Čtenáři blogují: Verdiho “I masnadieri” v La Scale

Libreto vychází z historického dramatu Friedricha Schillera a bez předchozího nastudování se divák v ději snadno ztratí. Ve zkratce se jedná o obvyklý boj dvou znepřátelených bratrů (tenor – romantický hrdina a baryton – padouch) o jednu ženu (ušlechtilý soprán), který je zkázonosný a postupně vede k záhubě téměř všech hlavních protagonistů (včetně ustaraného otce – bas). Pro českého diváka je zajímavostí, že se děj částečně odehrává v českých lesích a v libretu je několikrát výslovně zmíněna bitva u Prahy, která proběhla u Štěrbohol v roce 1757 v rámci sedmileté války.

Opera vznikla v roce 1847, tedy v průběhu Verdiho „galejních let“, kdy psal v průměru dvě opery ročně. To je zřejmě důvodem, proč v těchto jeho raných dílech postrádáme hlubší hudební i psychologickou charakteristiku jednotlivých postav, jíž skladatel poprvé dosáhl až o čtyři roky později v Rigolettovi. Stylově můžeme Loupežníky zařadit mezi tragické bel canto opery s typickým řazením árie pomalá kavatina – rychlá kabaleta, s nímž se setkáváme ve všech raných Verdiho operách a které je rovněž charakteristické pro celou Donizettiho tvorbu.

Pod vedením zkušeného režiséra Davida McVicara se celý děj odehrává v jediné velké místnosti pomyslného šlechtického sídla, svým vzezřením však evokujícím spíše kasárna než zámecký sál. Postavy mohly vcházet buď ze stran, nebo sejít po schodišti z galerie opatřené balustrádou. Velmi rychle a efektivně se na jevišti mohl srotit i houf loupežníků. Dějiště se v průběhu opery často střídá (zámecké komnaty, hospoda, hřbitov, les) a myslíme si, že bylo dobrým rozhodnutím upustit od věrného zobrazení předepsaných prostředí za cenu častého stahování opony a dlouhých přestaveb. Takto nebyl narušen dramatický spád opery.

Hudebně dílo nastudoval a představení dirigoval Michele Mariotti, jemuž vděčíme za skvělý zážitek. Je neuvěřitelné, jak krásně hrál orchestr pod jeho vedením – tempa byla vyvážená, v předepsaných pomalejších částech orchestr opravdu slyšitelně zpomalil, dynamicky hrál ukázněně a nepřehlušoval zpěv sólistů. Předpokládáme, že v tomto operním domě se jedná o standard, ale pro českého posluchače šlo o neskutečný rozdíl ve srovnání s výkony v českých divadlech, kde pociťujeme tendenci spíše k rychlejším tempům a silnější dynamice.

V hlavní ženské roli Amálie excelovala Lisette Oropesa, která bravurně zvládala i obtížné koloraturní pasáže kabalet. Z mužských protagonistů dominoval v roli Carla Fabio Sartori, který disponuje krásným čistým tenorem dosahujícím k nejvyšším tónům zcela bez námahy. Jeho protihráčem byl barytonista Massimo Cavalletti v roli proradného Francesca. Také on předvedl skvělý výkon, výborný byl zejména v duetu s Amálií z druhého dějství či v závěrečné scéně s knězem z dějství čtvrtého (v menší roli kněze na sebe upoutal pozornost basista Alessandro Spina). Příjemně zněl i bas Michele Pertusiho, představitele otce obou znesvářených bratrů. Verdi v této opeře rovněž velmi efektně využívá mužský sbor jakožto eponymické loupežníky. Některé sborové scény byly po právu oceněny dlouhým potleskem.

Celkově hodnotíme inscenaci jako zdařilou, a to zejména díky hvězdnému obsazení a pečlivému hudebnímu nastudování. V La Scale představení již nestihnete; letos bude ještě několikrát sehráno na operním festivalu ve finské Savonlinně. Pokud jste však zatoužili tuto vzácně uváděnou operu zhlédnout, což vřele doporučujeme, vězte, že v březnu 2020 se chystá premiéra v Bavorské státní opeře v Mnichově s Dianou Damrau v hlavní roli. Hudební nastudování bude opět svěřeno Mariottimu, což je zárukou kvalitního operního zážitku.

Psáno z představení 1. července 2019, Teatro alla Scala, Milán