David Stránský a Štěpán Pechar: Pro tanečníky je Cube potravou

Tento čtvrtek uvede soubor Laterny magiky novou premiéru s názvem Cube. Pro soubor to bude po letech opět inscenace, kde se klade větší důraz na taneční složku – tak, jak tomu u tohoto svébytného divadla obvykle bývalo. O vzniku inscenace jsme hovořili s choreografy Davidem Stránským a Štěpánem Pecharem.

Proč právě kostka – proč Cube?

DAVID STRÁNSKÝ:
Začali jsme se bavit, o čem že to chceme tvořit, a začaly padat návrhy na jednotlivosti. Z toho vznikl model samostatných obrazů. Kostka jako rámec řešení přišla na druhé nebo třetí schůzce, přirozeně do hry vstoupila Rubikova kostka, ovšem ne jako hlavolam, ten na jevišti vytvářet nechceme, nýbrž jako prostorový model s možností protáčení do všech stran. Cube tvoří dílky jakési skládačky, obrazů ze života, tvary kostek všude kolem nás, naše byty, malé pokojíky, kam ukládáme vzpomínky.

Ke tvaru budovy Laterny magiky / Nové scény to tedy nemělo odkazovat?

DAVID STRÁNSKÝ:
Původně nemělo, ale nakonec nás to tam vlastně zcela přirozeně dovedlo. V jedné scéně jsme chtěli, aby tanečník lezl po fasádě domu, a pak nám došlo, jak bude příhodné, když poleze po budově Nové scény jakožto představitelky Laterny magiky, která je celá tvořená ze skleněných kostek. Takže skrze to jsme vlastně nakonec k budově dospěli.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Chtěli jsme pracovat pomocí různých metod, takže každá strana kostky se nabízí jako jiná tvář tvorby, jiný způsob, jak vytvořit multimediální divadlo. Na jedné vidíte projekci shora, na druhé mapping, na třetí naživo snímanou projekci, na čtvrté interakci…

DAVID STRÁNSKÝ:
Laterna magika propojuje obraz, hudbu, tanec, ale i prostor. To už máme čtyři strany, které se v 2D kostce objevují. Pavel Knolle pak přišel s řešením jeviště, které evokuje dvě strany kostky. A bylo to.

Chcete se touto inscenací vrátit k tradici původních inscenací Laterny magiky, třeba ze zlaté éry Josefa Svobody, ve kterých měla taneční složka výraznější prostor než v produkcích posledních let?

DAVID STRÁNSKÝ:
Obdivuji, co profesor Svoboda s Alfrédem Radokem začal a vytvářel. Chtěli jsme se k původním principům Laterny magiky určitě přiblížit. Hlavně zapojením prostoru, se kterým Svoboda pracoval. Propojením všech prvků vzniká symbióza, která nás zajímá. Snažíme se na jeho odkaz navázat. Ovšem pan Svoboda byl pouze jeden, nelze dosáhnout toho co on.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Nechme to na divácích. (smích) Bylo by pro nás příjemné, kdyby někdo vliv Josefa Svobody na naší práci poznal. Rád bych ještě podotkl, že Laterna magika nikdy nebyla jen o médiích, projekcích, mappingu… To byla další složka. Vše začíná od živých herců a tanečníků.

