Z Brna do Hollywoodu. Výročí Ericha Wolfganga Korngolda
Zázračné dítě
Erich Wolfgang Korngold se narodil 29. května 1897 v Brně. Hudební nadání měl i jeho starší bratr Hans Robert (1892–1965), ale pravidlo primogenitury v rodině Korngoldových evidentně neplatilo. Hansův talent byl jen „obyčejný“ a později se věnoval všemu možnému, než se uchytil jako kapelník tanečního orchestru a aranžér. Zato Erich Wolfgang si vychutnal slávu už ve třinácti letech, když vídeňská Dvorní opera uvedla jeho pantomimu Sněhulák. V premiéře se hrála spolu s aktovkou Ermanna Wolfa-Ferrariho Zuzančino tajemství, 4. října 1910, o císařově svátku – což byl tradiční den novinek. Libreto a choreografii vytvořil Carl Godlewski, původně cirkusový klaun a akrobat, později první sólový tanečník Dvorní opery a její baletní mistr.
Jméno malého skladatele už nebylo úplně neznámé, kritikové i publikum žasli nad jeho klavírní sonátou a humoreskou nazvanou Sancho Panza, ačkoli první skladba vykazovala vliv Brahmsův, druhá Richarda Strausse, a někteří nepřejícní tvrdili, že chlapec má nesporně talent, ale především vlivného tatínka, a tedy cestu ke slávě předem nalinkovanou. Nadaný hoch měl nápady, ale řemeslo ještě neovládal, také hudbu ke Sněhulákovi napsal pro klavír, o instrumentaci se postaral jeho učitel Alexander Zemlinsky.
Nevinný děj Sněhuláka čerpal ze staroitalské komedie, „jen s tím rozdílem, že zatímco v ní obvykle Pierot sklidí výprask, tady je z něj spíš Harlekýn, s Kolombínou tvoří pár, a pochopitelně oba společně přelstí Pantalona. Sněhulák je nejprve skutečný, a pak je to Pierotův převlek a v oné lsti sehraje svoji roli.“ Kritikové našli v hudbě vzory od Delibese k Debussymu a Puccinimu a dokonce Wagnera, „je znát, s jakým množstvím hudby už se mladý skladatel obeznámil“. Hned s prvním úspěchem se objevili i první posměváčci: „Je pravda, že mladý Korngold se Sněhulákem vyznamenal, ale moc se pro něj nezapalujme, ať mu neroztaje,“ psal několik dní po premiéře jeden satirický list, jiný si utahoval ze jména Korngold (Korn – zrno, Gold – zlato): „Jedenáctiletý skladatel připomíná krále Midase, všecko, čeho se dotkne, dokonce i Puccini, se mu promění ve – zlaté zrní.“ Toho roku byla mírná zima, a tak se také říkalo, že jediný sněhulák, kterého je možné ve Vídni vidět, je ten ve Dvorní opeře, a jediný, kdo taje (totiž radostí), je starý Korngold.
Vlivný tatínek, v Brně narozený hudební kritik Julius Korngold, svému synovi v obecném vědomí spíš škodil, než prospíval, Erich Wolfgang musel dost dlouho bojovat proti podezřením, že mu úspěch „otec zařídí“. Premiéry dalších jevištních děl bylo proto taktičtější uvést mimo Vídeň. Dvě aktovky, Prsten Polykratův a Violanta, se poprvé hrály 28. března 1916 v Mnichově, ve Vídni o dva týdny později a 16. listopadu téhož roku je v Praze uvedl Alexander Zemlinsky, který na svého odchovance nezapomněl: „Co tento osmnáctiletý mladík umí, uvádí v úžas… Není jen zralý, on je už přezrálý, a přáli bychom si, aby se vrátil trochu zpátky. Korngold umí příliš mnoho a příliš mnoho rozdává. Doufáme, že v příštím díle, na které hudební svět s oprávněným napětím čeká, své kontrapunktické, rytmické a harmonické hýřivosti nasadí pouta,“ psala pražská kritika.
