Dehonestace opery pohledem právníka

  1. 1
  2. 2

Aby nastíněná složitost byla ještě pikantnější, tak právo bránit dehonestaci díla je dle českého autorského zákona jedním ze dvou osobnostních práv, jež jsou aplikovatelná i po smrti autora, a to bez časového omezení (!!!), pokud existuje povolaná osoba, kterou je osoba blízká nebo příslušný kolektivní správce či právnická osoba sdružující autory. Lze si tedy s určitou dávkou fantazie představit, že DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura z.s., by mohla bránit dehonestující inscenaci třeba Lazebníka sevillského. Ve Francii před několika lety proběhl soudní spor, kdy prapravnuk Viktora Huga žaloval spisovatele Cérésu, jelikož napsal a uvedl na trh knihu Cosetta, jež byla asi nepatřičným pokračováním slavných Bídníků. Prohrál.

Osobně se domnívám, že přes bránění se dehonestaci díla ve smyslu jeho režijního ztvárnění cesta příliš nevede. Muselo by jít skutečně o režii, jež by jasně znetvořovala a zkomolovala dílo velice intenzivně třeba tak, že by dílo bylo spojeno s pornografickými akcenty (pokud nejsou již v operním opusu obsaženy), ale především tak, že se operní opus rozkrájí na kousíčky, použije se mimo divadlo a dehonestace tak u volného díla splyne pojmově s dezintegrací díla. Dle mého soudu lze však bránění se dehonestaci uplatnit tam, kde užití díla je zcela mimo záměr autora i obor autorské tvorby a použije se jenom část díla. Mám pochopitelně především na mysli reklamy. I tady však nelze paušalizovat. Bude asi rozdíl, když v reklamě bude užita Smetanova hudba pro propagaci piva (viz sbor v Prodané nevěstěTo pívečko, to věru je nebeský dar) nebo bude v podkresu reklamy, jež doporučuje dámské vložky.

Shora uvedené vypadá přeci jenom trochu jednoduše. Je však nezbytné si uvědomit, že proti shora citovaným ustanovením stojí dva silní protivníci. Tím prvním je ústavou zaručené právo na svobodnou uměleckou tvorbu a druhým je nové ustanovení novely autorského zákona, platné od dubna 2017, kde je stanoveno, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo pro účely karikatury nebo parodie. Střet zmíněných práv s právem na bránění dehonestaci díla a případně dezintegraci díla je zřejmý a lze ho vyložit jen v konkrétních případech v tom smyslu, které právo je silnější pro ten který případ. V případě výjimky ohledně karikatury a parodie zatím Evropský soudní dvůr přijal rozhodnutí, jež má spíše povahu restriktivního než extenzivního výkladu uvedené výjimky.

Právo je minimem morálky, a proto zabučet si na operním představení pro odsouzení inscenace zcela postačuje.

Autor je ředitelem DILIA, Divadelní a literární agentury

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (11) “Dehonestace opery pohledem právníka

  1. Diskuzí na toto téma bylo už poměrně dost.Také příšerných inscenací ,zvláště v Německu, je většina.Některé jsou jen hloupé ,ale dost je jich přímo odpudivých a v tom vede nesporně mnichovská opera.Někdo to ale schválil a někdo to zaplatí ,i když se na to nedá dívat,pouze poslouchat.Od toho ale divadlo není.Německé scény mají skvělé zpěváky a těch je mě opravdu líto.To ,co vyvedli s Verdiho Macbethem a s Tanhäuserem ,nemá obdobu .Německý divák tomu ale tleská .Bohužel je to obraz toho nemocn0ho světa.

  2. Jedna z najväčších diskusií toto téma sa rozpútala, ak sa dobre pamätám, keď Mário Radačovský na hudbu z baletu Labutie jazero vytvoril predstavenie Black and white, autor na plagáte bol uvedený Čajkovskij, ale zároveň autor choreografie bol uvedený on. Myslím, nejednalo sa o právny spor, ale hlavne o etický problém…..
    ……….
    Možná by stačilo málo, možná by stačilo požadovať, aby sa predstavenia názvom odlíšili pôvodných názvov. Napr. ako som tu už raz napísala, stačilo by napísať: Psychoterapeutka Carmen. …. Inak je to nepostihovatelná zlodejina…. Putin namiesto Dmitrija, atď.
    ……….
    Skutočne chýbajú režisérom opery súčasné opery? Tak nech nekradnú tie staré….
    Je to morálny problém? Je ten svet tak nemocný? Veď dodržať v harmónii dejovú líniu, dobu, hudbu, sa dá i v modernom poňatí a je to umenie! Nie je to na výsmech…..

