Adam Viktora o jaru mezi Michnou a Zelenkou

V průběhu pašijového týdne byla ve Slaném představena nejnovější nahrávka Loutny české Adama Michny z Otradovic, jejíž houslový part se našel právě v knihovně zdejšího muzea. Krátce před vánočními svátky jsme vám o tomto objevu přinesli rozhovor s hudebním vědcem Petrem Daňkem (rozhovor najdete zde), na něhož se při „víření archivního prachu“ usmálo štěstí, a uplynulo jen několik měsíců, během nichž se rozrostla diskografie souboru Ensemble Inégal. Vhodná to příležitost k položení několika otázek pro uměleckého vedoucího Adama Viktoru, jak vnímá nyní doplněnou Michnovu sbírku hudebník.

Jaký byl počátek vaší spolupráce s Petrem Daňkem na celém projektu Loutny české? Byla to otázka dlouhodobějšího uvažování, nebo spíše dílo okamžiku?

S Petrem Daňkem se známe asi dvacet let a vždy mi na něm imponovala jeho přirozená noblesa. Velice rád mám kdykoli co do činění s lidmi, kteří drží své slovo, jednají čestně, velkoryse a je spolehnutí na jejich charakter. Jedním z nemnoha takových lidí je právě Petr Daněk, který mi i s ohledem na období renesance, jeho hlavního zaměření, vždycky připomíná ryzího aristokrata. To jen na úvod, abych podtrhl to, o co je pro mne Petrova důvěra cennější. Je to trošku záhada a nevím, jak si ji vysvětlit, ale s Petrem Daňkem jsme se v posledních letech už několikrát náhodně potkali, a to vždy na rohu Kaprovy a Valentinské ulice na Starém Městě. K jednomu takovému „náhodnému“ setkání došlo asi před rokem, slovo dalo slovo a po pár větách mi spadla čelist. Nejen, že jsem se o nálezu dozvěděl, ale Petr mi nabídl i možnost rekonstrukce a prvního provedení.

Když se na sbírku podíváš očima interpreta, v čem nalezení partu prvních houslí změnilo pohled na toto Michnovo dílo?

Určitá část Michnova díla je mezi hudebníky považována za jakýsi polotovar, který je nutné vhodným způsobem dotvořit a vylepšit. S oblibou se všelijak aranžuje, zkracuje a doplňuje, tu se přidá flétnička, jinde zas bubínek nebo trumpetka. Některá pojetí jsou půvabná, jiná nevkusná. Loutna česká má ale teď nově mezi ostatními Michnovými skladbami tu velkou výhodu, že díky nalezenému partu prvních houslí získala zcela jasné obrysy i instrumentální podobu a přestala být definitivně oním polotovarem. Je to zkrátka dílo pro dva hlasy, dvoje housle (v poslední písni tři violy) a basso continuo. Nic se nedá smysluplně vypustit či přidat, všechno má své pevně dané místo. Přesto má ale tvořivý interpret u Loutny paradoxně jednu velkou výhodu, part druhých houslí se totiž dosud nenašel a je nutné ho doplnit. Pro naše potřeby jsem tak učinil já, ve třinácté písni (party dvou viol) houslistka Lenka Torgersen. Velmi vzrušující na celé věci je fakt, že ačkoliv je nutné vést druhé housle pouze tak, aby těm Michnovým prvním vytvořily partnera i oponenta, a byly zároveň ze stejného těsta, existuje skutečně nepřeberné množství možných řešení. Pozor ale, toto kouzlo přestane účinkovat v okamžiku, kdy Petr Daněk najde i tisk těch druhých houslí.

Za pozornost stojí také fakt, že nahrávka vznikla v netradičně krátkém čase. Koncem roku 2014 jste provedli novodobou premiéru doplněné verze díla a zhruba po třech měsících byla na světě také nahrávka.

O vydání nahrávky na CD projevila zájem hned dvě česká vydavatelství krátce po koncertní premiéře v prosinci 2014. O záměru se dozvěděli ve Slaném, v místě nálezu houslového partu a celou věc výrazně urychlili tím, že nám oznámili dubnové datum slavnostního koncertu s představením nahrávky veřejnosti. Měli jsme se sice všichni co ohánět, ale zvládlo se to. Pan vydavatel dostal cédéčka z výroby asi dvě hodiny před začátkem koncertu.Loutna je poměrně rozsáhlou sbírkou. Obsahuje sice jen třináct písní, které však mají mnoho slok a proti zažité představě se nejedná o čistě hudební sbírku, neboť literární část je velmi důležitá a kvalitní. Když je interpret postaven před nutnost redukce slok, musí se vyrovnat i s tím, že na sebe navazují a každá píseň představuje příběh. Podle jakého klíče jste je pro nahrávku vybírali?

Je to tak. Pokud bychom chtěli natočit všechny sloky, muselo by to být asi čtyřcédéčko. V Michnově době interpreti jeho Loutny české také velmi pravděpodobně nezpívali všechny sloky, ale část díla si „jen“ četli. Stejnou možnost má i dnešní posluchač, protože kompletní text díla najde v tištěném bookletu. Co se týče výběru slok, hlavní slovo měl Petr Daněk, který navrhl výběr právě tak, aby byl zmíněný příběh zachován. Byl to nelehký úkol, protože literární hodnota Michnovy Loutny je naprosto mimořádná. Během natáčení nám nejen s doladěním výběru slok, ale i s mnohým dalším velice pomohl režisér nahrávky a fenomenální muzikant, pan Jaroslav Krček.Michnova Loutna však aktuálně není jediným příspěvkem k poznání hudby českého baroka od Ensemble Inégal. Před krátkým časem jsi provedl novodobou premiéru Requiem Jana Josefa Ignáce Brentnera a připravuješ také nové uvedení skladeb Jana Dismase Zelenky.

Michna a Zelenka jsou pro mne jednoznačně nejdůležitější poklady v české barokní hudbě. Světovou premiéru kompletního provedení prvního cyklu slavnostních nešpor Jana Dismase Zelenky – Psalmi Vespertini I. jsme připravili na pondělí 20. dubna 2015. Mohu ti prozradit, že se před námi opět otevřela bezedná pokladnice Zelenkovy geniální invence, a že se jedná o naprosto výjimečnou hudbu v celoevropském kontextu. To, jak úžasná je Zelenkova hudba i to, že je stále ještě z velké části neznámá, mohu shrnout jedním slovem: neuvěřitelné, neuvěřitelné a ještě stokrát neuvěřitelné.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Adam Viktora (1973) – varhaník, dirigent a hráč na harmonium vystupuje na hudebních festivalech po celé Evropě, přednáší a koncertuje na mezinárodních varhanních kongresech, působí jako poradce v odborných komisích při restaurování významných historických varhan a nahrává pro evropské rozhlasové a televizní stanice. Velký zájem věnuje historickým varhanám a aktivitám usilujícím o jejich záchranu a propagaci. Je zakladatelem a uměleckým ředitelem ojedinělého projektu Český varhanní festival. Vyučuje varhanní hru na Konzervatoři v Plzni a hudební teorii na Konzervatoři v Praze. Je uměleckým vedoucím souborů Ensemble Inégal a Pražští barokní sólisté, s nimiž uskutečnil bezpočet novodobých koncertních a nahrávacích premiér evropského barokního repertoáru a s nimiž se stal také v posledních letech nejvýraznějším reprezentantem procesu znovuobjevování díla českého barokního génia, Jana Dismase Zelenky.
(Zdroj: Ensemble Inégal)

www.inegal.cz

Foto Jiří Jaroch, archiv A.Viktory