Životní úspěch
Očekávané dílo přišlo o čtyři roky později – Mrtvé město na libreto Paula Schotta, což byl společný pseudonym Julia a Ericha Wolfganga Korngoldových. Světová premiéra se konala tentokrát 4. prosince 1920 v Hamburku a současně téhož dne v Kolíně nad Rýnem (kde ji dirigoval Otto Klemperer). Vídeňská premiéra měsíc nato, 10. ledna 1921, pražská 4. února 1922, opět pod taktovkou Alexandera Zemlinského.
Předlohou byl symbolistický román Georgese Rodenbacha Mrtvé Bruggy z roku 1892. Osamělý vdovec Hugues Viane teskní po zemřelé ženě a ztotožní si ji s tanečnicí Jane, která je nebožce nápadně podobná. Tvrdí, že Jane miluje, ale ve skutečnosti v ní miluje obraz své ženy. V extázi, kdy Jane provokuje Hughuese tím, že znevažuje jeho památky po zesnulé, Hughues Jane uškrtí nebožčiným copem. V opeře se z Huguese stal Paul, z Jane Marietta, konec je změněn; vražda se odehraje jen v Paulově snu. Fiktivní prožitek ho vyléčí z lpění na minulosti, Paul se rozhodne město opustit a všechno mrtvé nechat za sebou.
„Námět je pro zhudebnění velmi působivý, jako stvořený pro moderní neurotické vokální umění, které umožňuje vznášet se v něžných oscilacích. Je to obraz duše, vybudovaný na mocném nutkání touhy po drahé mrtvé, zahalený do fantastična opery-snu. […] Proměnit reálnou událost románu v sen byla šťastná myšlenka, vytváří se tím větší napětí, poskytuje větší prostor fantastičnu, děj se zbavuje zemské tíže, především však je veristický závěr nahrazen laskavou melancholií.“
Mrtvé město přineslo Korngoldovi největší úspěch. Vídeňská opera ho uvedla znovu roku 1932 a další inscenaci roku 1936, ale ta už se repríz nedočkala.
Teprve roku 1955, tedy téměř po dvaceti letech, nastudovali operu v Mnichově; skladatel, žijící ve Spojených státech, se o návratu Mrtvého města na jeviště ještě mohl dozvědět. Roku 1985 ho znovuobjevila Vídeňská státní opera a poté uvedla v dalších dvou inscenacích, z nichž předposlední, z roku 2004, byla vytvořena v koprodukci se Salcburským festivalem.
Cudný zázrak
Další operu Zázrak Heliany premiérovalo 7. října 1927 Městské divadlo v Hamburku, vídeňská premiéra se konala 27. října. Také ona měla předlohu, drama-mystérium ve čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu zemřelého Hanse Kaltnekera Světice; libreto vytvořil rodák z Brna Hans Müller, bratr spisovatele Ernsta Lothara, jehož verše Korngold také zhudebňoval. Heliane je manželka tyranského vládce, který si nedokáže lásku své ženy získat a nepřeje proto štěstí ani jiným. Uvězní cizince, který přinesl do země radost, a odsoudí ho k smrti. Heliane odsouzence před popravou navštíví v cele a tančí před ním nahá. Proto je k smrti odsouzena i ona; v závěru – v apoteóze „spojení ve smrti“ – stoupají milenci na nebesa.
Recenze vídeňské premiéry je uvedena Kaltnekerovým citátem: „Nikdy nechodím do divadla… To člověk vejde do temného sálu a nechává se oddaně zasvěcovat cizími, ale většinou protivnými lidmi do mystérií, která jsou mu lhostejná, nebo je zná lépe.“ Kritik, sociálnědemokratický novinář a organizátor hudebního života David Josef Bach Kaltnekerovo drama z pozůstalosti neznal, tiskem tehdy byly vydány pouze tři jeho hry, Světice mezi nimi nebyla. Spekuloval nad volbou látky, či spíše nad způsobem jejího zpracování, podivoval se, že (na rozdíl od Mrtvého města) není v této opeře „stopy neřestnosti, dusné erotiky,“ – nahota „světice“ je cudně zahalená – „je to konstrukce tak papírová, že nás hříšné myšlenky ani nenapadnou. A přece je to hřích. Ne snad proti nějaké víře, ale proti přirozenosti. A i proti přirozenosti uměleckého díla, proti jeho smyslu. Co to je za zázrak, když světlo přichází zvenčí, zatímco přece musí zářit z nitra!“ David Josef Bach soudí, že se v Korngoldovi odehrává tragický konflikt; snaží se být aktuální, zatímco „jeho srdce je spojeno s minulostí“. Hudba opery je ale velkolepá a Korngold musel mít k libretu vztah, když se jeho zhudebnění ujal. „Avšak stačí to, aby se dílo prosadilo?“
Poslední Korngoldovou operou byla Kathrin na libreto hudebního kritika Ernsta Décseye, kterou ještě krátce po vypuknutí války, 7. října 1939, stihla uvést opera ve Stockholmu za řízení Fritze Busche. Je otázka, zda vojenské prostředí děje, zasazeného do jižní Francie roku 1930, byla volba libretistova či skladatelova, atmosféra doby však ke vzniku díla o lásce služky Kathrin a vojáka Françoise, o hochštapleru Malignacovi, vraždě ze žárlivosti, pochybách a vysvětlení – s očistným happyendem – nepochybně přispěla.