DAVID STRÁNSKÝ:
Jsme tanečníci a pro nás je tanec životní nutností, samostatný umělecký žánr, nosné médium. Laterna magika se během uplynulých třiceti, čtyřiceti let vyprofilovala jako taneční soubor. Poslední roky tu ale taneční premiéry nevznikají, takže soubor složený z tanečníků umělecky stagnuje. Chtěli jsme tedy dát těmto lidem „potravu“ ve smyslu choreografie a většího pohybového vyžití. To byl pro nás hnací motor, z našeho pohledu má Laterna tančit. Prostor Nové scény jí sluší a na propojení všech příznačných složek – hudby, tance, filmu, projekcí – je ideální. U inscenace Cube jsme jako hlavní projekční plochu využili nakloněnou podlahu, kde jde hodně o vizualizaci, kam lze s obrazem utéct, abychom zmátli oko diváka. Nevytváříme interaktivní věci, ačkoli v očích diváka to může interaktivně vypadat, ale tahle interaktivita je hraná, a to nás zajímá. To je podle nás úkolem Laterny magiky – mást oko diváka a vytvářet nekonečné iluze, které pak evokují otázku, co vlastně bylo a co nebylo reálné. Je to zároveň i ten nejtěžší úkol.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Ne všechno je ale v Cube jen hraná interaktivita, je tam jedna scéna, ve které jsme chtěli ukázat naši „kuchyni“ – projekce je připravená, ale tanečník je snímán živě.

DAVID STRÁNSKÝ:
Na podlahu promítáme živý obraz, tanečník provádí na zemi pohyby, které vypadají prapodivně. Ale najednou sjede plátno, kam promítáme přenos kamery, a tehdy celý obraz zapadne do sebe.

Pracovali jste s projekcemi jako tvůrci už předtím?

DAVID STRÁNSKÝ:
Už jsem s projekcí pracoval, ale nedá se to porovnávat. V Cube jsme chtěli vyzkoušet několik různých postupů. Například ještě předtím, než vznikne choreografie, je promyšlený scénář projekcí – a tanec vzniká tak, aby vyhovoval projekcím. Nebo obráceně. Dostáváme se také do situací, kdy si něco vysníme, ale není to realizovatelné, protože ve skutečnosti vypadá vše jinak třeba díky změněné perspektivě. Nejefektněji pak vypadají jednoduché věci. To pro mě byla docela novinka.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Práci s projekcí jsem si trochu vyzkoušel na zahájení sezony 2013/2014, ale to byla jen asi šestiminutová taneční groteska, kde se vytvořil mapping na piazettě Národního divadla, na ploše asi osm krát osm metrů. Šlo o zapojení projekce, ale do opravdového představení to mělo daleko. Už když se člověk nad konceptem multimediálního divadla zamyslí, je mu jasné, že jde o něco složitého, ale teprve když je má začít od nuly vytvářet, uvědomí si, jak neuvěřitelně komplikované to je. Jsme schopni představit si choreografii, ale tady zároveň musíme myslet na hudbu, projekce, na to, co se díky projekci děje s prostorem, řešit, odkud bude promítaná. Předem odhadnout, jak ji předtočit, v jakém tempu…

DAVID STRÁNSKÝ:
Tohle možná zvládne počítač, ale lidský mozek? Není možné, aby si vše propočítal ve zlomku vteřiny. Ale je to strašně zajímavé, úžasná zkušenost.

Na inscenaci jste pracovali ve třech – kromě vás ještě Pavel Knolle. Jaké bylo rozdělení vašich rolí?

DAVID STRÁNSKÝ:
Ze začátku vlastně vůbec žádné. Scénář vznikl velmi rychle, věděli jsme, že já se Štěpánem se ujmeme choreografie a Pavel Knolle si vezme na starosti scénu a kostýmní stránku. A dohromady uděláme jakousi režii. Ale v průběhu tvorby jsme se rozhodli, že pokud dojde k tomu, že se někdy nedokážeme shodnout na jediném řešení, musí mezi námi být někdo, kdo rozhodne. A tak se Pavel Knolle jako vedoucí souboru Laterny magiky a člověk s nejdelší zkušeností s Laternou stal režisérem. Podíleli jsme se všichni na všem, on to ale řídil, rozděloval práci, jeho podíl na výsledku je obrovský. Všichni jsme tak nějak společně kráčeli k vysněnému cíli.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Neměli jsme problém se i pohádat a vyříkat si to, během pár minut to přešlo. Byla to zdravá spolupráce a rozhodně mě to neodradilo od případné další.

