Dehonestace opery pohledem právníka

Inscenace opery Rusalka v režii Stefana Herheima (2012)

Když již píši o skandálních operních režiích, musím dodat, že pokud kupříkladu inscenace Rusalky přenesená do blázince má svou logiku, určitý smysl a návaznost na děj, může to být i strhující podívaná. A vůbec kategorizování operních inscenací na extravagantní, skandální et cetera má malý význam, jelikož každá inscenace je prostě jiná. Tedy pokud režisér neookopíruje nějakou jinou inscenaci. Většinou v takovém případě jde o plagování nápadu či nápadů a to je těžko právně postižitelné. Je také nutno podtrhnout, že šíře interpretačního prostoru u divadelních představení včetně operních představení z hlediska žánru je velice široká, jak o tom krásně píše Karel Čapek ve své eseji O divadle. Porovnejme to třeba s prózou, tam je interpretační prostor nulový.

Nicméně v souvislosti s pobuřujícími inscenacemi dotčení a uražení diváci poté, co inscenaci vybučí, vznáší spousty právních dotazů. Kupříkladu, jak je možné takovou skandální inscenaci „pustit“ na scénu? Což neexistují žádné právní postupy, které by něčemu takovému urážejícímu a zcestnému zabránily? Ano, o tom má být tento článek, byť se mi ruka chvěje, abych ho v následujících řádcích nepřehltil právním ptydepe. Právní problematika vížící se ke skandálním představením je hustá jako pavučina.

Před další text vytýkám, že se v naznačené problematice prolíná několik právních rovin. Jde především o to, zdali se již jedná o dílo volné (sedmdesát let po smrti autora), nebo dílo, kde ještě trvají majetková práva autorská. U děl, která jsou chráněná (ano, i tak to lze říci), je situace jednodušší v tom, že dědicové autora dejme tomu mohou pobuřující inscenaci zabránit neudělením souhlasu (licence) k užití díla (operního opusu). Hraje tady však čas v tom smyslu, že chytré divadlo si licence obstará ještě dávno předtím, než se inscenace začne zkoušet, v době, kdy dědicové autora ani náhodou netuší, jak bude inscenace vypadat. Pokud se jim po její realizaci nebude pozdávat, je už, dejme tomu, pozdě, protože by museli od licenční smlouvy odstoupit, a to z nějakého důvodu, nikoli však z toho, že se jim inscenace nelíbí.

Zažil jsem však i případy, kdy dědicové odmítali podepsat licenční smlouvu do té doby, než budou vědět o inscenaci něco bližšího. Jako příklad z praxe lze demonstrovat zakázání Bílé nemoci v režii Miroslava Macháčka v roce 1980 ve Stavovském divadle ze strany dědiců po Karlu Čapkovi. Pozor, jsme doposud stále v oblasti majetkových práv autorských a shora uvedené nelze zaměňovat s nárokem autora na integritu díla.

Intengrita díla je již termín z kadlubu osobnostních práv autorských, kdy jde o škrty, dopisování, scelování a já nevím co ještě ohledně konkrétního operního opusu. Stručně řečeno jde o zásahy do partitury, a to i do libreta. Schválně píši o nároku autora, nikoli dědiců, protože osobnostní práva autorská zanikají smrtí autora, až na dvě práva, o kterých bude ještě řeč. Dědicové autora si však uvedené právo na ochranu integrity také vynucují tak, že v licenční smlouvě (jsme zpět v majetkových právech autorských) zakáží jakkoli do díla zasahovat. Tak kupříkladu nositelé autorských práv po Dmitriji Šostakovičovi v licenčních smlouvách nepřipouštějí, aby se jakkoli míchaly dohromady Lady Macbeth z Mcenského újezdu a Jekatěrina Izmajlovna, tedy dvě verze jedné opery. Znovu zdůrazňuji, že uvedené se týká díla a jeho změn, nikoli vlastní režie, která dílo intepretuje na divadelní scéně, ale oba mohou v jedné inscenaci splývat.

