Adam Plachetka a SOČR s Tomášem Netopilem snili v Karlíně svůj Impossible Dream

Adam Plachetka si prostě jen tak „mimochodem“ od opery na chvilku odskočil, aby posluchače (a zjevně i sám sebe) potěšil muzikálovým koncertem (a CD). Tento výlet si zpěvák načasoval “tak akorát” – po úspěších, které má již za sebou, snad ani ten největší škarohlíd nebude spekulovat nad důvody, proč si asi tento „výlet“ mimo operu udělal, a jednoduše přijme fakt, že si ho udělal, protože zkrátka chtěl – nic víc, nic míň.

Koncert Impossible Dream byl složen z písní či skladeb ze starších, novějších, slavných i méně známých muzikálů, svižné melodie se střídaly s klidnějšími. Program byl vskutku atraktivní a pestře sestavený, divák neměl šanci ani na chvilku ztratit pozornost. Možná jen trochu škoda, že nebyl alespoň symbolicky zastoupen žádný z českých muzikálů a že si Plachetka nepřizval žádného hosta (ať už z operního či muzikálového světa) – nádherných muzikálových duetů je přece celá a pěkně dlouhá řada! Ovšem zase je pravda, že celý koncert byl vlastně jedním velkým duetem – Adama Plachetky a skvělého Symfonického orchestru Českého rozhlasu (dirigent Tomáš Netopil). Na zážitku, který si divák z Fóra Karlín odnesl, se podíleli zcela rovnocenně.

Koncert (odehrávající se před velkou fotografií Times Square s vizuály slavných muzikálů) byl zahájen instrumentálně, a to předehrou z Bernsteinovy operety (bývá označována i za operu či muzikál) Candide. Krom toho, že jde o parádní kousek (a zde skutečně brilantně provedený), diváka rovněž potěšilo vkusné nazvučení sálu – orchestr zněl příjemně přirozeně a hlasitost, jež bývá u muzikálových představení často daleko za hranicí únosnosti, byla přijatelná.

Po předehře následovala píseň They Call the Wind Maria z muzikálu Paint Your Wagon (Frederick Loewe), na níž jako by chtěl Plachetka hned na úvod ve vší parádě předvést svůj bohatý hlasový fond – nicméně ve výsledku song, jenž byl podán s chutí, zápalem a technickou dokonalostí, vyzněl poněkud ploše.

Během následujících dvou písní Richarda Rodgerse (Oh, What a Beautiful Mornin’ z muzikálu Oklahoma! a This Nearly Was Mine z muzikálu South Pacific) byl ovšem v tomto směru znát výrazný posun k lepšímu – možná si zpěvák jen musel zvyknout na práci zvukařů – nebo oni na Plachetkovu?

Jako další bod programu byl zařazen jazzový skvost (parádně zahraný) Times Square z Bernsteinova muzikálu On the Town. Zde bych rád podotkl, že věnovat veškeré instrumentální části koncertu právě Bernsteinovi byl geniální nápad – jeho tvorba přece snoubí muzikál s klasikou, což k muzikálovému koncertu operního pěvce dobře sedí. A navíc díky těmto vsuvkám program i přes svou rozmanitost sympaticky „držel pohromadě“.

Po Bernsteinovi přišel na řadu opět Frederick Loewe (píseň I Was Born under a Wand’rin’ Star z muzikálu Paint Your Wagon) a následně další skladba z muzikálu Oklahoma!, tentokrát The Surrey with the Fringe on Top. Bouřlivým aplausem diváci ocenili píseň The Impossible Dream z muzikálu Man of La Mancha (Mitch Leigh), jež se stala díky Plachetkově okouzlujícím přednesu (o formální stránce výkonu nemluvě) jedním z vrcholů celého (po této skladbě pojmenovaného) koncertu.

Potěšil rovněž The Great Lover (Bernstein: On The Town) a především pak proslulá I Got Plenty o’ Nuttin‘ z Gershwinovy jazzové opery Porgy & Bess – kéž bychom si tuto „hitovku“ mohli poslechnout v rámci plnohodnotné inscenace třeba v Národním divadle! Následující píseň Get Me to the Church on Time (Loewe: My Fair Lady) mnohé posluchače skoro zvedla ze sedaček – nikoli kvůli tomu, že už by se chystali na přestávku, jež následovala, ale díky svému skvělému provedení plnému radosti a energie – Plachetku to zkrátka bavilo a diváky taky!

Po přestávce se opět o slovo přihlásil orchestr a „jeho“ Bernstein, tentokrát to byla slavná a neuvěřitelná Cool Fugue z proslulé West Side Story – Symfonický orchestr Českého rozhlasu ji předvedl v celé její kráse.

Následovaly písně Camelot ze stejnojmenného muzikálu Fredericka Loewea, Some Enchanted Evening (Rodgers: South Pacific) a Ol‘ Man River z muzikálu Show Boat (Jerome Kern), přičemž druhá jmenovaná se díky hluboce prožité a až mrazivě dokonalé interpretaci stala dalším pomyslným vrcholem včera. Třetí z těchto vrcholů byl na programu hned po poslední „bernsteinovské“ mezihře (tentokrát hudebně provokující Paris Waltz z Candida) a šlo o slavnou píseň Empty Chairs at Empty Tables z ještě slavnějšího muzikálu Les Misérables (Claude-Michel Schönberg). Tato árie je sice psána pro vyšší hlas, takže si s ní Plachetka musel poradit trochu „po svém“, ale vyšlo mu to báječně, jak po technické, tak výrazové stránce. Bravo!

Program koncertu uzavřely dva „kousky“ Andrewa Lloyda Webbera (v programu bylo jeho jméno uvedeno s obligátní chybou – chybějícím jedním ze dvou „b“ v příjmení): The Music of the Night z nesmrtelného Fantoma opery (provedeno s citem, ale bylo znát, že zde už pěvec naráží na samé hranice svého rozsahu; trochu zamrzel i zesílený závěrečný tón – Webber věděl, proč tam píše pianissimo) a The Ad-dressing of Cats; závěr muzikálu Kočky byl i pěkným závěrem celého koncertu.

Vzhledem k dlouhým ovacím vestoje se ještě konaly celkem čtyři přídavky: instrumentálka Mambo (Bernstein: West Side Story), Stars (Schönberg: Les Misérables) – velká škoda, že tato píseň nezazněla o něco dřív – Plachetkově basbarytonu evidentně velmi sluší, nicméně určitá únava už přece jen byla znát), On the Street where You Live (Loewe: My Fair Lady) a On a Clear Day (Lane: She Wasn’t You).