Inscenace vznikala dva roky, v průběhu vzniku byla ale celá řada problémů s časem či prostory na zkoušení. Neměli jste někdy chuť to vzdát?

ŠTĚPÁN PECHAR:
Asi nejvíc se to „kouslo“, když jsme museli premiéru o rok odložit. Nebyla dostatečná finanční podpora, nedostali bychom dostatečný čas nazkoušet to na jevišti. Po pravdě, moc jsme nezkoušeli ani teď, ale tehdy se nenašel v hracím plánu ani termín na premiéru… I když tedy inscenace Cube vznikala asi dva roky, čistého času bylo tak půl roku. U mě to zkomplikovala nová práce, původně jsem byl členem Laterny, ale přešel jsem do souboru Baletu, kde mám mnoho povinností.

DAVID STRÁNSKÝ:
Navíc jsme se museli rozejít s prvním týmem vizuálních umělců pro tvorbu projekcí, protože jsme si nerozuměli ve společných vizích. To byl milník, věděli jsme, že už to nedotáhneme v termínu. Další komplikací bylo, že jsme neměli Štěpána v časech obvyklých pro chod souboru. Ovšem největší úskalí bylo, že jsme neměli prostor na zkoušení. Laterna magika je postavená na tom, že se musí zkoušet v prostoru, který odpovídá scénografii na jevišti, aby pasoval pohyb i projekce. My jsme asi jediní, kdo dělá mapping v jiných prostorech, než ve kterých se poté hraje.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Některé projekce se například připravovaly ve Státní opeře.

DAVID STRÁNSKÝ:
Pak se stane, že projektor při zkoušení je umístěn úplně jinde než tady na Nové scéně, stejně tak úhel pohledu diváků – a najednou je vše jinak a můžete začít znovu od začátku. Není lehké lidské oko jednoduše ošálit. Velmi pečlivě vnímá úhly podle návyku a paměti, jakoukoliv změnu perspektivy přesně pozná.

Jistě jste překonali mnoho těžkostí, než Cube spatřil světlo světa.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Cube je součástí projektu LaternaLAB, je to prostor pro experimenty, ne přímo velká Laterna magika. Není ani tak finančně náročný jako velké produkce. Ale nedostatek financí působí stejně komplikace – není možné si pronajmout prostor, není možné zaplatit umělce tak, jak byste chtěli. Ale zároveň odmítáte dělat kompromisy.

DAVID STRÁNSKÝ:
Šli jsme do toho s tím, že chuť převažuje nade vším. Že se buď vedení pro Cube nadchne, anebo nic nebude. Jako první nás v našem snažení podpořil umělecký šéf Laterny magiky Zdeněk Prokeš. Nápad nadchnul, a tak se začalo. Za realizaci Cube vděčíme Mecenášskému klubu, který nás jako první a velmi výrazně podpořil, jejich vklad tvořil páteř rozpočtu a patří jim za to naše neskonalé díky. Když jsme dostali zelenou od Mecenášského klubu, vedení Národního divadla to muselo brát vážně a částečně i závazně. Od toho momentu se odvíjí život Cube jako inscenace.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Ale komplikace jsou s každou premiérou, bez ohledu na rozpočet. Velké díky patří i Pavlovi, protože byly momenty, kdy už jsem si říkal, ať se děje vůle Boží. A ona se děla vůle Pavlova (smích).

DAVID STRÁNSKÝ:
Pavel má na toho Boha zřejmě nějaké páky.

Jak probíhá práce na takovém projektu? Můžete tvořit až na sále, anebo je třeba to vzhledem k projekcím mít připravené dopředu?

