitě více než srovnatelný s těmi z Met. Ze záznamu je ovšem možné přenos vidět ještě 27. února v Kině 35.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Nouzové přistání v Muzeu hudby
České muzeum hudby je nádherný a inspirativní prostor, využívaný právem pro produkce, v nichž se propojuje hudba a výtvarné umění, jak opakovaně dokládají specifické vokální pořady Strun podzimu, které v nich prezentují různé netradiční folklórní soubory ze vzdálených koutů světa. Magický prostor odsvěceného bývalého barokního kostela sv. Máří Magdaleny, který sloužil i jako pošta, četnická kasárna a archiv s velkolepou dvoranou, „pavlačovými“ ochozy a schodištěm se zvláštními průhledy je ideální „laboratoří“ a líhní pro zprostředkování živého kontaktu s hudbou.

Byla to dobrá volba ze strany PKF – Prague Philharmonia právě sem umístit koncert čtveřice klarinetistů, kteří si říkají Clarinet Factory (Luděk Boura, Vojtěch Nýdl, Jindřich Pavliš a Petr Pepíno Valášek), s programem nazvaným Hudba ticha.Pochopitelně se vynoří asociace na legendární Sound of silence Simona a Garfunkela a vybudí očekávání, jak se s odkazem těchto písničkářů Clarinet Factory vypořádá. Clarinet Factory ale tu linii zcela pominula. Jejich poeticky hravá produkce odkazovala spíše na minimalistu Steva Reicha, ale i Smetanovu Vltavu nebo na Messiaena. Byla „oživena“ efektní laserovou harfou (se zelenými paprsky), perkusemi Alana Vitouše a vizuálními kreacemi Petra Nikla. Na stěny, schodiště a strop promítal skrze různá „udělátka“ náhodné obrazce bublinek, písku, víření (zabarvené) vody – létala i letadélka na gumičku nebo „ptáček na baterky“. Nikl měl na hlavě špičatou velečepici, plněnou vzduchem, která se při děkovačce ukláněla. Jedno z letadélek si při nouzovém přistání poškodilo křidélko, ale to jistě půjde opravit. Interiér Muzea hudby by obstál, i kdyby zůstalo jen ticho. Bylo to jako oslava něčích narozenin v „klubu“ spřízněných duší, docela milá možnost „být spolu“ – jen nebylo zřejmé, kdo je oslavenec.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští
Hvězdy barokní opery: Mezi snem a realitou. Raffaella Milanesi (soprán). Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Na programu Joseph Haydn, Antonio Salieri, Gioacchino Rossini, Ludwig van Beethoven, Gaetano Donizetti, Vincenzo Bellini. Úterý 18. února v 19:30 hodin. Rudolfinum – Dvořákova síň.

Georges Bizet: Carmen. Hudební nastudování Mario De Rose, režie Jana Kališová, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, Agnieszka Pátá, sbormistr Martin Veselý, pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová. Carmen – Šárka Hrbáčková / Sandra Schwarzhaupt, Don José – Lázaro Calderón / WeiLong Tao, Escamillo – Alexandr Beň / Svatopluk Sem, Micaëla – Petra Perla Nôtová / Yukiko Šrejmová Kinjo, Zuniga – František Brantalík / Miloš Horák, / Peter Paleček, Moralès – Jiří Brückler / Josef Falta, Frasquita – Iva Hošpesová / Eva Štruplová, Mercèdes – Miroslava Veselá / Dagmar Volfová, Dancaïre – Josef Falta / Josef Moravec, Remendado – Tomáš Kořínek / Aleš Voráček. Orchestr a sbor Jihočeského divadla. Premiéra v pátek 21. února 2014 v 19:00 hodin. DK Metropol České Budějovice.

Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin. Premiéra v neděli 23. února 2014 v 19:00 hodin. Slezské divadlo Opava (protagonisty inscenace web divadla neuvádí).

Giacomo Puccini:
La fanciulla del West
Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: Nikolaus Lehnhoff
Scéna: Raimund Bauer
Kostýmy: Andrea Schmidt-Futterer
Světlo: Duane Schuler
Video: Jonas Gerberding
Choreografie: Denni Sayers
Sbormistr: Patrick Marie Aubert
Orchestre et Choeur de l’Opéra national de Paris
(koprodukce l’Opéra national de Paris / De Nederlandse Opera Amsterdam)
Premiéra 1. února 2014 Opéra Bastille Paříž
(přímý přenos 10. 2. 2014 kino Lucerna Praha)

Minnie – Nina Stemme
Jack Rance – Claudio Sgura
Dick Johnson – Marco Berti
Nick – Roman Sadnik
Ashby – Andrea Mastroni
Sonora – André Heyboer
Trin – Emanuele Giannino
Sid – Roberto Accurso
Bello – Igor Gnidii
Harry – Eric Huchet
Joe – Rodolphe Briand
Happy – Enrico Marabelli
Larkens – Wenwei Zhang
Billy Jackrabbit – Ugo Rabec
Wowkle – Anna Pennisi
Jake Wallace – Alexandre Duhamel
José Castro – Matteo Peirone
Un Postiglione – Olivier Berg
Un baritono – Daejin Bang

www.operadeparis.fr
ifp.rtrk.cz

***

Clarinet Factory – Alan Vitouš – Petr Nikl: 
Hudba z ticha
Luděk Boura (klarinet)
Vojtěch Nýdl (klarinet)
Jindřich Pavliš (klarinet)
Petr Pepíno Valášek (basklarinet)
Jindřich Pavliš (basklarinet)
Vojtěch Nýdl (zpěv)
Alan Vitouš (perkuse)
Petr Nikl (vizuální a prostorové zpracování)
13. února 2014 České muzeum hudby Praha

www.pkf.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Charles Duprat, archiv, Victor Tonelli, Leoš Skokan