Dvakrát Čajkovského Spící krasavice

Ne nadarmo bývá Spící krasavice označována z Čajkovského baletů za nejdokonalejší. Petra Iljiče přesvědčoval po třinácti letech od moskevské premiéry Labutího jezera (1877) k jejímu zkomponování někdejší šéf carských divadel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij, kterého Perraultův příběh natolik zaujal, že se rozhodl jej na baletní jeviště přivést stůj co stůj. Čajkovského ale Vsevoložskij musel k napsání dalšího baletu přemlouvat několik let, během kterých byla na stole celá řada námětů. Konečně však 15.ledna 1890 se v petrohradském Mariinském divadle opona nad Čajkovského Spící krasavicí, zkomponovanou na libreto společně sepsané Vsevoložským a tamějším hlavním baletním mistrem Mariem Petipou, přece jen mohla zvednout. V petrohradských archivech lze přitom nahlédnout do vyprecizovaného Petipova scénáře, v němž Čajkovskému podrobně popisoval nejen charakteristiky jednotlivých postav a jejich příchody i odchody ze scény, ale i požadavky na tempo, rytmus a charakter hudby, nejednou dokonce doplněné i o představu o konkrétních hudebních nástrojích. Čapkovského hudba i tak ale baletu vrchovatou měrou dává vše, co je třeba, navíc pak k pouhé „funkčnosti“ přidává i nemálo navíc: citovou vřelost, působivou melodickou plasticitu a barevnost, neokázalou niternost i neprvoplánovou dramatičnost, i v pouhé koncertní zkratce působící stejně přesvědčivě a začínající novou kvalitativní etapu baletní hudby.Dnes již legendární odtažitá slova cara Alexandra – „Velmi milé…“ – po závěrečné premiérové oponě zahájila velmi brzy úspěšné, dnes už více jak stodvacetileté tažení Spící krasavice alias Šípkové Růženky baletními scénami po celém světě. Zatímco až po devíti letech od petrohradské premiéry se titul dostává do Moskvy –  v nastudování Petipova odchovance Gorského, již šest po Mariinském divadle poznává Spící krasavici milánská La Scala, roku 1921 Londýn – a to díky Ďagilevovu souboru, o další rok později pak Paříž. V pražském Národním hrají Čapkovského Spící krasavici poprvé v roce 1924, v  choreografii žáka polské carské baletní školy Remislavského.

