Český muzikant v Paříži (2)

(Dokončení)

Dokázal byste sestavit žebříček svých profesí podle intenzity či četnosti, se kterou jste se jednotlivým z nich doposud věnoval?

To mně zní zvláštně… Vždy jsem měl pocit, že dělám jedno jediné povolání – to mé. Jako umělec na volné noze využívám toho, co mně setkání s ruznými osobnostmi a také energie prostředí, ve kterém žiji, poskytuje. A vlastně i když jsem byl v angažmá, vždy jsem si tak trochu dělal, co jsem chtěl.

Žebříček postavit neumím, nejsem moc domácí kutil… (smích)  Vezmu to spíš nějak od začátku.

Od malička jsem poslouchal svoji maminku, jak hrála na housle; asi mně ten zvuk tak vlezl do uší, že jsem vždy – a tak tomu je dodnes – ten nástroj miloval. Hraji na něj od svých pěti let a spíš než povolání mně to hraní na housle připadá jako dlouhá mise, jako „autopsychoanalýza“. První profesí byly druhé housle v kapele Petra Olivy, kterou primášovala moje matka, Irena Mrázková. Tam jsem se naučil praxi, ze které těžím dodnes.

Od deseti let jsem ještě během svého brněnského zrání tancoval folklór. Sice jsem se nikdy tancem jako takovým neživil, ale dalo mi to chuť k „choreografování“ koncertů a ke všem těm experimentům, které proti sobě staví svět hudby a pohybu. Nejdál jsme se dostali ve spolupráci s tureckou tanečnicí Berra Yedek v naší společné kreaci Ensemble (2002).

Od houslí už byl kousek k viole, díky různým příležitostem v komorní muzice, a pak především díky pozici interpreta Viola Rock Tango Concerto Benjamina Yusupova. Dnes hraji i s mým kamarádem dirigentem Davidem Sternem v jeho ansámblu Opera Fuoco na barokní violu.

Stejně tak jsem se před šesti lety dostal k barokním houslím. Začal jsem tím, že jsem zalhal uměleckému vedoucímu slavné barokní „kapely“ Ensemble Matheus Jean-Christophu Spinosovi. Zalhal tím, že jsem řekl ANO jako zkušený „barokář“ účasti na koncertu s ním a dalšími čtyřmi pilíři ansámblu na Festivalu v klášteře Royaumont. Přitom jsem barokní housle až do té doby nikdy nedržel v ruce. No a od té doby jsem je zase z ruky už nepustil. Přišla angažmá v Musiciens du Louvre s Marcem Minkowskim, komorní projekty s takovými zpěváky, jako Marie-Nicole Lemieux, Philippe Jaroussky, Cecillia Bartoli atd. Navíc dnes hraju na krásnou kopii od Tomáše Pospíchala ze Soltau.

Mám také dva elektrické nástroje, housle a jeden hybrid o pěti strunách. Kromě Yusupova je hodně používám k improvizaci a ke hře v exteriéru.

Jako skladatel jsem měl vždy blízko k jevišti. Vždyť já začal právě úpravami lidových písní ještě jako adolescent. Potom – silně ovlivněn setkáním se Zuzanou Lapčíkovou a jazzmanem a skladatelem Emilem Viklickým – jsem se hledal v jakési poučené syntéze různých hudebních stylů. Až v Paříži jsem po experimentu s Kouzelnou flétnou a mou vlastní One Man Show dospěl v „Alence“ k originálnímu kompozičnímu výrazu pro divadelní představení.

Co víc? Letos jsem poprvé dirigoval nejen od houslí, ale i bez nich, a to nádherně tajemnou Haydnovu šestadvacátou Symfonii „Lamentatione“ a Mozartovu Korunovační mši. Zatím jsem v dirigování spíš učeň, ale třeba brzy budu mít šanci získat více zkušeností – a radovat se tak z mé nové „profese“?

Jaké jsou vaše další plány pro nejbližší měsíce a jaké jsou vaše sny pro léta vzdálenější?

Já nemám rád minulost a o budoucnost se příliš nestarám. Život mě naučil žít naplno přítomností. A to mně kupodivu, bez žádné další kalkulace, vždy zajistilo zajímavou budoucnost. Navíc – stejně jako Cecilia Bartoli dává orchestru soupis programu svého vystoupení jen několik dní před začátkem zkoušek, proto, aby projekt nikdo neokopíroval – jsem pověrčivý a mám strach, že budu-li mluvit o něčem, na čem mně záleží, tak to zrovna možná nevyjde.

Ale prozradím vám titul, který v Praze už své autory má. Pouze hudba té mé budoucí, francouzské verze, stejně jako její režie, bude více odvážná! Tak tedy – v roce 2012 budeme premiérovat Drákulu. Víc vám neřeknu!

Napadá mě ještě něco, co po dvojím ohromujícím vystoupení Cecilie Bartoli v Praze bezpochyby bude zajímat hodně lidí u nás. Jaká to byla zkušenost pro vás? Z pohledu a pocitu jednoho z hráčů souboru Ensemble Matheus, který Cecilii Bartoli při prvním, tedy červnovém pražském koncertu doprovázel? Myslíte, že jste vnímal ojedinělost onoho večera s podobnou intenzitou, jako posluchači v Rudolfinu?

