České střípky z Letní Letné

Na pražském festivalu Letní Letná samozřejmě nechybí ani domácí tvorba. Kromě velkých premiér Cirku La Putyka a Losers Cirque Company (premiéra ve čtvrtek, ale všechna představení jsou už prakticky vyprodaná) se v programu průběžně představuje český nový cirkus, pantomima a pohybové divadlo, hraje se pro děti i pro dospělé. Mnoho projektů je současně koprodukčních, například novocirkusové uskupení Feel the Universe Circus Company se představuje jako ansámbl artistů z Česka, Dánska a Itálie. Ti zaujali na festivalu nejen výkony, ale i značně sebevědomou prezentací. Budiž jim přáno, ale…

Představení, které tato nová nadšená skupina vyznavačů artistiky a nového cirkusu představila, nese název Sky Is Not the Limit, a tito mladí se zřejmě opravdu ničím nemíní zastavit. Zatím je jejich vystoupení čistočistě přehlídkou dovedností a mladistvé síly. Vystupují ve složení Alžběta Tichá, Jan Jirák, Sebastian Krefelo, Eva Stará, Karolína Křížková, Marica Marinoni. Eva Stará a Karolína Křížková jsou performerkami skupiny Holektiv, věnují se párové akrobacii a současnému tanci. Zdá se, že vedoucím i mluvčím ambiciózního souboru je mladý ekvilibrista Jan Jirák. Má zkušenosti ze studia na cirkusové akademii v Kodani i z pražské AMU, jeho spolupracovníci jsou také studenty artistických škol a jejich společné vystoupení se řadí k linii revuí, podívaných.

Pomyslným mottem představení je vertikála, všechna čísla směřují především do výšky, do volného prostoru. Sky Is Not the Limit není divadlem s příběhem, a i když jsou studenti talentovaní a některé výkony předvedli opravdu skvělé, ještě je znát mezi jednotlivými výstupy švy, které by měla zamaskovat jednotící linka silnější, než je střídání interpretů na scéně a pobídka pohledem. Inscenaci by přece jen pomohl režisér, i když jde ve stopách pouliční lidové zábavy.

Do představení zapojili artisté své oblíbené disciplíny, Marica Marinoni akrobatický výstup s velkou obručí zvanou cyr wheel, Alžběta Tichá akrobacii na laně, mnoho odvážných i vtipných momentů zažijí při skákání na teeterboardu. Vystoupení provází živá hudba, což je vždy vítaný prvek, který podporuje interakci složek. S bicími, flétnou a kytarou po boku dokáží mladí umělci objevit lyrické i divoké momenty. Úvod, kdy se Karolína Křížková prochází po mase ležících těl a postupně stoupá vzhůru nejen za pomoci své osvědčené partnerky Evy Staré, ale i dalších performerů, shrnuje sdělení o touze stoupat výš a dosáhnout dál. Překonávat hranice a omezení je přirozené, jen ve fyzickém divadle a fyzické aktivitě vůbec je to proces výrazně viditelný. Mnoho mezí, které jsou na pohled neviditelné, zdoláváme ještě hůře, možná proto se tak rádi díváme na ty, kteří dokázali pohnout s těmi fyzickými.

Je zřejmé, že soubor Feel the Universe Circus Company si s mezemi starosti nedělá. Jsou mladí a nadšení. Také jsou hodně nadšení sami ze sebe. Zdravé sebevědomí je jistě užitečná věc, mnoho umělců především v oblasti tance a pohybového divadla bojuje s nalezením své hodnoty a schopností se dostatečně prezentovat – však se tohoto tématu často dotýkáme i v rozhovorech. Je ovšem vždy nutné vybalancovat sebevědomí a sebekritiku, a jak udržet balanc, to by právě měli nejlépe vědět artisté, kterým jde při jednom chybném hmatu minimálně o zdraví. Doufejme, že přes poněkud jarmareční finále děkovačky po představení si i tihle mladí artisté zachovají chladnou hlavu a nějaké limity udrží alespoň v prezentaci sebe sama. Aby se jim ta reklama nechtěně nezvrhla v trapnou parodii, kterou shodí celé své umělecké snažení.

Na Letní Letné měl premiéru také projekt s vážnějším tématem – duo Hand to Violin, Daniella Vítová a Michal Mudrák, představilo krátkou inscenaci na pomezí nového cirkusu a pohybového divadla s názvem Hello Poly! Ne, to není překlep, nejde o anglické jméno, ale o chemickou předponu. Inscenace na environmentální téma se totiž topí v plastech jako naše planeta.

