Dehonestace opery pohledem právníka

  1. 1
  2. 2
Časté pobouření v operním světě způsobují operní inscenace, jež jsou extravagantní, násilně aktuální, pobuřující, skandální a já nevím jaké ještě. Musím se v úvodu tohoto článku trochu zastat režisérů, kteří tak činí, a to z toho důvodu, že známé operní evergreeny byly již inscenovány mnohokrát a každý režisér (až na výjimky) se snaží najít nějaký osobitý přístup k takovému opernímu opusu. Stejně tak je možno říci, že tradiční režiséři již skoro vymřeli, a pokud nějaký režisér konzervativní přístup k opeře zkusí, většinou se to nepovede. Někdy dokonce až tak, že je operní inscenace k smíchu. Skandální operní režie pak vyvolávají hutnou odezvu v médiích, což dotyčnému režisérovi není z hlediska jeho publicity na škodu. Inu špatná zpráva rovná se zajímavá zpráva, pozitivní zpráva je nezajímavá zpráva, že?

Když již píši o skandálních operních režiích, musím dodat, že pokud kupříkladu inscenace Rusalky přenesená do blázince má svou logiku, určitý smysl a návaznost na děj, může to být i strhující podívaná. A vůbec kategorizování operních inscenací na extravagantní, skandální et cetera má malý význam, jelikož každá inscenace je prostě jiná. Tedy pokud režisér neookopíruje nějakou jinou inscenaci. Většinou v takovém případě jde o plagování nápadu či nápadů a to je těžko právně postižitelné. Je také nutno podtrhnout, že šíře interpretačního prostoru u divadelních představení včetně operních představení z hlediska žánru je velice široká, jak o tom krásně píše Karel Čapek ve své eseji O divadle. Porovnejme to třeba s prózou, tam je interpretační prostor nulový.

Nicméně v souvislosti s pobuřujícími inscenacemi dotčení a uražení diváci poté, co inscenaci vybučí, vznáší spousty právních dotazů. Kupříkladu, jak je možné takovou skandální inscenaci „pustit“ na scénu? Což neexistují žádné právní postupy, které by něčemu takovému urážejícímu a zcestnému zabránily? Ano, o tom má být tento článek, byť se mi ruka chvěje, abych ho v následujících řádcích nepřehltil právním ptydepe. Právní problematika vížící se ke skandálním představením je hustá jako pavučina.

Před další text vytýkám, že se v naznačené problematice prolíná několik právních rovin. Jde především o to, zdali se již jedná o dílo volné (sedmdesát let po smrti autora), nebo dílo, kde ještě trvají majetková práva autorská. U děl, která jsou chráněná (ano, i tak to lze říci), je situace jednodušší v tom, že dědicové autora dejme tomu mohou pobuřující inscenaci zabránit neudělením souhlasu (licence) k užití díla (operního opusu). Hraje tady však čas v tom smyslu, že chytré divadlo si licence obstará ještě dávno předtím, než se inscenace začne zkoušet, v době, kdy dědicové autora ani náhodou netuší, jak bude inscenace vypadat. Pokud se jim po její realizaci nebude pozdávat, je už, dejme tomu, pozdě, protože by museli od licenční smlouvy odstoupit, a to z nějakého důvodu, nikoli však z toho, že se jim inscenace nelíbí.

Zažil jsem však i případy, kdy dědicové odmítali podepsat licenční smlouvu do té doby, než budou vědět o inscenaci něco bližšího. Jako příklad z praxe lze demonstrovat zakázání Bílé nemoci v režii Miroslava Macháčka v roce 1980 ve Stavovském divadle ze strany dědiců po Karlu Čapkovi. Pozor, jsme doposud stále v oblasti majetkových práv autorských a shora uvedené nelze zaměňovat s nárokem autora na integritu díla.

