Brněnská pocta Beethovenovi bez Beethovena
Na osvědčeném půdorysu „jednovětý orchestrální kus – instrumentální koncert – symfonie“ (který by bylo možno naplnit výhradně Beethovenovými skladbami) byl vystavěn dramaturgicky velmi zajímavý program ze skladeb tří autorů, kteří byli odkazem tohoto hudebního velikána významně ovlivněni; v případě Hindemitha formálně, v případě Liszta a Francka dokonce tematicky (obě jejich v tomto večeru uvedené skladby vycházejí ze třítónového motivu ne nepodobnému osudové otázce „Muss es sein?“ z Beethovenova posledního smyčcového kvartetu, jak vysvětluje text Lukáše Pavlici doplňující tištěný program koncertu).
Večer začal skladbou Les Préludes od Franze Liszta, který je dnes považován za vynálezce symfonické básně (toto byla dokonce historicky první takto označená skladba, nicméně prvky programnosti v jednovětých orchestrálních kusech lze vysledovat již v Mendelssohnových, ba dokonce v Beethovenových předehrách; Liszt tedy v podstatě nevymyslel nic nového, „pouze“ navázal na své předchůdce, na jejichž odkazu vystavěl svůj vlastní hudební jazyk – jev společný nejednomu hudebnímu velikánovi). Monumentální přes čtvrt hodiny trvající skladba je vděčnou stálicí repertoárů mnoha světových orchestrů a dnešní provedení řízené Tomášem Netopilem více než dostatečně dokázalo, proč tomu tak je.
Dirigentova taktovka a jeho živelné pohyby dokázaly z orchestru vykřesat obrovskou energii a širokou škálu nálad a barev, od virtuosních smyčcových běhů až po lyrické pasáže v dechových nástrojích. Napětí bylo cítit již od úvodních tichých pizzicat a skladba byla přesvědčivě vygradována až do burácivého závěru v C dur. Ponechme stranou občasnou dynamickou nevyváženost dechové sekce (v neprospěch dřevěných nástrojů), která byla nejspíše způsobena tím, že jeviště Janáčkova divadla, kde se koncert konal, je akusticky uzpůsobené na scénickou, a nikoliv symfonickou produkci; ostatně ucho posluchače si na takový malý nedostatek brzy zvykne.
Připomeňme na tomto místě také, že Filharmonie Brno ani po více než šesti dekádách své existence stále nemá dostačující sál pro provozování hudby za plného obsazení – Besední dům, kde orchestr momentálně sídlí, nepojme celý orchestr, výše zmíněné Janáčkovo divadlo nebo TJ Sokol Brno, kde se koncerty občas konají, zase nevyhovují akusticky. Nový, moderní a špičkově vybavený koncertní sál, jehož stavba je avizována i zdůvodňována na zadní straně každé tištěné filharmonické vstupenky, by měl být dokončen v řádu několika let. Přejme tedy orchestru, aby se ho co nejdříve dočkal.
Po Lisztovi přišel na řaduPaul Hindemith a jeho Houslový koncert, skladba, která se na koncertních pódiích příliš často nevyskytuje. Sólového partu se zhostila německá houslistka Arabella Steinbacher, která se kromě hudby věnuje také humanitární činnosti a jejíž široký repertoár zahrnuje vedle klasicistních a romantických koncertů třeba skladby Šostakoviče, Szymanowského, Brittena nebo Korngolda.
Hindemithův koncert není skladba, po jejímž doznění si posluchači na cestě domů budou zpívat melodie, které jim utkvěly v hlavě (jako třeba Koncert Beethovenův, který i s jeho mimořádně chytlavým tématem ve finální větě provedla brněnská filharmonie se sólistou Josefem Špačkem a dirigentem Michelem Tabachnikem minulý týden). Zároveň to ale není ani hudba zcela nesrozumitelná a bez velkého efektu, který je s formou instrumentálního koncertu výrazně spjat. Hindemith byl zkušený skladatel, instrumentátor i houslista, takže moc dobře věděl, jak napsat hudbu, která bude i přes svou harmonickou a místy i rytmickou složitost zajímavá, pestrá a poutavá. Interpretace dua Steinbacher–Netopil navíc působila naprosto přirozeně a přesvědčivě, jejich vzájemné napojení bylo cítit již ze sebejistého začátku první věty (Mäβig bewegte Halbe) a naprosto perfektní souhrou v rytmicky náročných pasážích. Steinbacher zde se svými stradivárkami tvořila krásný sametový a jemně „nosový“ tón, který byl však dostatečně průrazný, když potřeboval konkurovat zvuku orchestru ve vypjatých pasážích.