Uvedená problematika se však především v praxi nazírá z titulu osobnostních práv autorských, někdy i z hlediska všeobecných osobnostních práv podle občanského zákoníku. Jde totiž o to, že podle § 11, odst. 3) autorského zákona má autor právo bránit užití svého díla způsobem snižujícím jeho hodnotu. To je poměrně nešťastná formulace, kterou jde těžko ve vztahu k realitě vykládat. Škoda, že zákonodárce nepoužil přímo pojmosloví Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, jež používá výrazů „zkomolení“ či „znetvoření“. Těchto výrazů jde dle mého soudu použít alespoň podpůrně pro výklad terminologie obsažené v českém autorském zákoně. V praxi se pak obecně používá výraz dehonestace díla.

Je jasné, že problém „českého výrazu“ spočívá v jeho výkladu. Moc by mne zajímalo, v čem spočívá hodnota třeba Prodané nevěsty. Odpusťte, ale já, pokud odhlédnu od obecných floskulí, to skutečně nevím. Je snížením hodnoty Prodané nevěsty to, že ve třetím jednání nepřijedou komedianti, ale pojízdný nevěstinec? Je snížením hodnoty Prodané nevěsty to, že Jeník je představován zpěvákem zasloužilého věku, Kecal pak mladíčkem, který vlastně svádí Mařenku? Je snížením hodnoty Rusalky to, že se škrtnou scény s Hajným a Kuchtíkem? Mimochodem v tomto případě jde o splynutí práv majetkových (práva na integritu díla) s osobnostními, jak uvedeno výše, a ve světě se to běžně děje. Není proto divu, že v soudní praxi nenajdeme ani jedno rozhodnutí na toto téma, a nevím, zdali bylo vůbec někdy uplatněno, a to i bez žaloby u soudu.

Aby nastíněná složitost byla ještě pikantnější, tak právo bránit dehonestaci díla je dle českého autorského zákona jedním ze dvou osobnostních práv, jež jsou aplikovatelná i po smrti autora, a to bez časového omezení (!!!), pokud existuje povolaná osoba, kterou je osoba blízká nebo příslušný kolektivní správce či právnická osoba sdružující autory. Lze si tedy s určitou dávkou fantazie představit, že DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura z.s., by mohla bránit dehonestující inscenaci třeba Lazebníka sevillského. Ve Francii před několika lety proběhl soudní spor, kdy prapravnuk Viktora Huga žaloval spisovatele Cérésu, jelikož napsal a uvedl na trh knihu Cosetta, jež byla asi nepatřičným pokračováním slavných Bídníků. Prohrál.

Osobně se domnívám, že přes bránění se dehonestaci díla ve smyslu jeho režijního ztvárnění cesta příliš nevede. Muselo by jít skutečně o režii, jež by jasně znetvořovala a zkomolovala dílo velice intenzivně třeba tak, že by dílo bylo spojeno s pornografickými akcenty (pokud nejsou již v operním opusu obsaženy), ale především tak, že se operní opus rozkrájí na kousíčky, použije se mimo divadlo a dehonestace tak u volného díla splyne pojmově s dezintegrací díla. Dle mého soudu lze však bránění se dehonestaci uplatnit tam, kde užití díla je zcela mimo záměr autora i obor autorské tvorby a použije se jenom část díla. Mám pochopitelně především na mysli reklamy. I tady však nelze paušalizovat. Bude asi rozdíl, když v reklamě bude užita Smetanova hudba pro propagaci piva (viz sbor v Prodané nevěstě – To pívečko, to věru je nebeský dar) nebo bude v podkresu reklamy, jež doporučuje dámské vložky.

Shora uvedené vypadá přeci jenom trochu jednoduše. Je však nezbytné si uvědomit, že proti shora citovaným ustanovením stojí dva silní protivníci. Tím prvním je ústavou zaručené právo na svobodnou uměleckou tvorbu a druhým je nové ustanovení novely autorského zákona, platné od dubna 2017, kde je stanoveno, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo pro účely karikatury nebo parodie. Střet zmíněných práv s právem na bránění dehonestaci díla a případně dezintegraci díla je zřejmý a lze ho vyložit jen v konkrétních případech v tom smyslu, které právo je silnější pro ten který případ. V případě výjimky ohledně karikatury a parodie zatím Evropský soudní dvůr přijal rozhodnutí, jež má spíše povahu restriktivního než extenzivního výkladu uvedené výjimky.

Právo je minimem morálky, a proto zabučet si na operním představení pro odsouzení inscenace zcela postačuje.

Autor je ředitelem DILIA, Divadelní a literární agentury