  3. Navazuji na předešlý komentář .Vůbec nepotřebuji na jevišti sametové draperie a pod..,i moderně se dá udělat opera vkusně.Bohužel když vidím inscenace Calixta Bieita a jemu podobných ,je mě nevolno a pustím si CD.Mnichovský Tannhauser je opět důkazem takové odpornosti.Bohužel jsem ale vyslechla názor německých diváků ,že pokud to není takto ujeté ,je to nuda,musíme přece diváka povzbudit.On ten italský režiser od Bieita nemá daleko . Jiný kraj ,jiný vkus a pohled na krásu .To se ovšem netýká jen divadla ,ale umění všeobecně.Čím odpudivější ,tím zajímavější .Těchto debat už bylo mnoho,ale doufám, že snad hnus a militantnost nezvítězí??????

  4. Díky za podnětný právní vhled do problematiky. Co se týče umělecké etiky, to je na dlouho a mnohokrát diskutováno horem spodem… snad jediné bych dodal. Každé divadlo hraje pro své diváky. Nemusíme se pro inscenaci, která se nám nelíbí ani nadchnout, ani ji chtít hned zakázat, máme právo aby se nám něco nelíbilo, abychom to nepochopili, i na to, abychom dali zpětnou vazbu. I to patří do umělecké tvorby a jejího vnímání. V umění neexistuje správný a nesprávný artefakt, pouze akceptovaný, neakceptovaný anebo kontroverzní, přičemž právě ten třetí vzbuzuje zpravidla největší odezvu, a proto se o kontroverzi spousta umělců vědomě i podvědomě snaží. Před závorku vytýkám, že nejde o relativizaci kvality, berme v úvahu jen skutečné umění, u něhož není pochyb o naplnění základních kvalitativních kritérií, nikoli neumění. Bohužel jsme si navykli označovat postupy, se kterými vnitřně nesouhlasíme, za amatérismus a neumětelství, abychom dodali váhu svým slovům na adresu nepřijímaného tvůrce, čímž se ale vnáší zmatek do pojmů. To, co označujeme za nedostatek umělecké kvality je v 99 % ve skutečnosti jen vědomá volba tvůrce, nikoli absence jeho tvůrčích schopností. A to je podstatný rozdíl. Když Jackson Pollock pocáká barvou plátno, není to proto, že by neuměl malovat, ale proto, že hledá svůj výtvarný výraz, techniku, vyjádření, cestu… Rozhoduje se vědomě i podvědomě, pracuje celou svou osobností a umem na vyjádření nevyjádřitelného. Každý umělec se nějak snaží vyslovit těžko vyslovitelné a sdílet své osobité vnímání světa s ostatními. Někoho to zasáhne, někoho nechá klidným, někoho naštve. Jsou pochopitelně i „podvodníci“ kteří se jen svezou na vlně trendu a recyklují nápady od vedle – jenže ti recyklují pouze ty úspěšné nápady, ti nikoho pobuřovat nikdy nebudou. Jsou samozřejmě i egomaniaci – ale to byl i takový Richard Wagner, a jaký to byl kumštýř? Říká se, že opravdovou kvalitu odhalí čas. V divadle to ale vlastně tak úplně neplatí, tam musí dojít k souznění v rámci dané doby a divácké generace, s níž musí divadelník rezonovat. A tak je snad určitým indikátorem právě divácký ohlas, avšak indikátorem čeho přesně? Pánbůh ví :-)

      1. Samozřejmě, ale toho se můj příměr netýkal. Nezapomínejme prosím, že divadelní inscenace je také samostatným divadelním dílem, kdy tvůrce inscenace (tým lidí vedený režisérem a v případě opery i dirigentem) vytváří na základě textu (partitury) divadelní inscenaci (hudebně)dramatického díla. Autory dramatu jsou libretista a skladatel (často zde bývá i autor předlohy). Autorem inscenace je režisér. Divák tak při představení sleduje vlastně několik autorských děl naráz. Když je dosaženo v divákových očích synergie, je proto zážitek mimořádně siný, ovšem o to je zase těžší tuto synergii nalézt. Je to něco podobného, jako když vzniká film podle literární předlohy. Dílo spisovatele zdramatizuje scénárista a autorem konečné vizuální podoby = filmu je režisér. (Jsou tam samozřejmě rozdíly dané odlišnostmi žánrů, disciplín a jejich konvencí, nicméně pro příklad té autorsko-vztahové analogie to myslím sedí.)

