Ta, co se jí všichni smáli

  1. 1
  2. 2

Psal se rok 1947, když rodina Synkova z Prahy zamířila do Paříže. On se jako oficiální delegát zúčastnil Mírové konference v Paříži. Do letadla ale nastoupili všichni, oba Synkovi i jejich malá holčička. Už nějaký ten měsíc totiž neměli žádné iluze o tom, co je doma, v poválečném východním bloku bude dál čekat. Z Paříže se proto už nevrátili. Dnes už velká Yveta k tomu po letech dodává: „Že se už nevrátíme, o tom jsem tehdy neměla tušení.“

Čas se nezastavil a sedmdesátá léta zastihují už dospělou Yvetu Synek Graff za mořem, v Novém světě, kde jí jednoho dne pošťák přinese balíček. Nachází v něm nahrávku Smetanova Dalibora, dárek od strýce z Čech, který na rozdíl od nich Prahu nikdy neopustil. Pro Yvetu i jejího manžela, mecenáše a člena představenstva Opera Orchestra of New York (známého pod zkratkou OONY), je poslech Dalibora nesmírně vzrušující záležitostí. Okamžitě se vnucuje neodbytná otázka: Jak to udělat, aby se tahle Smetanova variace na Beethovenova Fidelia mohla hrát v Met? Yveta si přitom vzpomněla, že zakladatelka OONY, dirigentka Eve Queler, přímo baží po exotických operních objevech. Nemýlila se: Také Eve Dalibor hned na první poslech zaujal.Pro Eve bylo vždy velmi důležité najít co možná nejlepšího zpěváka pro hlavní roli,“ vzpomíná Yveta. „Ale jak zahraniční zpěváky naučit zpívat český text?“ Nicolai Gedda, švédský tenor nevšedního potenciálu, s chutí zkoušet nepoznané, na nabídku účinkovat v českém Daliborovi kývl, pro Miladu našli Polku Teresu Kubiak, jako jedinou rodilou mluvčí v obsazení se z Prahy podařilo přivézt Naďu Šormovou. A tak Yvetu, která si Dalibora jinak než ve svojí mateřštině nedokáže představit, čeká přetěžký úkol: všechny zpěváky i sbor naučit celou operu česky. Hodiny a hodiny tvrdé dřiny, přepis českého libreta do fonetické podoby, vysvětlování významu každého slovíčka, opravování přízvuků „Co ale bylo úplně nejtěžší, to jsou české samohlásky. Ale já jsem pro ten nelehký úkol měla myslím ohromnou energii, entuziasmus a velkou sílu… Celé jsem to dělala s velkou láskou,“ říká k tomu po letech Yveta. Nakonec vše dokázala přivést ke zdárnému konci. V lednu 1977 koncertní provedení Smetanova Dalibora v češtině sklízí v Carnegie Hall bouři nadšení.

 

Dalších celých deset let Yveta společně s Eve Queler pokračuje v koncertním uvádění českých oper: Janáčkova Kát’a Kabanová (1979, s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli a Naděždou Kniplovou coby Kabanichou), Smetanova Libuše (1986, opět s Beňačkovou), Dvořákova Rusalka (1987 – společně s Beňačkovou Sergej Kopčák coby Vodník), a konečně Janáčkova Jenůfa (1988 – znovu Gabriela Beňačková).

To už je ale na kalendáři rok, kdy přichází v touze Yvety po tom, aby se české opery v její mateřštině hrály i na divadle, zásadní zlom: „Jednou z mých prvních prací pro divadlo byla Jenůfa v San Francisco Opera, jejíž uvedení mělo pro další vývoj věcí zcela klíčový význam,“ hodnotí tehdejší událost s odstupem let Yveta.„Když jsem v San Franciscu prosazovala uvedení Jenůfy v češtině, nikdo mně na začátku nevěřil, že by se to vůbec mohlo povést. Opravdu se mi všichni kvůli tomu smáli. I Soňa Červená, která zpívala Stařenku, se přimlouvala za to, aby se zpívalo v angličtině, že to tak prý bude pro zpěváky lepší… Naštěstí ředitel Maestro Adler, který tenkrát vedl sanfranciskou operu, mně tu možnost nastudovat se sólisty a pochopitelně i se sborem celou Jenůfu v češtině přece jen nakonec dal… Řekl, že to zkusí… Byl prostě úžasný, i když vlastně pořádně nevěděl, co přesně se zpěváky dělám, protože česky samozřejmě ani on nerozuměl,“ vzpomíná na zkoušky Jenůfy v San Franciscu Yveta. „Zpěvákům jsem každé slovo musela vysvětlit, museli vědět, co se v každém okamžiku na scéně děje, Jenůfu nikdo neznal… Kdyby to celé bývalo nemělo úspěch, tak by to byl můj konec… Ale ohlas premiéry byl obrovský, úžasný, takže vše další se pak už rozjelo vlastně samo, ještě dnes, po letech, se zjevným úlevným oddechnutím líčí Yveta.

 

A tak se vzápětí rozhoupe i Metropolitní opera. I tam se začíná zpívat česky. V roli Káti Kabanové (1991) a potom i Rusalky (1993) se tu představuje Gabriela Beňačková. Yveta Synek Graf ale dobře věděla, že bude nějakou dobu ještě trvat, než v Met český repertoár zdomácní, a že první kroky vpřed nemusejí pro trvalejší zabydlení českého repertoáru v Met ještě nic zásadního znamenat. Tuší správně, přicházejí i prohry: Když se v roce 1996 v Met poprvé chystá Věc Makropulos, Jessye Norman se postavila proti češtině a trvala na angličtině, v čemž jí dirigent David Robertson podpořil. Yveta se ale nevzdává. Při znovuuvedení této inscenace v roce 1998 češtinu nakonec prosadila, a tak ji čekala práce na češtině s celým obsazením v čele s Catherine Malfitano. A newyorský operní velkodům po posledních tónech obnovené premiéry Janáčkovy Makropulos duněl standing ovations.To už se ale rok před tím v Metropolitní hrála česky i nová série Dvořákovy Rusalky, v níž Beňačkovou vystřídala Renée Fleming. I s ní Yveta na roli tvrdě pracovala a celá ta léta, co Fleming Rusalku zpívá, průběžně tvrdě pracuje.

Byla jsem vlastně u jejích úplných začátků. Ona je vlastně moje pěvkyně, já jsem ji pro operu udělala, já jsem jí dala dohromady… Renée, když začínala, na moji radu zhubla, měla tehdy také určitý problém s neznělou střední polohou, ale i to se dalo do pořádku… Byla tedy štíhlá, pohledná, s krásným hlasem, začala se dobře oblékat… To všechno v dnešním světě opery spolu souvisí, a tak se jí všechny operní domy začaly otevírat… Je to dramaticky úžasná Rusalka! To ona předala českou Rusalku světu,“ říká s neskrývanou hrdostí Yveta.

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments