Dekkadancers a Česká filharmonie na křídlech filozofujících racků

Dvorana Rudolfina je pro tanec vcelku nezvyklým prostředím se schodištěm uprostřed, vedoucím do dalších pater, bez typických postranních šál a jasně odděleného zákulisí, čímž se prostor pro účinkující zvětšuje a pro diváka trochu tříští. Nese v sobě na jedné straně punc tradice 19. století s naleštěným mramorem, historizujícím antickým sloupovím a dekorativně malovanými stěnami, paradoxně je však skvělým kontrastem k podivně neuchopitelnému bezčasí inscenace, která také po celou dobu naráží na mísení reality se snem, přízemnosti s nadpozemskostí, materiálna s duchovnem.

Útlounká povídka Richarda Davida Bacha Jonathan Livingston Racek vypadá nenápadně, zprvu snad i trochu naivně, jako dětská knížka, která se až postupem času vyvíjí, kontury příběhu a linearitu vyprávění rozpíjí, noří se do větších hloubek, byť bez větší změny slovníku, a relativně nenásilně tvoří skrze racčí alegorie paralely k lidskému světu. Na první dobrou mi v některých aspektech připomínala Exupéryho Malého Prince, nicméně výsledná struktura, dramaturgie a přístup k vyprávění je v Jonathanu Linvingstonu Rackovipřece jen rozostřenější a míří s jasnější intencí na staršího čtenáře.

Ondřej Vinklát (choreografie, režie, scénář) s Tomášem Vondrovicem (scénář, režie mluveného slova) se povídky chopili se ctí, našli si v interpretacích vlastní cestu a výsledkem jim byla mozaika vybraných pasáží a obrazů. Velmi dobře si pohráli s rozteklostí hranic mezi světy, časovými linkami i postavami, kdy se především nejdůležitější trojice (Jonathan, jeho přítel a následovník Fletcher a učitel Čang) vlastně slévali v jednoho, přebírali od sebe původní role a měnili se k nepoznání. A tak mohl být Jiří Lábus Čangem i Jonathanem, Albert Kaše Jonathanem i Fletcherem a Vilém Udatný vlastně všemi třemi dohromady.

Střet metafyzického a zcela fyzického světa s halasně vřeštícími racky oždibujícími pecny chleba (nebo možná kukuřici) skvěle doplnil mix živě hraných, rozmáchlých hudebních ploch Ivana Achera se zvukovými efekty Jana Středy, které zaznívaly nenuceně prostorem už ve chvíli, kdy jste vstupovali do Dvorany a usedali do provizorního hlediště, jež bylo obklopeno reproduktory ze všech stran, díky čemuž mohl zvukově hudební zážitek ještě více pohltit.

Ondřej Vinklát postavil svou choreografii na střetu kontrastů. Jedince a hejna, intelektu a pudů, nehmotné hudby sfér a pronikavých skřeků, výjimečnosti a homogenní masy, sveřepé odlišnosti a po generace hluboko zajetých kolejí, touze po poznání a nezájmu, zvědavosti a ignorace. Bachova povídka je jinotajem, filosofickým zamyšlením o linearitě času, zpochybňujícím existenci jasných začátků a konců jako pevných bodů, ale chápajícím je spíše jako kontinuální procesy. Paralely, které vykresluje s lidským světem, jsou zřetelné a jasné, napřímo se však v první linii nevnucují. Tanec jako médium se zdá být z principu ideálním nositelem těchto myšlenek, protože je sám považován za umění abstraktní, lyrické, nemá slov nesoucích jasné významy, je v jádru spíše poezií než prózou, může sdělit nesdělitelné, vyslovit nevyslovitelné. Literární jazyk, jakkoli používá slov, která se mohou tvářit pevně a nezpochybnitelně, však umí být metaforický, dvojznačný a amébní tak, jak lidské tělo nikdy úplně nezvládne, protože bude vždy hmotné a tady a teď. Možná jde i o převedení povídky do divadelního tvaru, který z principu vždy zhmotňuje, a i kdyby minimálně, ubírá něco z bezbřehosti a neopakovatelnosti fantazie. 