DAVID STRÁNSKÝ:
První je nápad, že chceme něco udělat, téma. Poté dát dohromady jednotlivé nápady, motivy, aby vznikla struktura díla a z ní scénář. Z toho se vyvine potřeba najít autora hudby. Pro Cube jsme získali skvělého Honzu Šikla a po určitých peripetiích se tým na projekce a mapping ustanovil na Honzovi Hladilovi a Františku Pecháčkovi. Kameru dělá Marek Brožek. Tvůrce jsme měli, to jsme byli my, takže zbylo vybrat tanečníky z řad souboru. Tím, že je známe, tak to byla jasná volba, tam se neváhalo. A pak už jen zbývá naplánovat datum premiéry, a kdy začnou práce. Termín se hledal složitě, ale když konečně byl, začala příprava, nejprve rozkreslením námětů. Pak přišla samotná realizace. Pokud jde o choreografii, něco jsme měli předem připravené, něco jsme nechali tvořit i tanečníky a většina choreografií vznikala jakýmsi samospádem v reálném čase a na konkrétním místě… takové momenty jsou v konečném tvaru velmi autentické, originální a plné života.

Jak se tanečníkům daří orientovat v projekcích?

DAVID STRÁNSKÝ:
Patří jim náš obrovský dík, protože to nemají jednoduché. Promítáme nejprve na podlahu, pak sjede plátno a promítá se za nimi horizont. Kolem nich se všechno míhá, často nepoužíváme světla, aby nerušila projekci, takže jsou v pološeru a za nimi, pod nimi, vedle nich se vše hýbe, svítí jim do očí. Navíc scéna je šikmá, musí hledat o to složitěji rovnováhu a kolikrát skočit do neznáma.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Záleží na obrazech, třeba hned první projekce, ta tanečníky takřka oslepí. V jiné části je sólo se stínem, ve kterém nakonec může tanečník najít svou oporu… Ale nechci tolik prozrazovat.

DAVID STRÁNSKÝ:
Pro tanečníky je to potrava, protože mohou tančit, ale jednoduché to není. Hýbe se pod nimi podlaha, na tom se nemůže nikomu dělat dobře. Ale to se musíte naučit odbourat a žít s tím, že podlaha není bod, o který se lze opřít. Hledáte i body v hledišti, kterých se držíte, to jsou naučené sebeobranné prvky. A tak Laterna funguje.

Představení nebude mít ucelený příběh. Bude se jednat o jednotlivé etudy anebo mohou diváci čekat spíše abstrakci?

ŠTĚPÁN PECHAR:
Tak trochu obojí. Nerad říkám, že to nemá příběh nebo smysl, protože pro nás tam je.

DAVID STRÁNSKÝ:
Má to svou filosofii, ale nechceme ji pojmenovávat. Představení propojuje volná linka, každého může oslovit jinak, podle toho, co má on sám jako člověk za sebou. Jednotlivé obrazy, které tvoří celou tu skládačku, jsme buď zažili, bojíme se jich anebo bychom je chtěli zažít. Nás motivuje zkušenost nebo zájem, ale divák to může mít jinak. V jednotlivých obrazech příběh je, určitou spojnici to má… Není to ale balet. Nemůžeme říct: „Tohle je Peter Pan.“

ŠTĚPÁN PECHAR:
Ale můžeme říct: Tohle je Cube.

DAVID STRÁNSKÝ:
Je to prostě kostka. Pro nás to znamená život v kostce. To, co se děje běžně, i to, co se neděje nikdy – ale proč by se to nemohlo dít v divadle? To je námět, který sledujeme, stručná osa děje. Jestli to divák najde, nebo nenajde? Ať si něco odnese, ale ať si to pojmenuje po svém. My jsme mu dali kostru a diváku, div se.

ŠTĚPÁN PECHAR:
Pro nás je celý projekt srdeční záležitost – z hlediska žánru i souboru Laterny magiky. Dneska se projekce používají prakticky všude. Ale Laterna magika je jiná nejen v tom, že byla první. Možná teď trochu zaostává technickým vybavením, ale i snadnými triky a jednoduchou projekcí se dá dokázat mnoho. A to jsme chtěli ukázat. Proto je těch obrazů tolik, protože jsme si chtěli vyzkoušet, kterou cestou a jakým způsobem se Laterna dá dělat.