I když Petipova choreografie zůstává dodnes východiskem pro většinu nových nastudování Čajkovského Spící krasavice (z těch novodobých původních, ryze svébytných připomeňme alespoň berlínské z druhé poloviny šedesátých let z dílny Kennetha MacMillana a o čtyřicet let pozdější hamburské od Matse Ekka), přesto se i „tradiční“ pojetí od sebe často výrazně odlišují. Poznat to teď mohli i diváci u nás, díky projektu Balet v kině a dvěma přímým přenosům Čajkovského – Petipova nestárnoucího baletního evergreenu: 20.listopadu z Velkého divadla v Moskvě (tedy krátce po jeho znovuotevření) a necelý měsíc poté, tento čtvrtek 15. prosince z londýnské Královské opery.V Moskvě Spící krasavici nastudoval podle Maria Petipy Jurij Grigorovič (velmi dobře známý i u nás, naposledy z uvedení Glazunovovy Raymondy v pražském Národním divadle před deseti lety), umělecký šéf a choreograf baletu Velkého divadla v době jeho zlaté éry, v letech 1964 až 1994. V Londýně pak tento Čajkovského balet připravili před pěti lety u příležitosti oslav 75.výročí založení Královského baletu, a to jako rekonstrukci představení z roku 1946, ve kterém Petipovu choreografii doplnili Frederick Ashton, Anthony Dowell a Christopher Wheeldon, dnes již legendy londýnského souboru; připomeňme ještě, že právě touto inscenací byla slavnostně znovuotevřena budova opery Covent Garden po poválečné rekonstrukci. Srovnání obou nastudování – londýnského a moskevského – přitom více než jasně ukázalo, jak ani mezi baletní soubory světového renomé a špičkové kvality a jeden a týž titul titul v jejich nastudování nelze ani náhodou položit rovnítko; rozdíly v obou Spících krasavicích byly přitom až propastné. Stejně tak inscenace londýnská dokazuje, jak nesmírně záslužné jsou dnešní rekonstrukce původních nastudování známých, ale i pozapomenutých titulů z odkazu klasického baletu.Lze se jen dohadovat, proč v Moskvě nastudování tohoto baletu letos čtyřiaosmdesátiletému Juriji Grigorovičovi svěřili. Ačkoli jeho inscenace je vlastně o půlstoletí novější, než rekonstruovaná londýnská, a moskevský soubor bezpochyby neméně zdatný, je představení z Velkého divadla bez jiskry, na mnoha místech nudné, plné výtvarného nevkusu i dějových nelogičností (jen namátkou jeden příklad za všechny – propojení prologu a prvního jednání v jednolitý proud, kde během jednoho dvou taktů uplyne celých osmnáct let, aniž by nejedna z postav prošla sebemenší proměnou svého vzhledu, oblečení nevyjímaje). Londýnská verze se podle všeho nejspíš ze všech současných světových inscenací nejvíce blíží slavnému Petipovu historickému originálu. Bylo přitom doslova fascinující pozorovat, jak „očištěná“ podoba tohoto originálu je ve všech svých složkách od té ryze taneční až po výtvarnou nečekaně nemuzeální, v choreografii kongeniálně propojující klasické taneční výrazivo s pantomimickými plochami, působícími naprosto přirozeně a už vůbec ne překonaně či dokonce směšně. Právě tato londýnská Spící krasavice nad vší pochybnost znovu jasně ukázala, jak fascinující široké výrazové možnosti klasický balet stále má. Je přitom asi zbytečné rozpitvávat jednotlivé taneční výkony v obou představeních, snad jen jeden postřeh: totiž jak už jen samotné kosmopolitní složení londýnského souboru samo o sobě podtrhuje trvalé a všude ve světě uznávané hodnoty dodnes živě pulsujícího odkazu klasického baletu.

 

Pochválit je třeba i bonus obou přenosů, zvlášť v případě Covent Garden významně ve formě úvodního i dalšího přestávkového dokumentu obohacujícího autentické zážitky z večera.  Už tuto neděli nabídka přenosů, resp. záznamů baletních představení pokračuje Čajkovského Louskáčkem z Moskvy. A nezbývá než s napětím čekat, jaká bude Šípková Růženka, připravovaná baletem pražského Národního divadla v nastudování choreografa mexického původu Javiera Torrese podle Maria Petipy, a to již na březen.

Petr Iljič Čajkovskij:
Spjaščaja krasavica
(The Sleeping Beauty)
***
Choreografie: Jurij Grigorovič podle Maria Petipy
Dirigent: Vasilij Sinajskij
Scéna: Ezio Frigerio
Balet a orchestr Velkého divadla v Moskvě
Premiéra původního nastudování v roce 1973, obnoveno 2011 Velké divadlo Moskva
Live in HD – Balet v kině 20.11.2011

Princezna Aurora – Svetlana Zakharova
Princ Desiré – David Hallberg

www.bolshoi.ru

***
Choreografie: Marius Petipa
(rekonstrukce, doplňující choreografie Frederick Ashton, Anthony Dowell a Christopher Wheeldon)
Dirigent: Boris Gruzin
Výprava: Peter Farmer podle původních návrhů Olivera Messela
Royal Ballet a orchestr Royal Opera House Londýn
Premiéra původního nastudování v roce 1946, obnoveno 2006 Covent Garden Londýn
Live in HD – Balet v kině 15.12.2011

Princezna Aurora – Lauren Cuthbertson
Princ Florimund – Sergej Polunin

www.roh.org.uk

www.baletvkine.cz