Antonín Dvořák: Rusalka – režie Martin Kušej – Bayerische Staatsoper 2010 (zdroj BSO / foto Wilfried Hösl

Intengrita díla je již termín z kadlubu osobnostních práv autorských, kdy jde o škrty, dopisování, scelování a já nevím co ještě ohledně konkrétního operního opusu. Stručně řečeno jde o zásahy do partitury, a to i do libreta. Schválně píši o nároku autora, nikoli dědiců, protože osobnostní práva autorská zanikají smrtí autora, až na dvě práva, o kterých bude ještě řeč. Dědicové autora si však uvedené právo na ochranu integrity také vynucují tak, že v licenční smlouvě (jsme zpět v majetkových právech autorských) zakáží jakkoli do díla zasahovat. Tak kupříkladu nositelé autorských práv po Dmitriji Šostakovičovi v licenčních smlouvách nepřipouštějí, aby se jakkoli míchaly dohromady Lady Macbeth z Mcenského újezdu a Jekatěrina Izmajlovna, tedy dvě verze jedné opery. Znovu zdůrazňuji, že uvedené se týká díla a jeho změn, nikoli vlastní režie, která dílo intepretuje na divadelní scéně, ale oba mohou v jedné inscenaci splývat.

Uvedená problematika se však především v praxi nazírá z titulu osobnostních práv autorských, někdy i z hlediska všeobecných osobnostních práv podle občanského zákoníku. Jde totiž o to, že podle § 11, odst. 3) autorského zákona má autor právo bránit užití svého díla způsobem snižujícím jeho hodnotu. To je poměrně nešťastná formulace, kterou jde těžko ve vztahu k realitě vykládat. Škoda, že zákonodárce nepoužil přímo pojmosloví Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, jež používá výrazů „zkomolení“ či „znetvoření“. Těchto výrazů jde dle mého soudu použít alespoň podpůrně pro výklad terminologie obsažené v českém autorském zákoně. V praxi se pak obecně používá výraz dehonestace díla.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Schloss Hallwyl 2009 (foto Bernhard Fuchs)

Je jasné, že problém „českého výrazu“ spočívá v jeho výkladu. Moc by mne zajímalo, v čem spočívá hodnota třeba Prodané nevěsty. Odpusťte, ale já, pokud odhlédnu od obecných floskulí, to skutečně nevím. Je snížením hodnoty Prodané nevěsty to, že ve třetím jednání nepřijedou komedianti, ale pojízdný nevěstinec? Je snížením hodnoty Prodané nevěsty to, že Jeník je představován zpěvákem zasloužilého věku, Kecal pak mladíčkem, který vlastně svádí Mařenku? Je snížením hodnoty Rusalky to, že se škrtnou scény s Hajným a Kuchtíkem? Mimochodem v tomto případě jde o splynutí práv majetkových (práva na integritu díla) s osobnostními, jak uvedeno výše, a ve světě se to běžně děje. Není proto divu, že v soudní praxi nenajdeme ani jedno rozhodnutí na toto téma, a nevím, zdali bylo vůbec někdy uplatněno, a to i bez žaloby u soudu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (11) “Dehonestace opery pohledem právníka

  1. Diskuzí na toto téma bylo už poměrně dost.Také příšerných inscenací ,zvláště v Německu, je většina.Některé jsou jen hloupé ,ale dost je jich přímo odpudivých a v tom vede nesporně mnichovská opera.Někdo to ale schválil a někdo to zaplatí ,i když se na to nedá dívat,pouze poslouchat.Od toho ale divadlo není.Německé scény mají skvělé zpěváky a těch je mě opravdu líto.To ,co vyvedli s Verdiho Macbethem a s Tanhäuserem ,nemá obdobu .Německý divák tomu ale tleská .Bohužel je to obraz toho nemocn0ho světa.

  2. Jedna z najväčších diskusií toto téma sa rozpútala, ak sa dobre pamätám, keď Mário Radačovský na hudbu z baletu Labutie jazero vytvoril predstavenie Black and white, autor na plagáte bol uvedený Čajkovskij, ale zároveň autor choreografie bol uvedený on. Myslím, nejednalo sa o právny spor, ale hlavne o etický problém…..
    ……….
    Možná by stačilo málo, možná by stačilo požadovať, aby sa predstavenia názvom odlíšili pôvodných názvov. Napr. ako som tu už raz napísala, stačilo by napísať: Psychoterapeutka Carmen. …. Inak je to nepostihovatelná zlodejina…. Putin namiesto Dmitrija, atď.
    ……….
    Skutočne chýbajú režisérom opery súčasné opery? Tak nech nekradnú tie staré….
    Je to morálny problém? Je ten svet tak nemocný? Veď dodržať v harmónii dejovú líniu, dobu, hudbu, sa dá i v modernom poňatí a je to umenie! Nie je to na výsmech…..

