Assemblage: Klidná tvář roztančeného chaosu

Jeviště Studia ALTA je ohraničeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím pruhem, jaký vídáme v klidných městských čtvrtích pro bezpečnost na silnicích. V rohu se vzdouvá vojenská plachta, opodál leží několik malých betonových hranolů, v pozadí na druhé straně se tyčí totem z rozřezaných koláčů dřeva. Ne zemi leží šestice tanečnic, v poklidu téměř lenošivém, v symbióze jako lístky jediné chaluhy vyplavené na pláž. Prvotní impulz k pohybu je nenápadný, jen pootočení těla, které v jediné vlně přejímají všechny dívky, a jejich společný organismus se nadechuje a ožívá.
Assemblage, Studio ALTA 2018 (foto Vojtěch V. Sláma)

Tak pozvolna začíná premiérová choreografie Martiny Hajdyly Lacové pro šest tanečnic a dvě hudebnice, která hledá a nalézá smířlivý pohled na proces proměny a obrodnou sílu chaosu. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ říká se mimo jiné v anotacích k inscenaci. Představení samotné působí z velké části jako rituál ženské soudržnosti, jako hra, tématu destrukce a apokalypsy se dotýká jen zlehka a nabízí především estetický zážitek, jeho poselstvím je ujištění, že všechny částice rozeseté po vesmíru tíhnou ke spojení a harmonii. Konec konců jde opravdu o inscenaci vzešlou z ženských kruhů, jediným maskulinním elementem je dramaturg Jiří Hajdyla, který je podepsán i jako spolutvůrce lightdesignu. Jemnost jí prostupuje a obrousila všechny tvrdé hrany námětu.

Tanečnice, které tvoří jednolitou soudržnou skupinu, v první části představení přebírají kanonicky své pohyby, ale poslední vždy dodává nový impuls, nový směr, novou kvalitu, ať už je to změněná intenzita pohybu, gesto, kdo nebo skok učiněné do nového směru. V této fázi představují tančící těla jeden organismus, který se pohybuje po scéně a zachycuje každou změnu do své vnitřní struktury.

Assemblage, Studio ALTA 2018 (foto Vojtěch V. Sláma)

Postupně dojde k rozpojení prvotní struktury a individualizaci, přichází průzkum prostoru a prostředí na vlastní pěst, krátké sólové výstupy, ačkoli stále dochází k interakcím. Často se jedna tanečnice stává loutkou v rukou jiných nebo objektem jejich pozorování, ale nikdy ne manipulativně nebo nepřátelsky. Skoro nepostřehneme, že došlo ke zlomu, kdy se hra stává pozvolna nebezpečnou a evokuje najednou útok a obranu.

Zásadním prvkem inscenace je živá hudba. Zpočátku doprovází pohyb přerušovanými sekvencemi akordeon, jehož hlas je živý, jako kdyby mluvil, pak se tlumeně připojuje velká dřevěná píšťala, monotónní zpěv i různě vytvářené zvuky. Hudbu její autorky hned mixují do smyček, které zas překrývají novými vrstvami hry a zpěvu, harmonicky a na poslech libě, nesnaží se o destrukci souzvuku, naopak zvýrazňují dojem sdílení, spojení a sladění. Až když se na scéně promění hra v boj, v hudební složce se ozve nesoulad. Tanečnice se rozdělily na útočící a bojující entity, při svém dynamickém pohybu po scéně rozrušují pravidelnost scénografických prvků, které se ocitají převráceny a rozmetány, vytvářejí jakýsi řízený chaos. I jemu ale předchází podivně meditativní scéna, kdy si dívky sešikované v geometricky vyvážený útvar předávají z ruky do ruky úlomek kamene – symbol nastávající destrukce.

Assemblage, Studio ALTA 2018 (foto Vojtěch V. Sláma)

Těžko říct, jestli se symbolika vztahuje spíše k přírodním jevům nebo k erupcím společenským, hovoří však o nevyhnutelnosti zkázy. Žádný živoucí systém nemůže trvale fungovat v harmonickém souzvuku, vždy přichází předem neočekávaná změna, okamžik, kdy se něco doslova zvrtne. Výjev chaosu je podbarvovaný zpěvem, jenž připomíná táhlý signál varující sirény, scéna je náhle zešeřelá a nasvícená oranžově jako nočním požárem. Ale vše přesto stále působí laskavě, jako čtení o bitvě v pohádce, o které víme, že dobře skončí. Martina Hajdyla Lacová svým tanečnicím nedovolila překročit hranici k zobrazení opravdové agrese, opravdové ničivé energie (a z jiných inscenací víme, že i ženská skupina dokáže destruktivní jednání dovést téměř do extatického stavu). Tohle je hra na válku, nemusíme se při ní bát a trnout.

Když se dívky této divočejší hry nabaží, vystavějí z rekvizit a svých vlastních těl na jevišti novou krajinu, jedna zahalena v lesklý závoj jako víla, jiná staví pomyslné mosty a údolí, pomalu uléhají v nově objevené symbióze světa, který dýchne mladostí a čistotou. Skutečně asambláž – trojrozměrný obraz. Kontrast mezi industriálními materiály, jako je kov retardérů, a dřevem rozřezaných špalků není výrazný, protože se s oběma zachází stejným způsobem, ať už jako se zbraní, nebo jako stavením materiálem.

Assemblage, Studio ALTA 2018 (foto Vojtěch V. Sláma)

Inscenace je jakýmsi ujištěním, že svět je v pořádku a všechny jeho proměny jsou svým způsobem krásné. Až na to, že v opravdové válce a při skutečných přírodních neštěstích se trpí a umírá a z trosek se nedá hned na počkání vystavět nový dokonalý ekosystém. A tak je toto poselství tak trochu iluzí. Ale i ta je někdy potřebná, aby nás uklidnila, a tohle není prvoplánově líbivá nebo podbízivá show, kterou přijmeme jako tlumící lék, ale vybraná dávka dynamického pohybu i meditativnosti, která nepostrádá vtipné momenty a rozhodně kromě klidu v duši dopřeje divákovi i námět k zamyšlení. Skupina ME-SA si k desátým narozeninám nadělila nejlepší dárek, jaký mohla.

 

Hodnocení: 90 %

 

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Mlnaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Reklama

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na