Absolventský koncert TKP – mladí tanečníci vylétají do světa

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy (TKP) naplánovala absolventský koncert na 21. a 22. června. Již tradičně se konal ve Stavovském divadle a byl průřezem všech tanečních oborů, absolventi (a někteří studenti vyšších ročníků) se představili v kompletním třetím jednání baletu Spící Krasavice, v rámci praxe moderních tanečních technik v choreografii Sedm (Smrtelných hříchů), charakterní tance zastoupil fragment z baletu Raymonda a letos nechyběly ani folklorní české a moravské lidové tance. Sobotní program, který jsme navštívili, byl o to emotivnější, že se zde s profesí pedagožky klasického tance po 33 letech na taneční konzervatoři rozloučila Kateřina Slavická, a to doslova v obětí svého posledního ročníku.

Program se vůbec nesl tak trochu na vzpomínkové notě. Balet Spící krasavice má ve Stavovském divadle své místo, a to i v podání studentů konzervatoře. V roce 2005 zde ředitel TKP Jaroslav Slavický uvedl ve spolupráci s Baletem ND, ale především se studenty konzervatoře, Šípkovou Růženku jako inscenaci pro celou rodinu. Byla to populární a navštěvovaná inscenace, lehce byl rozšířen part Prince, aby byl prostor pro hlavní postavy vyrovnanější, a balet byl oproti předloze krácený, opravdu ideální pro diváka „začátečníka“ nebo pro dětské publikum. Choreografie v tradici Mária Petipy vycházela z inscenační linie ruské a předchozího pražského nastudování, z něhož pocházejí i nestárnoucí kostýmními návrhy Josefa Jelínka, které se používají dodnes. Kromě tanečníků, kteří tehdy stáli na prahu kariéry (v jednom z obsazení hlavních rolí tančili Ivana Mikešová a Matěj Urban) a studentů vyšších ročníků TKP v něm tehdy zářili i sólisté Baletu ND, byla to nebývalá symbióza, kterou by bylo krásné vidět jednou znovu. Tato myšlenka se však také naplňuje, i když jinde, letos Jaroslav Slavický inscenoval Šípkovou Růženku opět, a to v Jihočeském divadle, a také v této produkci jsou zapojeni studenti TKP (a členové Bohemia Baletu).

Třetí jednání uvádí TKP pod názvem Svatba Aurory a defilé vil, pohádkových postav a samozřejmě slavné pas de deux Aurory a Prince dokáže diváka skutečně přenést do hájemství vrcholně romantického baletu. Není ovšem pompézní podívanou, jakou takový grand ballet byl v době svého vzniku, ale spíše čistou oslavou dobra a štěstí. V podání mladých absolventů také důkazem jejich nadšení a lásky k tanci, protože na takovémto typu představení počítáme s tím, že tanečníci teprve hledají svou jistotu, že cítí velkou zodpovědnost a stále ještě mají nárok na trému či zaváhání, nikdo neočekává dokonalost – jistotu si vybrousí v budoucích angažmá, co je však nezbytné, je esprit, energie do tance vkládaná, muzikálnost, i pohotovost a postřeh. Zdá se, že tanečníci jsou vychováváni v souladu se svými dispozicemi a možnostmi, což je pozitivní a ocenění hodné, cítíme jejich osobnost a individualitu, vidíme, kdo je expresivnější či temperamentnější, a kdo lyričtější… To je myslím podstatnější než příliš podrobně zkoumat zakončení piruet nebo výšku developpé. Aneta Pašková a Filip Martinský se svého úkolu v hlavních rolích zhostili suverénně, stejně jako Adéla Lišková jako Dobrá šeříková víla, velmi přirozeně působili také Aurora Kubelíková (absolventka 2017 a členka Bohemia Baletu) a Ervínem Szelepscényim (7. ročník) jako Princezna Florina a Modrý pták; rozverný hravý pár Bílé kočičky a Kocoura Žofie Kučerová a Tobiáš Walter, stejně jako zcela autenticky vyplašená Karkulka s Vlkem Adéla Krandová a Josef Štěpančík. Ročník je velmi vyrovnaný, nejvíce pozornosti poutá Filip Martinský vyspělým projevem a také velmi lehkými skoky, temperament mohl ovšem více ukázat až v závěru představení.

V choreografii Sedm (Smrtelných hříchů), kterou pro své studenty připravila Alena Drapalíková, měli možnost ukázat své dovednosti z technik moderního tance, jež jsou již vlastně čímsi jako novou klasikou. Pět děvčat a dva chlapci si na ruce jako symboly neřestí navléknou barevné plesové rukavice, aby byly jejich charaktery odlišeny (že by inspirace ve filmu Až přijde kocour?), jež se jich zmocní jako určitá posedlost. Každý z tanečníků má přisouzenu jednu neřest, ale ne vždy je snadné ji určit. Není to ale na škodu, protože by konkrétnější vyjádření mohlo nechtěně sklouznout k přílišné popisnosti. Některé (ne)charaktery jsou zřejmé, třeba lakomství vtělené do dívky, která si gesty přivlastňuje prostor kolem sebe, nebo závist, která se nevyžádaně vtírá do přítomnosti druhých. Vesměs však šlo o společný expresivní projev všech protagonistů, vyjádření negativních emocí, agrese, touhy po nadvládě, a to výrazem i energií těla. Jsou to vztažené paže a velká gesta, pohyb vedený extenzivně do prostoru, jsou to kontrakce, tradiční převaly, v nichž je zem jen „přestupní stanicí“ pro tělo směřující v trajektorii pohybu znovu vzhůru a dál… Těla tanečníků zachovávají přirozené fyziologické linie, propnuté nárty, nerezignují na estetiku, kterou ještě moderna zdědila od akademické techniky. Filmová hudba Jamese Newtona Howarda jen podporuje dramatický, muzikálový nádech choreografie. Jen by mne zajímalo vidět mladé tanečníky třeba v delším floor worku, pomalejší a soustředěnější, v pohybu narušujícím ideální krásu a proporci, vidět, do jakého extrému mohou zajít, nebo jak by pojali naopak úplně civilní projev, a přitom si zachovali divákovu pozornost. Mnozí si to ale jistě vyzkouší ve svých nových působištích (bylo by jistě milou zajímavostí, kdybychom se v programu dozvěděli, kam směřují na svou první samostatnou sezonu).