        P.S.
        Ještě k těm autorstvím hudebních dramat: Například v případě Hubičky se jedná o příběh (námět) Karoliny Světlé, v dramatizaci (libretu) Elišky Krásnohorské a zhudebnění Bedřicha Smetany. A vlastně se i dnes bezděčně dopouštíme docela neetické nepřesnosti, když uvádíme pouze Smetana – Hubička. Je to úzus, který se táhne už od Lullyho, který si u krále usurpoval všechna práva jakožto skladatel, a to i u Moliérových her, k nimž napsal scénickou hudbu. V případě opery to samo sebou má určité opodstatnění, ale když si odmyslíme zažité konvence, je to vlastně často dost zvláštní. A možná i tento úzus je částečnou příčinou, proč se ti, kdož vnímají za operou pouze a jen autorství jediného ducha, skladatele, bouří když je tento zdánlivě upozaďován. Ovšem v mnoha případech opravdu jen zdánlivě, vždyť kdo doopravdy může říct, že ví, jak to skladatel svým vnitřním okem viděl. Nota bene, i dílo samo představuje určitou entitu, na svém původci již nezávislou. Autor už nemůže zpětně ovlivnit, jak je jeho dílo čteno. Tak to prostě je a nelze s tím nic dělat.

        P.P.S.
        Ano, kdybych viděl Janáčkovu Lišku v Coburgu, asi bych měl velký problém to rozchodit. Ale pořád je to zajímavá výzva, přemýšlet o tom, proč to takhle někdo chápe a co se mi tím snaží říct, proč má potřebu poetiku díla takhle otočit na ruby? Vždycky může být přínosné konfrontovat se s totálně odlišným pohledem na stejnou věc. Osobně věřím tomu, že obstojí to smysluplné a výstřelky mají krátký život, a tak se tím netrápím, že někde někdo tropí skandál. Je to věc toho divadla a jeho diváků. Když jsou nespokojeni, musí to řešit direktor, jinak mu přestanou kupovat předplatné a má problém. Může být, že se snaží divadlo přetáčet v dramaturgii směr, a až čas ukáže, jestli více punku opeře v daném kulturním milieu prospěje. Každopádně hra je to riskantní, protože les pokácíte rychle, ale než naroste nový, to trvá dlouho.

  5. Nechci věci opakovat, hlavně s „jamka“ souhlasím stoprocentně. Jen bych podotkl k tvrzení pana Srstky o konzervativních režisérech v úvodu jeho článku, ono když se chce tak to jde a diváci dílo vděčně přijímají, výborným příkladem je Rusalka v režii Z. Trošky v repertoáru Státní opery Praha. I Tannhäuser v SOP byl „konzervativní“ a zdařilý. Možné cesty z marasmu tedy jsou, podle mě záleží hlavně na vedení divadel.

  6. Nedá mi neozvať sa ešte raz.

    Autorom opery, je, resp. bol, vždy skladateľ a libretista.

    Ešte v časoch Verdiho sa stávalo, že skladateľ si režíroval operu sám, aby vyjadrovala presne to, čo chcel ňou povedať. Ba sám Verdi mal povedať, že ak sa nemá hrať tak, ako ju napísal, nech sa nehrá vôbec….
    Doba nám nevyhnutne priniesla nový, iste nie jednoduchý inštitút režiséra. Nuž a niektorí z nich si čím ďalej, tým viac privlastňujú autorstvo celej opery a cítia sa jej neobmedzenými pánmi. Myslím, že s tým nič nespravíme, len podotýkam, že na plagát je treba napísať: Rollando Vilazón: Na divokom západe (hudba z opery Nápoj lásky od Donizettiho), podobne Carmen psychoterapeutka, Rusalka na smetisku, …. a pod.

    Obdivujem všetkých režisérov, ktorí si vážia a ctia autorov opery a vytvárajú inscenácie, ktorých sú autormi, ale ktoré sú v harmónii s hudbou, libretom, časom, priestorom, dejom….. Toto sa samozrejme dá dosiahnuť i v modernom poňatí i keď dielo neprenesiem storočiami a svetadielmi . Príklad: Arsilda

    hytat: aj bez filmových záznamov tušíme, že v 12. storoči sa nepoužívali kalašnikovy……,

Napsat komentář