Cecilie je ojedinělá zpěvačka a zároveň nesmírně citlivá, humanisticky založená osoba. To z ní dělá kumštýřku, která je vůči publiku, ale i vůči ostatním muzikantům na jevišti nesmírně štědrá. Tuto svoji kvalifikaci nabízí všem bez ostychu a já mám pocit, že energii, kterou jí to stojí, dostává od svých kolegů i publika několikanásobně zpět. To nepochybně platilo pro Prahu ještě víc, než jinde; vždyť zde zpívala poprvé s ansámblem, který s ní na její turné jel poprvé, stejně jako poprvé hrál i v Praze.

Osobnost, jakou je Cecilie Bartoli, se rodí tak jednou za sto let. Dělat s ní muziku je jako degustovat nejvybranější jídlo a zapíjet to tím nejlepším vínem. Navíc v koncertním sále, ve kterém jsem s Jiřím Bělohlávkem odehrál pět sezon jako člen Pražské komorní filharmonie. Jak by to nemohl být intenzivní zážitek…

Nemůžu se nezeptat na jednu věc, jakkoli možná riskuji „diplomatickou“ odpověď: Jak velký je či není podle vás rozdíl v kulturní vyspělosti Francouzů a lidí u nás – především co se hudby a hudebního divadla týče, a pak taky rozdíl v současné úrovni kulturního života v obou zemích?

To je otázka – past, na kterou se mám chytit? Chcete, abych si znepřátelil své kolegy v Čechách anebo ve Francii? (smích)

Nemám strach, jelikož tak jako tak odpověď na takovou otázku neznám. Dám vám příklad: pokud chodíte na ochutnávky vín, tak musíte vědět, že srovnávat moravská a česká vína s francouzskými – anebo naopak – je nemožné. Je to jako kdybyste porovnávali české „vepřo knedlo zelo“ s francouzskym „Coq au vin“ a chtěli je soudit podle kvality. Kulturní tradice obou zemí mají tak rozdílný základ…

Francouzská tradice vychází z latinské kultury, zatímco ta naše česká je tak ryze slovanská, že mně připadá nemožné dát je do stejného pytle.

Jedna věc je ovšem pro mě zásadní: a to je velikost francouzského národa, jeho kulturní kontinuita a jednolitost. To je patrně největší rozdíl mezi oběma zeměmi. Díky dlouhé a dominantní kulturně společenské historii je ve Francii více vstřícnosti pro vše nové, moderní, experimentální, a na druhé straně i velká úcta k tradici. Ovšem ne taková, jakou ji znám právě z naší země, jakási folkloristika muzejního typu, kterou považuji za dědictví té minulé čtyřicetileté diktatury. Skutečná tradice – hudební, literární, architektonická – dává vzniknout nové expresi, nové hudební frázi, nové taneční figuře, novému pohledu na svět kolem nás.Určitě si – pokud váš čas dovolí – nejen ve Francii užíváte muziku, operu i tanec i jako posluchač a divák. Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky z poslední doby?

Tak těch bylo opravdu mnoho, chodím v každé volné chvíli, každý týden do kin, do divadel, do jazz klubů, do různých sálů, kostelů i soukromých salonů. Jen seance mojí oblíbené Bikramjógy mě dokáže vyrvat z tohoto pekelného rytmu.

Jsem velký fanda souboru Nederlands Dans Theater a choreografií Jiřího Kyliána. Vše z posledních dvaceti let stojí za vidění.

Miluji anglickou operu minulého století; nedávná verze Brittenovy „The Turn of the Srew“ v Londýně s Jennifer Larmore jako Guvernantkou byla paráda!

A snad mi to nebudete mít za zlé, když zmíním také koncert, na kterém jsem sám hrál. Bylo to 10.srpna a komorní ansámbl Una Stella, který je doma v Marseille, pořádal koncert pár metrů od azurové vody Středozemního moře, v antickém amfiteátru Théatre Sylvain. Koncert byl věnován osobnosti houslisty Ivryho Gitlise, poslední žijící legendy generace Milsteina, Sterna, Oistracha…

Potom, co jsem ho musel přemlouvat půl hodiny po telefonu, Ivry do Marseille opravdu přijel a hrál tak, jako by to bylo naposledy… Ten klid a chuť se s publikem o vše podělit, ta štědrost, o které jsem mluvil v souvislosti s Cecilií, tu byla opět, znásobená o těch devadesát let životní poute Ivryho Gitlise. Jaké mrazení v zádech!

Mimo jiné jsme spolu hráli Vivaldiho koncert pro čtvery housle. Ivry vždy hrál part druhých houslí, já jsem tehdy na koncertě v Marseille měl možnost improvizovat kadence od prvních houslí. Po jedné z takovych kadencí Ivry vykřikl nakraplym hlasem:„Bravo Czechoslovakia“. Tak rád vtipkuje, že člověk u něj nikdy neví, jak to myslí. Tentokrát to snad bylo upřímné…

Na jak dlouho ještě odhadujete váš pobyt ve Francii? Vrátíte se ještě vůbec natrvalo do Čech, respektive na Moravu? Uvažujete vůbec tímto směrem nebo tomu prostě necháváte volný průběh?

 Jednoslovná odpověď: ANO! (smích)

 Děkuji za příjemné povídání!

Ptal se Vít Dvořák