Bartoli a Gabetta – tak trochu jiný dvojrecitál

Šestatřicetiletá argentinská instrumentalistka a o patnáct let starší italská pěvkyně byly na sebe dokonale napojené, muzicírovaly a decentně bavily posluchače i sebe navzájem s šarmem, chutí a mistrovstvím. Večer se v Rudolfinu uskutečnil v rámci dnes již mnohaletého cyklu Hvězdy světové opery, ale byl „tak trochu jiným“ pěveckým koncertem. Přestože v centru jeho pozornosti bylo pěvecké umění, mnohem víc se blížil specializovaným koncertům barokní hudby, v nichž jde o víc – ne o sled čísel, ne o doprovázenou exhibici, ale o komplexní hudební program, v němž je spoluúčinkující soubor nositelem dalších hodnotných kvalit. A navíc tu bylo hvězdně obsazené sólové violoncello. Takže nikoli recitál, ale spíše dvojrecitál.

Souborem, který obě sólistky na desce i na turné doprovází, je Cappella Gabetta – nevelký orchestr dobových nástrojů, který vede houslista Andrés Gabetta, bratr violoncellistky. Ansámbl má neagresivní, jemný zvuk a charakteristickou dravost projevuje jen v nárazech, jinak je jeho specialitou, jak se v tomto programu ukázalo, jemná empatie a bohatě strukturovaná práce s náhlými proměnami temp a dynamiky, s odmlčením se a s vlasovými pianissimy. Andrés Gabetta strhává kolegy svým příkladem k velmi zajímavým výsledkům.

Většina čísel byla v programu pro obě sólistky společných. A zdaleka ne všechna byla virtuózní a rychlá – mimořádně působivé byly dlouze tažené jemné scény, polohlasné kantilény spojené s mimořádně nízkou dynamikou i v doprovodu. Taková byla zdobená árie z Caldarovy opery Nitocri, pianissimová árie z Albinoniho serenaty Il nascimento dell’Aurora nebo výjev z oratoria San Sigismondo od Domenica Gabrielliho, ale vlastně i ukázka z Händelovy Ódy ke svaté Cecilii s krásnými zámlkami. A z tohoto rodu je rovněž dlouhodechá árie Lascia la spina, cogli la rosa z oratoria Il Trionfo del Tempo, kterou Cecilia Bartoli obdařila v krásném pomalém tempu neuvěřitelně soustředěným a zároveň poetickým výrazem. Stejnou melodii, skutečný barokní hit, lze mimochodem nalézt hned ve třech Händelových dílech – nejen zde, ale předtím jako sarabandu v opeře Almira a především ještě jednou později, v nejznámějším kontextu v opeře Rinaldo s textem Lascia ch’io pianga.

Allegrovou smrští se zvukem lesních rohů a s virtuózními běhy byla naopak árie z opery Siroe, re di Persia od Hermanna Raupacha; Cecilia Bartoli nemá primárně objemem velký hlas, ale mnohem důležitější je její komunikace s doprovázejícím souborem i s publikem a dokonalé ovládání hlasu – nejen perlivé koloratury, které produkuje s rošťáckou radostí, ale také schopnost ovládat zpěv i v krásných tenoučkých tónech ve vysoké poloze; schopnost emoce nejen do okolí živelně vrhat, ale také je kolem sebe jen lehoučce dýchat. Sol Gabetta je svrchovanou virtuózkou nejen na moderním nástroji, ale i s violoncellem stisknutým při tomto koncertě po starém způsobu volně mezi koleny; šetřila zvukem a dovedla jemnost až k dokonalosti. Boccheriniho pětadvacetiminutový Koncert č. 10 D dur by mohl být v jiné interpretaci zdlouhavý. Díky agogice a dalším výrazovým nápadům a finesám, v pomalé větě až romanticky vyhroceným, byl však tentokrát nesmírně zajímavý, kontrastní a zábavný. A způsob, jímž Sol Gabetta „komentovala“ ve společných áriích zpěv Cecilie Bartoli, byl skutečně zřídka slýchaný.

Koncert měl střídmě, ale nápaditě a působivě pojatý světelný rámec. Když dozněla úvodní předehra k opeře Il Ciro riconosciuto od Johanna Adolfa Hasseho, ponořilo se pódium do tmy. Z ní se potom v kuželu světla po příchodu náhle vylouply obě sólistky. Do tmy se propadlo poslední číslo před přestávkou, stejně jako chvíle ve druhé polovině večera před posledním číslem – před koncertní árií Se d‘un amor tiranno od Luigiho Boccheriniho. Tu dokonce s předchozím Tancem fúrií z Gluckovy opery Orfeo ed Euridice propojil během nedlouhého setmění cembalista improvizací.

Ani se nechce věřit, že Cecilia Bartoli byla v Praze už pošesté. Slyšeli jsme ji od roku 2011 už v programech s Vivaldiho hudbou, s repertoárem kastrátů, v Mozartovi, se souborem Barocchisti a pak s Rolandem Villazónem. Na kompaktních deskách z poslední doby k tomu přičtěme árie z repertoáru Marie Malibran, hudbu Agostina Steffaniho nebo barokní opery hrané kdysi v Petrohradu. Cecilia Bartoli pokaždé přijde s něčím novým, zajímavým a vzrušujícím – a také to tak zpívá. Projekt se sólovým violoncellem je podobně vydařený, v momentech nejjemnější dynamiky svou krásou, souzněním interpretek a dokonalostí detailů vyvolává až dojetí.

Prvním přídavkem bylo španělské fandango, které mělo vzhledem k rodnému jazyku violoncellistky logiku. Mezi členy orchestru se objevily kastaněty, na konci se přidalo dupání. I do takové hudby se dokáže pěvkyně vrhnout naplno, jinak stejně neumí. Program ovšem zakončil přídavek nečekaný – populární píseň Non ti Scordar di me, kterou napsal Ernesto de Curtis a nejčastěji ji zpívají hvězdní tenoristé. V aranžmá s violoncellem a barokním orchestrem, přednesená v pomalém tempu, dostala o trochu dekadentnější výraz a pro zbytek večera se pak její vtíravá melodie snažila z hlavy vytěsnit vzpomínku na předchozí hudbu, ale s odstupem už jsou proporce zase srovnané.

Hodnocení autora recenze: 95%

Dolce Duello
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
Sol Gabetta (violoncello)
Andrés Gabetta (housle)
Cappella Gabetta
14. prosince 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Johann Adolph Hasse: Předehra z opery Il Ciro riconosciuto
Antonio Caldara: Fortunae speranza (Emirena) z opery Nitocri
Tomaso Albioni: Aure andate e baciate (Zefiro) z opery Il nascimento dell’Aurora
Domenico Gabrielli: Aure voi de’ miei sospiri z opery San Sigismondo, re di Borgogna
Carlo Francesco Pollarolo: Předehra z opery Ariodante
Georg Friedrich Händel: Lascia la spina cogli la rosa z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, HWV 46A
Hermann Raupach: O placido il mare (Laodice) z opery Siroe, re di Persia
Georg Friedrich Händel: What passion cannot Music raise and quell! z Ode for St. Cecilia’s Day
=přestávka=
Luigi Boccherini: Koncert pro violoncello a orchestr č. 10 D dur, G. 483
Christoph Willibals Gluck: Dance of the Furies z opery Orfeo ed Euridice
Luigi Boccherini: Se d’un amor tiranno, G. 557