Ona a on jsou šťastný a spokojený pár, užívající si piknik s plastovým nádobím na umělohmotném trávníku, který není třeba zalévat. Jak dlouho taková idyla potrvá? Novocirkusových prvků je v inscenaci použito relativně málo, trocha žonglování a ekvilibristiky je vyvážena spíš mimováním a zapojením současného tance – radost ze života i vážnější proměna se spíš vyjádří stylizovaným pohybem než artistikou, proto si zřejmě tvůrci přizvali na pomoc choreografa (Michal Záhora) a inscenace tím získala velmi odlišný ráz od toho, co je jinak na festivalu k vidění.

Daniella Vítová vnáší do představení naivně lyrický prvek. Z dívky, která se očividně raduje ze spotřeby a natahuje ruce po neviditelných, ale nebetyčných regálech se zbožím, se stává oduševnělá bytost ve chvíli, kdy se jí do rukou dostávají housle. A s jejich tónem, jako kdyby byly živým organismem, se inscenace překlápí z polohy rozšafné hry do vážnějšího zamyšlení. Inscenátoři se neobejdou bez mluveného slova, oba opakují monolog o závislosti člověka na matce Zemi a jeho lehkovážnosti. Jen tak mimochodem se přitom jeden či druhý z nich ocitá ve výškách a recituje či hraje ze tří metrů nad zemí, třeba z pyramidy židlí. Hromada plastového odpadu v pozadí číhá jako nepříjemná připomínka reality.

Parodují popírače globálního oteplování, možná v reakci na odstup USA od takzvané Pařížské dohody, ale možná si dělají šprýmy spíš z Václava Klause. Do představení každopádně zapojují i krátkou projekci a tanec s igelitem a mezi plastovými lahvemi, který evokuje mořské vlny a ryby, nebo spíš budoucnost plastového oceánu, ve kterém už bude plavat jen ty lahve… Otázka, zda se jednou udusíme svou vlastní nadprodukcí, je položena pregnantně. Snad jen interpreti jsou stále až moc jako ze škatulky a do poslední chvíle tolik veselí a hraví, že se jejich sdělení nezapíše tak hluboko, jak by chtěli.

Samozřejmě můžeme říct, že je téma prvoplánové, ale já se přikláním k tomu, je naopak podpořit. Protože je skutečně velmi těžké se k tak konkrétnímu námětu vyjádřit formou, která by nebyla alespoň zčásti popisná. Inscenace obsahuje řadu míst vypointovaných pohybovými gagy a nadsázkou, melancholická skladba pro housle (hudba Boris Čmelko) se vznáší nad plastovou krajinou jako serenáda na rozloučenou. V rámci možností jsou výrazové prostředky ještě vyvážené, nejde o vyslovenou agitaci, ale o osobní vzkaz divákům. Aktivismus na scéně je výjimkou ve světě pohybového divadla, kterému co do témat vládnou vztahy a zpodobování vnitřních démonů duše na tisíc způsobů. Na společenská témata si ve skutečnosti troufá málokdo. Opravdu těžko říci, jestli může takto odlehčená inscenace v návštěvníkovi vzbudit tolik špatného svědomí, že si druhý den ráno nekoupí minerální vodu v plastové lahvi. Ale na scénu rozhodně patří.

Hodnocení autorky recenze:
Sky Is Not the Limit – 75%
Hello, Poly! – 90%

Letní Letná 2017

Feel The Universe Circus Company:
Sky Is Not the Limit
Hudba: Tomáš Jirák, Jakub Koláček
Premiéra 12. července 2017 Jatka78 Praha
(psáno z reprízy 25. 8. 2017 Letenský park Praha)

Obsazení – Alžběta Tichá, Jan Jirák, Sebastian Krefelo, Eva Stará, Karolína Křížková, Marica Marinoni
***

Hand to Violin:
Hello, Poly!
Choreografie: Michal Záhora
Námět: Michael Klich, Daniella Vítová a Michal Mudrák
Tvorba a interpretace: Daniella Vítová a Michal Mudrák
Hudba: Boris Čmelko
Scénografie a světelný design: Prokop Vondruška
Premiéra 28. srpna 2017 Letenský park Praha

www.handtoviolin.eu

www.letniletna.cz