  3. Navazuji na předešlý komentář .Vůbec nepotřebuji na jevišti sametové draperie a pod..,i moderně se dá udělat opera vkusně.Bohužel když vidím inscenace Calixta Bieita a jemu podobných ,je mě nevolno a pustím si CD.Mnichovský Tannhauser je opět důkazem takové odpornosti.Bohužel jsem ale vyslechla názor německých diváků ,že pokud to není takto ujeté ,je to nuda,musíme přece diváka povzbudit.On ten italský režiser od Bieita nemá daleko . Jiný kraj ,jiný vkus a pohled na krásu .To se ovšem netýká jen divadla ,ale umění všeobecně.Čím odpudivější ,tím zajímavější .Těchto debat už bylo mnoho,ale doufám, že snad hnus a militantnost nezvítězí??????

  4. Díky za podnětný právní vhled do problematiky. Co se týče umělecké etiky, to je na dlouho a mnohokrát diskutováno horem spodem… snad jediné bych dodal. Každé divadlo hraje pro své diváky. Nemusíme se pro inscenaci, která se nám nelíbí ani nadchnout, ani ji chtít hned zakázat, máme právo aby se nám něco nelíbilo, abychom to nepochopili, i na to, abychom dali zpětnou vazbu. I to patří do umělecké tvorby a jejího vnímání. V umění neexistuje správný a nesprávný artefakt, pouze akceptovaný, neakceptovaný anebo kontroverzní, přičemž právě ten třetí vzbuzuje zpravidla největší odezvu, a proto se o kontroverzi spousta umělců vědomě i podvědomě snaží. Před závorku vytýkám, že nejde o relativizaci kvality, berme v úvahu jen skutečné umění, u něhož není pochyb o naplnění základních kvalitativních kritérií, nikoli neumění. Bohužel jsme si navykli označovat postupy, se kterými vnitřně nesouhlasíme, za amatérismus a neumětelství, abychom dodali váhu svým slovům na adresu nepřijímaného tvůrce, čímž se ale vnáší zmatek do pojmů. To, co označujeme za nedostatek umělecké kvality je v 99 % ve skutečnosti jen vědomá volba tvůrce, nikoli absence jeho tvůrčích schopností. A to je podstatný rozdíl. Když Jackson Pollock pocáká barvou plátno, není to proto, že by neuměl malovat, ale proto, že hledá svůj výtvarný výraz, techniku, vyjádření, cestu… Rozhoduje se vědomě i podvědomě, pracuje celou svou osobností a umem na vyjádření nevyjádřitelného. Každý umělec se nějak snaží vyslovit těžko vyslovitelné a sdílet své osobité vnímání světa s ostatními. Někoho to zasáhne, někoho nechá klidným, někoho naštve. Jsou pochopitelně i „podvodníci“ kteří se jen svezou na vlně trendu a recyklují nápady od vedle – jenže ti recyklují pouze ty úspěšné nápady, ti nikoho pobuřovat nikdy nebudou. Jsou samozřejmě i egomaniaci – ale to byl i takový Richard Wagner, a jaký to byl kumštýř? Říká se, že opravdovou kvalitu odhalí čas. V divadle to ale vlastně tak úplně neplatí, tam musí dojít k souznění v rámci dané doby a divácké generace, s níž musí divadelník rezonovat. A tak je snad určitým indikátorem právě divácký ohlas, avšak indikátorem čeho přesně? Pánbůh ví :-)

      1. Samozřejmě, ale toho se můj příměr netýkal. Nezapomínejme prosím, že divadelní inscenace je také samostatným divadelním dílem, kdy tvůrce inscenace (tým lidí vedený režisérem a v případě opery i dirigentem) vytváří na základě textu (partitury) divadelní inscenaci (hudebně)dramatického díla. Autory dramatu jsou libretista a skladatel (často zde bývá i autor předlohy). Autorem inscenace je režisér. Divák tak při představení sleduje vlastně několik autorských děl naráz. Když je dosaženo v divákových očích synergie, je proto zážitek mimořádně siný, ovšem o to je zase těžší tuto synergii nalézt. Je to něco podobného, jako když vzniká film podle literární předlohy. Dílo spisovatele zdramatizuje scénárista a autorem konečné vizuální podoby = filmu je režisér. (Jsou tam samozřejmě rozdíly dané odlišnostmi žánrů, disciplín a jejich konvencí, nicméně pro příklad té autorsko-vztahové analogie to myslím sedí.)

