Adam Plachetka: Koncerty v kostele mají vždy zvláštní atmosféru

Vaše nová „americká sezóna“ je již za dveřmi. Než se plnohodnotně přihlásí o slovo, vystoupíte ještě na festivalovém recitálu (9. září 2022), kde zazní Biblické písně s PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Emmanuela Villauma. Koncert se navíc uskuteční v prostoru, kam toto Dvořákovo duchovní vyznání patří – v kostele. Jak z hlediska interpretace vnímáte chrámovou akustiku a její specifickou atmosféru, kdy stojíte před oltářem a rozprostře se před vámi jako před knězem to dychtivě naslouchající publikum?
V poslední době jsem v kostelích zpíval častěji s varhanami z kůru, takže to bude návrat před oltář po delší době. Když tedy nepočítám online recitál s Czech Ensemble Baroque – shodou okolností rovněž z Ostravy – z doby pandemie. Koncerty v kostele mají vždy zvláštní atmosféru. O to více, když na nich zazní díla do tohoto prostředí vhodná, mezi něž Dvořákovy Biblické písně rozhodně patří. Já osobně mám rád všechny jejich podoby a nepřestává mě fascinovat, že s klavírem, s varhanami a s orchestrem to jsou vlastně tři naprosto rozdílné cykly. S orchestrem se k nim vracím po relativně dlouhé pauze a už se moc těším. S PKF i s Emmanuelem spolupracuji rád. Dirigent i orchestr umí dobře muzicírovat se zpěváky, takže věřím, že nabídneme divákům výjimečný zážitek.

Koncert se uskuteční v prvním festivalovém týdnu. Jste interpretem, který se vždy rád zdrží v roli posluchače na některý z dalších projektů vašich kolegů?
Rád se zdržím, když to dovolí diář. Letošní koncert jsme bohužel zasazovali již do plného programu, takže se budu moct otočit jenom na vlastní práci. Díval jsem se ale na program festivalu a našla by se spousta koncertů, na které bych zašel. Ať už ansámbly staré hudby v mnoha sestavách, nebo třeba Dvořákovy Svatební košile, které mám rád i jako interpret.

Na rozdíl od vaší ženy Kateřiny Kněžíkové, která je téměř rezidenční umělkyní SHF, se na festival vracíte opravdu po dlouhé řadě let. Respektive jste vystoupil na vůbec prvním ročníku festivalu v roce 2004 v Bachově Mši h moll se Solamente Naturali. Tehdy byly dnešní prestižní české ansámbly, dá se říct, v podstatě v plenkách… Jaký je váš vztah k historicky poučené interpretaci staré hudby vzhledem k tomu, že jste vyhledávaným mozartovským interpretem?
Barokní hudba a autentická interpretace mě bavila už od školy a strávil jsem s ní nezanedbatelnou část života a kariéry. V posledních letech se můj repertoár posouvá trochu jiným směrem, takže se k ní bohužel dostávám stále méně často. V minulé sezóně jsem si po delší době zazpíval produkci Händelovy opery v divadle v New Yorku. Ale operní dům téhle velikosti je jedním z mála důvodů, kvůli kterým dnes dostanu v baroku přednost před specialisty. Jak ale zmiňujete, autentické provedení se týká i klasicismu, který mi je stále stejně blízký. S Czech Ensemble Baroque a s Romanem Válkem jsme například v létě ve Znojmě nastudovali Haydnův Návrat Tobiáše a na konci října budeme vydávat CD s áriemi Mozarta a Salieriho v doprovodu právě dobových nástrojů.

Před těmi osmnácti lety jste začínal svou mezinárodní kariéru, nyní „visíte na billboardech“ s přízviskem „nejlepší český basbarytonista“. Když byste se zastavil a ohlédnul za těmi roky, velkou pokračující kariérou i mnohými setkáními a oceněními… Na jaké okamžiky nelze zapomenout?
Takových momentů byla velká hromada. Téměř dvě dekády se těžko shrnují do jednoho odstavce. První kroky v operních domech a koncertních sálech, seznámení s umělci, které člověk znal jen z nahrávek a nenapadlo ho, že by se s nimi mohl potkat na jevišti, povedené i hrozné inscenace, to všechno nějak utkví. Často dostávám otázku, co byl v mé kariéře zlomový moment. Upřímně si nemyslím, že by byl jeden. Kariéru jsem si stavěl krok za krokem a kdyby jakýkoli cestou chyběl, vypadalo by to dnes asi jinak.

Nedávno jste s Kateřinou oslavili 10. výročí svatby. Máte společné dvě dcerky a také dvě mezinárodní kariéry. Jak u vás šel skloubit rodinný a pracovní život během covidu a teď s rozběhem plnohodnotné sezóny? Objevili jste díky tomu nucenému zastavení jiné vztahové či pracovní hodnoty?
Já rozhodně. Zní to jako rouhání, ale vlastně jsem rád, že ta pauza přišla. Pracoval jsem někdy od sedmnácti let a nikdy se nezastavil. Přišlo mi to normální a každý den, kdy jsem nepracoval, jsem pokládal za ztracený. Nedělal jsem si čas na nic a na nikoho a až během pandemie mi došlo, že vlastně pořádně neznám ani vlastní děti. Díky tomu, že jsem byl dva roky skoro pořád doma, máme teď mnohem hlubší vztah než dřív. A upřímně si musím připustit, že kdyby mě nedonutily okolnosti, asi bych si těžko udělal čas sám. Až za pár let bych zjistil, že je pozdě a o důležitou část života jsem přišel. Teď se snažím zpívat méně a být častěji doma. Ne vždycky se to daří, ale minimálně na to myslím a vím, že nemusím pracovat pořád.

Přes rok nejvíce cestujete mezi metropolemi. Léto však ovládne vaše chalupa-sklep na Jižní Moravě… Kde se cítíte nejvíc doma a jak vypadají prázdninové dny Adama Plachetky? A máte nějaká oblíbená místa či koníčky, kterých se i přes rok nehodláte vzdát (kromě hodinek a nových obleků… )?
Letošní léto jsme si, myslím, užili pěkně. Napřed jsme strávili asi tři týdny ve Znojmě, potom jsme byli na dovolené v Řecku, v srpnu jsme jeli společně do Kroměříže, kde Kačka učí na kurzech a mezitím jsme zvládli ještě pár kratších výletů. Teď už jsme zase skočili rovnýma nohama do nové sezóny a v půlce září se rozjedeme za prací každý jiným směrem. Rád bych se nevzdával mnoha věcí. Není to ale tak snadné. Na podzim jsem začal hrát golf, tak doufám, že až pominou v New Yorku intenzivní zkoušky, stihnu se po delší odmlce pověnovat práci na švihu.
Děkujeme za rozhovor!