Hollywood
To už byl Korngold několik let ve Spojených státech. Roku 1934 ho režisér Max Reinhardt, s nímž spolupracoval už dříve, přizval ke spolupráci na filmu Sen noci svatojánské, a přišly další zakázky pro Warner Brothers. V Kalifornii byl Korngold i ve chvíli, kdy se Rakousko připojilo ke třetí říši. Skladateli se podařilo dostat do Spojených států manželku, oba syny i rodiče. Emigrovat se podařilo i bratrovi Hansovi, který se změnou jména na John Robert definitivně zbavil příjmení Korngold a „rodinné zátěže“.
Erich Wolfgang získal roku 1943 americké občanství. Psal jednu filmovou hudbu za druhou a měl s ní možná větší úspěchy než s operami; získal dva Oscary (za hudbu k filmům Anthony Adverse a The Adventures of Robin Hood) a několikrát byl na Oscara nominován.
V Rakousku mezitím vycházely články, podle nichž byli Židé činěni zodpovědnými za všechno – i za hospodářskou krizi, kterou prý mimo jiné vyvolali záměrně také proto, aby uvolnili prostor svému „zvrhlému“ umění, které předkládali bídou zdeptanému národu. „Korngold syn komponoval opery a Korngold otec mu ‚maušloval‘ dobré kritiky, jeviště ovládali Ernst Toller a Arthur Schnitzler a futurismy, kubismy a další ‚ismy‘ dávaly malým Moricům příležitost k ‚epochálním‘ dílům, nad nimiž jsme pak na výstavě ‚zvrhlé umění‘ mohli jen kroutit hlavou. Však víme, co znamená ‚židovské hospodářství v praxi‘: znehodnocené peníze, rozvrácené hospodářství, okradený národ.“
V říjnu 1945, několik měsíců po válce, už byla situace jiná a rakouský tisk přinesl zprávu: „V Hollywoodu zemřel 26. září jeden z nejznámějších evropských hudebních kritiků, doktor Julius Korngold. Odešel s ním poslední z triumvirátu Franz Werfel, Max Reinhardt a Julius Korngold, který dlouhá léta ovlivňoval evropský umělecký život. Jeho syn Erich Wolfgang, s nímž v Hollywoodu žil, je v Americe i mimo ni známý filmový skladatel.“
Návraty
Erich Wolfgang Korngold po válce na film rezignoval a vrátil se k „vážné“ kompozici. Z této životní a tvůrčí etapy pochází jeho Koncert pro housle, Koncert pro violoncello a Symfonie Fis dur. Zejména Houslovým koncertem, v němž zužitkoval tematický materiál své filmové hudby, prokázal, že hudba k filmu není pouhou podceňovanou ilustrací obrazu na plátně (dokonce si ve smlouvě s Hollywoodem vymohl právo svou filmovou hudbu v jiných dílech využít), ale svébytným žánrem, a stal se tak příkladem řadě dalších filmových skladatelů. Nějaký čas se pohyboval mezi Amerikou a Evropou, ale natrvalo už se ve Vídni neusadil.
Erich Wolfgang Korngold zemřel 29. listopadu 1957 v Los Angeles. Jeho dílo se začalo vracet na jeviště, koncertní pódia a do nahrávacích studií spolu se zájmem badatelů a interpretů o osudy umělců pronásledovaných nacismem teprve od osmdesátých let minulého století.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