        P.S.
        Ještě k těm autorstvím hudebních dramat: Například v případě Hubičky se jedná o příběh (námět) Karoliny Světlé, v dramatizaci (libretu) Elišky Krásnohorské a zhudebnění Bedřicha Smetany. A vlastně se i dnes bezděčně dopouštíme docela neetické nepřesnosti, když uvádíme pouze Smetana – Hubička. Je to úzus, který se táhne už od Lullyho, který si u krále usurpoval všechna práva jakožto skladatel, a to i u Moliérových her, k nimž napsal scénickou hudbu. V případě opery to samo sebou má určité opodstatnění, ale když si odmyslíme zažité konvence, je to vlastně často dost zvláštní. A možná i tento úzus je částečnou příčinou, proč se ti, kdož vnímají za operou pouze a jen autorství jediného ducha, skladatele, bouří když je tento zdánlivě upozaďován. Ovšem v mnoha případech opravdu jen zdánlivě, vždyť kdo doopravdy může říct, že ví, jak to skladatel svým vnitřním okem viděl. Nota bene, i dílo samo představuje určitou entitu, na svém původci již nezávislou. Autor už nemůže zpětně ovlivnit, jak je jeho dílo čteno. Tak to prostě je a nelze s tím nic dělat.

        P.P.S.
        Ano, kdybych viděl Janáčkovu Lišku v Coburgu, asi bych měl velký problém to rozchodit. Ale pořád je to zajímavá výzva, přemýšlet o tom, proč to takhle někdo chápe a co se mi tím snaží říct, proč má potřebu poetiku díla takhle otočit na ruby? Vždycky může být přínosné konfrontovat se s totálně odlišným pohledem na stejnou věc. Osobně věřím tomu, že obstojí to smysluplné a výstřelky mají krátký život, a tak se tím netrápím, že někde někdo tropí skandál. Je to věc toho divadla a jeho diváků. Když jsou nespokojeni, musí to řešit direktor, jinak mu přestanou kupovat předplatné a má problém. Může být, že se snaží divadlo přetáčet v dramaturgii směr, a až čas ukáže, jestli více punku opeře v daném kulturním milieu prospěje. Každopádně hra je to riskantní, protože les pokácíte rychle, ale než naroste nový, to trvá dlouho.

  5. Nechci věci opakovat, hlavně s „jamka“ souhlasím stoprocentně. Jen bych podotkl k tvrzení pana Srstky o konzervativních režisérech v úvodu jeho článku, ono když se chce tak to jde a diváci dílo vděčně přijímají, výborným příkladem je Rusalka v režii Z. Trošky v repertoáru Státní opery Praha. I Tannhäuser v SOP byl „konzervativní“ a zdařilý. Možné cesty z marasmu tedy jsou, podle mě záleží hlavně na vedení divadel.

  6. Nedá mi neozvať sa ešte raz.

    Autorom opery, je, resp. bol, vždy skladateľ a libretista.

    Ešte v časoch Verdiho sa stávalo, že skladateľ si režíroval operu sám, aby vyjadrovala presne to, čo chcel ňou povedať. Ba sám Verdi mal povedať, že ak sa nemá hrať tak, ako ju napísal, nech sa nehrá vôbec….
    Doba nám nevyhnutne priniesla nový, iste nie jednoduchý inštitút režiséra. Nuž a niektorí z nich si čím ďalej, tým viac privlastňujú autorstvo celej opery a cítia sa jej neobmedzenými pánmi. Myslím, že s tým nič nespravíme, len podotýkam, že na plagát je treba napísať: Rollando Vilazón: Na divokom západe (hudba z opery Nápoj lásky od Donizettiho), podobne Carmen psychoterapeutka, Rusalka na smetisku, …. a pod.

    Obdivujem všetkých režisérov, ktorí si vážia a ctia autorov opery a vytvárajú inscenácie, ktorých sú autormi, ale ktoré sú v harmónii s hudbou, libretom, časom, priestorom, dejom….. Toto sa samozrejme dá dosiahnuť i v modernom poňatí i keď dielo neprenesiem storočiami a svetadielmi . Príklad: Arsilda

    hytat: aj bez filmových záznamov tušíme, že v 12. storoči sa nepoužívali kalašnikovy……,

Napsat komentář