Baroko, Verdi a Šostakovič. Třikrát ze Salcburského festivalu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení autora recenze: 80%
***

Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth von Mzensk
15. srpna 2017 19 hod. Grosses Festspielhaus
Při přípravě podkladů pro tento Salcburský festivalový kaleidoskop jsem mimo jiné sáhl i pro velký souhrnný katalog kompletního programu letošního Salzburger Festspiele. Jedná se o tiskovinu, která vychází vždy na podzim předchozího roku, takže v době konání aktuálního ročníku už všechny obsažené údaje nemusejí odpovídat skutečnému stavu věcí. Ještě se mi ale nestalo, že bych navštívil festivalovou produkci, mezi jejímiž hlavními protagonisty není nikdo z těch, kdo byl uváděn původně…

V jedné z nejočekávanějších operních premiér letošního ročníku, Šostakovičově Lady Macbeth von Mzensk v původní verzi z let 1930-1932, měli podle katalogu s uzávěrkou 25. října 2016 účinkovat následující pěvci: Nina Stemme jako Katerina Izmajlová, Maksim Aksenov jako Sergej a Feruccio Furlanetto v úloze Borise. Co si více přát, chtělo by se říci. Jenže první, kdo si svou účast na projektu rozmyslel, byl Furlanetto, a věhlas jeho náhradníka Dmitry Ulyanova se s tím předchůdcovým rozhodně srovnávat nedal. Podařilo se však sehnat pěvce stále slavnějšího jména do role Sergeje: Aksenova tak nahradil Američan Brandon Jovanovich, známý i našim milovníkům opery jako Princ z nové produkce Rusalky v newyorské Met. Nina Stemme však byla coby hlavní magnet inscenace v programu uváděna stále a ještě den před reprízou 15. srpna jsem měl za to, že tuto wagnerovskou heroinu v úloze jedné z nejpozoruhodnějších postav ruského operního repertoáru skutečně uvidím. Leč člověk míní…

Jak to bylo doopravdy s představitelkou titulní role, si nechám s dovolením až téměř na závěr. Pro začátek bych rád uvedl, že se Šostakovičovu mistrovskému dílu dostalo v Salcburku scénické podoby, která má šanci vejít do dějin jeho inscenování. A to v tom nejlepším slova smyslu: respektovanému německému činohernímu režisérovi Andreasi Kriegenburgovi se totiž podařilo převést skladatelův geniální mix tragédie, příběhu se silným erotickým kontextem a grotesky do vizuálního ztvárnění, které tomu hudebnímu téměř dokonale vychází vstříc a funguje s ním ve zřídka vídané symbióze.

V monumentálních kulisách jakéhosi časově neukotveného panelového sídliště (veškerá zábradlí na balkonech a četných ochozech jsou dřevěná, takže navozují spíše dojem pavlačových domů z počátku dvacátého století, scénografie Harald B. Thor) se na nezastavěné ploše v popředí odehrává mezi zrezivělými složenými trubkami a dalším harampádím příběh, zasazený do jakéhosi východního, leč viditelně bezvýchodného prostřední. Všechny postavy mají na sobě ošacení buď univerzálního střihu (pánské obleky, dělnické šaty, policejní uniformy), nebo výrazně soudobé oblečení (moderní pánská tílka, džínsy a podobně, kostýmy Tanja Hofmann).

Historii znuděné kupcovy manželky, která hledá východisko nejprve v čistě živočišném vztahu s mladíkem Sergejem, následně ve spontánních vraždách uzurpátorského tchána a slabošského manžela, a po odhalení těchto zločinů v sebevraždě na cestě do tábora nucených prací, nemá režisér potřebu opatřovat jakýmikoliv novými významy. Naopak se snaží, aby děj, v němž figuruje ne méně než třiadvacet postav, působil co nejpřehledněji a veškeré vztahy a motivace co nejpřirozeněji. V Kriegenburgově podání se střídá ryzí naturalismus se scénami s různou mírou stylizace (zejména erotické scény mezi Katerinou a Sergejem) a scénami, koncipovanými jako drsná komedie. To vše ale vychází důsledně ze Šostakovičovy hudby, přičemž rozsáhlá instrumentální místa využil režisér pro realizaci působivého nápadu: scéna se v těchto okamžicích zabarvuje do modra a působí nerealistickým, rozmlženým a roztřeseným dojmem (světelný design Stefan Bollinger). Jsou to okamžiky Katerininých představ, snů a nočních můr, které si, jak se zdá, nosí neustále s sebou v podobě stejně modrých šatů, jež jsou pro její postavu charakteristické.

Zajímavým scénickým prvkem jsou interiéry pokojů a kanceláří, které v daných okamžicích vyjíždějí na důmyslných konstrukcích ze dvou protějších domů a v případě potřeby vytvářejí přední plán scény. Kromě exteriérů se tak děj odehrává i v ložnici Izmajlovových, kanceláři Katerinina manžela nebo na policejní stanici. Ve finále se pak sídliště stává zastávkou zástupu vězňů s dozorci do pracovního tábora; Katerina, zdeptaná nejen osudem, ale i Sergejovou nevěrou s dívkou Sonětkou, končí svůj život tak, že nasadí Sonětce na krk smyčku a jinou na druhém konci téhož lana si dá na krk sama. Po násilím realizovaném společném skoku z balkonu okolo nosného sloupu pak oběsí nejen sebe, ale i svou sokyni.

Tak, jako přirozeně funguje Kriegenburgovo režijní pojetí, funguje takřka kongeniálně i hudební nastudování velkého šostakovičovského specialisty, lotyšské dirigentské legendy Marisse Jansonse. Vídeňští filharmonikové vytvořili pod jeho vedením ze skladatelovy partitury dráždivou, sršatou a neskutečně vzrušující symfonii. Neúnavný Janssons nedopřál orchestru, pěvcům ani divákům prakticky žádný čas na vydechnutí – po celou dobu trvání inscenace ji z orchestřiště provázelo neochabující napětí.

Navzdory téměř tříhodinové délce opery nezbývalo než litovat, že celou tuto bezchybně fungující koncepci přerušila po druhém dějství přestávka… Z místa v přízemí, kde jsem seděl, se mi navíc naskytl pohled, na který nejspíš jen tak nezapomenu: v okamžiku, kdy po objevení Zinovijova těla ve sklepě začíná jedna z orchestrálních meziher, vjela do Jansonse viditelně zcela nová energie (jedná se o jeho oblíbenou skladbu, již často uvádí i samostatně na koncertech). To upřímné a radostné nadšení na dirigentově tváři se bohužel nedá popsat, a ona brutální a groteskně taneční pasáž, zahraná ve téměř vražedném tempu, mi zní každopádně v hlavě dosud…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Academia Montis Regalis -A. De Marchi & S. Yoncheva (Salzburger Festspiele 13.8.2017)

[yasr_visitor_votes postid="264436" size="small"]

Vaše hodnocení - G. Verdi: I due Foscari (Salzburger Festspiele 2017)

[yasr_visitor_votes postid="264439" size="small"]

Vaše hodnocení - Šostakovič: Lady Macbeth von Mzensk (Salzburger Festspiele 2017)

[yasr_visitor_votes postid="264441" size="small"]

Mohlo by vás zajímat