DAVID STRÁNSKÝ:
Dneska totiž nežije žádný tvůrce, který by nám řekl: „Takhle se má dělat Laterna magika.“

ŠTĚPÁN PECHAR:
Přitom by stačilo i jen málo podpory, aby vznikaly skvělé projekty.

DAVID STRÁNSKÝ:
V Laterně jsem dvanáctou sezonu. Kdysi jsem řekl, že je pro mě Laterna magika jakési muzeum, které žije zašlou slávou dob, zlatou érou, která už minula, protože není tým, který by se Laterny ujal, nejsou nápady. Teď už si to nemyslím. Při práci na Cube jsem si uvědomil, jak cenná Laterna magika je. Ne v tom, že pouští projekce, ale že žije v naprosté symbióze jednotlivých prvků, které ji tvoří. Hudba, pohyb, prostor, zvuk a obraz. Když si to dáme do jednoho celku a ani jedno nebude hrát prim, vzniká něco, co je velice cenné a obohacující. V tomhle smyslu Laterna žije a je krásná. Touto premiérou jsem se mohl dotknout její podstaty a hluboce smekám přede všemi, kteří to kdy zkusili, a ještě hlouběji před těmi, kterým se to povedlo, protože to není lehká cesta. Ale je překrásné, když se povede.

Děkuji oběma za rozhovor, zlomte vaz!

 

VIZITKY
Tanečník a choreograf David Stránský absolvoval v oboru moderní a lidový tanec na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Kromě Laterny magiky byl také členem Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Od roku 2007 do roku 2011 vyučoval na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy scénickou praxi a moderní tanec. Je autorem nebo spoluautorem choreografií (Extáze, Kdysi, Alterego, Pozitivní…?, Čtyři, Nanopicture, Za oponou, Chyť mě, Bjerkely – Březový háj). V roce 2005 byl v širší nominaci na Cenu Thálie za výkon v inscenaci Time of Pain (choreografie Bronislav Roznos) a v roce 2006 byl nominován na Cenu Thálie za roli Puka v baletu Sen noci svatojánské (choreografie Libor Vaculík), oboje ve Státní opeře Praha.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)

Štěpán Pechar, tanečník, choreograf, umělecký vedoucí souboru Dekkadancers. V roce 2010 absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Byl členem tanečního souboru při TKP – Bohemia Balet, spolupracoval s Pražským komorním baletem a souborem 420PEOPLE. V letech 2011–15 byl členem souboru Laterny magiky, v současnosti stálým hostem. Od roku 2015 je členem Baletu Národního divadla. Tančil v choreografiích tvůrců, jako jsou Jiří Kylián, Václav Kuneš, Viktor Konvalinka, Petr Zuska, Jean-Pierre Aviotte, Pavel Šmok, Jan Kodet, Jiří Bubeníček, A. V. Bruke, Ohad Naharin a další. Společně s Ondřejem Vinklátem vytvořil řadu choreografií, například Červenej čudlík, Přesně včas, Křehký vrh, Vnuknutí. S Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem vytvořil choreografii k zahájení divadelní sezony Národního divadla 2013/14 s názvem 131ND 56LM 31NS. Od roku 2015 společně s Viktorem Konvalinkou a Pavlem Hejným vede taneční soubor Dekkadancers.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)

 

Cube
Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský
Choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský
Režie: Pavel Knolle
Hudba: Jan Šikl
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Dramaturgie: Jan Tošovský
Střih a kamera: Marek Brožek
Premiéra 23. března 2017 Nová scéna Národního divadla Praha

Tančí – Pavlína Červíčková, Zuzana Herényiová, Tereza Chábová, Eva Zápotocká, Libor Kettner, Alexandr Sadirov, Adam Sojka, Viktor Svidró

www.narodni-divadlo.cz