Následující pomalá věta (Langsam) je, s výjimkou jedné dynamické erupce před koncem, dlouhým zpěvným lamentem sólových houslí podbarvenými tichým doprovodem orchestru. Zde se mohla naplno projevit lyričnost sólistčina zvuku, která měla možnost vyniknout i díky jemnému a citlivému dirigentovu řízení, a její cit pro melodickou linii dávající tušit, že ona sama je se skladbou vnitřně intenzivně sžita. Svou precizní virtuosní techniku mohla pak naplno uplatnit v závěrečné větě (Lebhaft), do níž autor vložil náročnou sólovou kadenci a brilantní pasáže, které celou skladbu vedou k velmi efektnímu závěru v Des dur.
Publikum odměnilo výkon více než zaslouženým potleskem a Steinbacher se po opakovaném klanění rozhodla pro přídavek, jímž ukázala, že ani po tak náročné skladbě zdaleka nevyčerpala svůj rezervoár energie; zahrála totiž první větu Druhé sonáty pro sólové housle Eugèna Ysaÿe, postmoderní koláž složenou z fragmentů Bachovy Partity E dur a názvuků středověkého chorálu Dies irae. Ysaÿovy sonáty patří k nejnáročnějším skladbám houslového repertoáru a Steinbacher tento svůj encore zahrála technicky bravurně, bez náznaku únavy a s velkou expresivitou a plastickým odlišením jednotlivých polyfonních vrstev. Za toto sklidila druhý, neméně intenzivní potlesk.
Po přestávce pokračoval program populární Symfonií d moll belgicko-francouzského skladatele Césara Francka. V první větě, velmi rozsáhlé sonátové formě (nabízí se zde srovnání se sonátovými větami Beethovenových symfonií č. 3 a 9, které se také blíží dvaceti minutám), se střídají pomalé (Lento) a rychlé (Allegro non troppo) pasáže. Opět se zde ukázala schopnost Tomáše Netopila strhnout celý orchestr (a s ním i posluchače) a vytvořit dlouhé široce se klenoucí plochy a přesvědčivé tempové a dynamické změny a skoky, kterých je zde celá řada; především to bylo cítit z dramatického provedení a posléze ze závěrečné gradace.
Druhá věta je sice volnější, není ale vyloženě pomalá (Allegretto – zde zase nelze nezmínit podobnost s Beethovenovými symfoniemi č. 7 a 8, které také nemají pomalou větu v tradičním slova smyslu). Po úvodních akordech harfy a smyčců v pizzicatu (v perfektní souhře!) přišlo krásné sólo anglického rohu a i další průběh hudby dal vyniknout celé sekci dřev a náročnému partu první horny. V radostné finální větě (Allegro non troppo) se navrací několik melodií z předchozích vět (scelovací princip, kterého k velkému efektu využil jen pár let po Franckovi Antonín Dvořák ve své Novosvětské symfonii); Netopil nechal krásně vyniknout odlišné charaktery jednotlivých témat a pomohl tak účinku celkové katarze.
I přes harmonickou složitost, hojnost modulací a mnoho chromatických postupů, které mohou připomínat hudbu Wagnerovu, Franck nezapře klasicizující základ své hudby a jako by to sám přiznal učebnicovou mannheimskou raketou (vzestupným rozloženým akordem, oblíbenou kompoziční manýrou klasicistních autorů) ve smyčcích před závěrečným tutti akordem D dur. Nadšené publikum se pak dlouhotrvajícím potleskem rozloučilo s Filharmonií Brno i s Tomášem Netopilem.
Význam a šíři odkazu Ludwiga van Beethovena lze asi těžko shrnout, vyčíslit nebo vůbec pojmout. Obrovský vliv, jaký měl prakticky na všechny po něm následující generace skladatelů, je něco, na co se možná při neustálém opakování jeho symfonií, předeher a koncertů maličko pozapomíná. Složit takovému velikánovi poctu programem, na němž nezazní ani jedna jeho skladba, je celkem odvážný nápad; reakce publika ale nasvědčovala tomu, že se záměr vydařil na výbornou. Snad by měl Beethoven radost.
Hommage à Beethoven
21. ledna 2022, 19:00
Janáčkovo divadlo
Program:
Franz Liszt: Les préludes (d‘après Lamartine), symfonická báseň S.97
Paul Hindemith: Houslový koncert
Eugène Ysaÿe: Sonáta pro sólové housle č. 2, op. 27 (přídavek)
César Franck: Symfonie d moll
Účinující:
Arabella Steinbacher – housle
Filharmonie Brno
Tomáš Netopis – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