A tak některé momenty ve Vinklátově Jonathanu Livingstonu Rackovi působí až příliš doslovně, popisují víc, než by podle mě bylo nezbytně nutné a servírují některé momenty tak, aby pochopil i nejpomalejší z diváků. U některých jde o zcela očividný režijní záměr, což je naprosto v pořádku, protože mohou posloužit jako onen někdy až absurdní kontrast mezi životem přízemního hejna a Jonathanovy hlavy v oblacích, některé dokonce pracují s až groteskním přeháněním (dekonstrukce zažitého obrazu ptáků v tanci coby elegantních labutí na neuroticky hlavou škubající racky je skoro geniální), což nemusí sedět každému individuálnímu vkusu, použití je však zcela legitimní a ve výsledku funkční, jakkoli pro mě osobně je tam toho ohlodávání žvance a vřískajících skřeků už trochu moc (na druhou stranu když největší macho hejna Patrik Čermák ječí jako malá holka a běhá v kruzích jako popravená slepice, ty koutky vám prostě cuknou). Jiné ale jako by říkaly: „A nyní, diváku, pohleď, tvoříme paralelu, vztáhni si ji k současnému světu a/nebo jeho historii, vidíš ji? Tak vidíš?!“Což je jednak zbytečné, jednak škoda a jednak zcela nehodné Vinklátova intelektu.

Samotná scénografie (Eva Jiříkovská) je jednoduchá, zásadní je zrcadlový baletizol imitující odrazy vodní hladiny a stromoví držáků na dlouhé zářivky, mezi kterými se mohou tanečníci a tanečnice schovávat, překonávat jejich nástrahy a se světly samotnými následně manipulovat, tvořit z nich veliká křídla i se jimi nechat zhypnotizovat. Kostýmy světle šedivé barvy obepínají těla, ve „světě idejí“ je pak doplňují krátké bílé peleríny vyvolávající dojem křídel. Viklátův pohybový slovník je plavný a plastický, kvalitami mi v něčem připomínal generaci tvůrčích osobností okolo NDT zhruba v nultých letech, tanečníkům a tanečnicím souboru navíc velmi dobře sedí a mohou se skrze něj dobře vyjádřit. 

Z interpretačního hlediska je největší míra pozornosti upřena na Alberta Kaši, mladinkého tanečníka, který bez zaváhání a věrně ztvárňuje všechny polohy své role od nevinné naivity přes neúnavnost a nadšení až po deziluzi, prozření a novou naději. Na první pohled je vlastně nenápadným hlavním hrdinou, o to pevněji je pak však schopen uchopit situace do rukou a být jedním z neochvějných pilířů zhruba hodinové inscenace. Z pětičlenného hejna (původně šestičlenného, nicméně těsně před premiérou došlo ke zranění Terezy Kučerové) na sebe opět vynikajícím výkonem a osobitostí upozorňuje Natalia Metodijeva.

Dekkadancers se v Jonathanu Livingstonu Rackovi opět povedlo to, co umí jako jedni z mála na současné scéně. Cílit na širší než jen výlučně taneční publikum, spolupracovat s institucí, která má v tuzemsku tradici, renomé a zvuk (Česká filharmonie) i umělci mainstreamově známějších jmen (Jiří Lábus, Vilém Udatný), ale nesklouznout k podbízivosti a plytkosti „sbírání pokémonů“ v představě, že to bude stačit. Naopak se pokusit přimět ono široké publikum přemýšlet a nějak se jej dotknout, ne jen povrchově zaujmout. A to prostě dělají Dekkadancers dobře. 

Psáno z premiéry 28. srpna 2024, Dvorana Rudolfina, Praha

Jonathan Livingston Racek
Choreografie a režie: Ondřej Vinklát
Scénář: Ondřej Vinklát, Tomáš Vondrovic
Režie mluveného slova: Tomáš Vondrovic
Předloha: Richard David Bach
Hudba: Ivan Acher
Zvuk: Jan Středa
Scéna a kostýmy: Eva Jiříkovská
Světelný design: Lukáš Brinda
Dirigent: Filip Urban
Tančí: Albert Kaše, Natalia Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Klára Jelínková, Florian Garcia, Patrik Čermák
Hrají: Jiří Lábus, Vilém Udatný