Desetitisíce dopisů rozhlasových posluchačů pro Paní Operu

Rád realizuji podnět, který jsem dostal od portálu Opera Plus a který se týká naší tety - abych napsal určitou stať k tomuto jejímu výročí. Vedle doposud užívaného nejznámějšího díla Anny Hostomské, knihy Opera - Průvodce operní tvorbou, která vyšla od roku 1955 v deseti vydáních (naposledy roku 1999), a další její velmi známé publikace Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby (páté vydání vyšlo v nakladatelství Paseka roce 2007) i jejích svého času v širší hudebně založené veřejnosti velmi oblíbených rozhlasových pořadů "Co máte nejraději - operní pořady sestavené podle návrhů posluchačů", vysílaných v letech 1952-1962 vždy jednou týdně v asi hodinové délce, dnes trochu zapadá její další popularizační operní a hudební činnost.

110. výročí narození Anny Hostomské – Očadlíkové

Byly to pořady v Divadle hudby v šedesátých letech, kde měla Anna Hostomská svůj komentář k opeře nebo před spuštěním nahrávky z gramofonové desky. Z této činnosti naší tety vyšla i menší a dobrá publikace Z operního jeviště – doplněk k Průvodci operní tvorbou, kde za účasti dalších spoluautorů byly uvedeny obsahy oper (na našich jevištích často neuváděných), které právě odezněly v Divadle hudby. Anna Hostomská tento výběr uspořádala, vyšel v nakladatelství Supraphon roku 1968. Jistě ještě budou mezi námi aspoň někteří pamětníci, kteří si vzpomenou, jak oblíbené byly tyto poslechy oper z gramofonových desek.

Další pamětníci, kteří už budou v pokročilejším důchodovém věku, si také připomenou, že naše teta působila v Gramofonovém klubu od jeho založení roku 1958. Dále v průběhu celých šedesátých let byla v jeho výboru, pomáhala vytvářet ediční plán a také na některé obaly gramofonových desek psala obsahy oper.

Anna Hostomská pocházela z pelhřimovské hudbymilovné rodiny. Narodila se sice v Táboře (6. srpna 1907), kam byl její otec Otakar (1872-1948), absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, přidělen jako c. k. soudní auskultant (čekatel), roku 1910 se však celá rodina vrátila do otcova rodného Pelhřimova, kde pak hlava rodiny vykonávala plné soudcovské povolání. Annin otec byl duší hudebního života v tomto okresním městě, byl nadšeným hudebním amatérem, hrál na violoncello i klavír a zpíval v pelhřimovském pěveckém spolku Záboj, kde byl později několik let i předsedou. Své děti (i později své dva mladší synovce) k hudbě vedl.

Měl svázáno více jednotlivých klavírních výtahů oper i písní našeho a německého repertoáru. Dodnes máme jeho klavírní výtahy jedenácti Wagnerových oper, vše svázáno podle jeho požadavku u pelhřimovského knihaře Štědrého.

Píši to vše proto, že Anna Hostomská, absolventka pelhřimovského reálného gymnázia roku 1926, měla před svou rozhlasovou prací jako pozdější hudební redaktorka všeobecné hudební vzdělání už z domova. Její matka Leontýna, rozená Lankašová (1878-1948), byla učitelkou, po sňatku roku 1903, jak byla tehdejší zásada, už nemohla jako vdaná učit a plně se věnovala rodině. Měla zálibu v antických bájích, ty také předčítala dětem. Hodně četla. Její dvě starší děti – Jiří (1904-1978), tedy můj otec, a Karel (1905-1970), bratři Anny Hostomské, neměli v životě profesionální hudební zaměstnání (pravda, určitou dobu v pozdějším věku Karel učil v Lidové škole umění v Hrádku nad Nisou hru na klavír a hoboj), byli však nadšenými hudebními amatéry. Můj otec byl profesorem na Katedře chemické technologie dřeva, celulózy a papíru Chemicko-technologické fakulty Slovenské vysoké škole techniky v Bratislavě. Hrál na housle, klavír, klarinet, a když mu bylo šedesát sedm a půl, začal se učit hře na tubu (na což byl hrdý), později pak hrál i v bratislavské železničářské kapele.

Anna Hostomská po maturitě roku 1926 absolvovala roční abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Ve školním roce 1927/1928 studovala ve Francii na Faculté des lettres v Lyonu, kde podle záznamů, které má v osobní pozůstalosti, měla vykázané tyto předměty: francouzské umění, Voltaira a francouzštinu.

Po návratu do vlasti byla od 15. listopadu 1928 do 15. července 1929 zaměstnankyní v Handels und Gewerbe Kammer (Obchodní a průmyslová komora) v Liberci, kde byla písařkou na stroji a stenotypistkou. V této německé organizaci s přísným německým vedoucím, kde v němčině musela i úřadovat, byla velmi nešťastná, v nezáživné práci například opisovala celní sazebníky. Stěžovala si doma, což mělo i kladnou odezvu. Na přímluvu svojí tety MUDr. Anny Lankašové – Burianové (sestra její matky) dostala se takto se štěstím do Československého rozhlasu v Praze, kam nastoupila 1. srpna 1929.

Její teta patřila mezi první české vystudované lékařky u nás, byla manželkou MUDr. Františka Buriana, pozdějšího profesora a významného zakladatele plastické chirurgie u nás. S Burianovou rodinou se naše teta v průběhu jejich života často navštěvovala, včetně pobytů na jejich chatě v Krkonoších.

Těžko ve stručnosti popsat celou činnost Anny Hostomské v Československém rozhlase, kde působila od roku 1929 do roku 1962, kdy odešla do důchodu. Jen namátkou vzpomenu, s jakými lidmi tam spolupracovala: byli to například tajemník hudebního oddělení Oldřich Ladman, muzikololog doktor Krupka, další hudební šéf Karel Boleslav Jirák, šéf rozhlasového orchestru v době třicátých let Otakar Jeremiáš, Jaroslav Čeleda, Mirko Očadlík, doktor Smetáček a později její kolegové, například Jiří Berkovec, Otmar Mácha nebo Karel Pech. Všechny není možné vyjmenovat.

Anna Hostomská nastoupila do Československého rozhlasu jako úřednice a postupně se vypracovala na tajemnici a referentku hudebního odboru. Sama o svých začátcích, které shrnula pro jeden rozhlasový pořad v roce 1969, píše: „Rozhlas už sice tehdy existoval (pozn.: od roku 1923, A. H. nastoupila 1929), ale stále se ještě nevědělo, jestli to bude jako nekonečný orchestrion, cirkus nebo celodenní koncert.“ Předtím ještě píše: „Já sama jsem psala korespondenci a všechny smlouvy účinkujícím, sjednávala a vyplácela hned po vysílání honoráře, dělala měsíční statistiky, objednávala dechovky, taneční orchestry – tehdy se vysílalo jen přímo ze studia nebo z kaváren, koncertních sálů a divadel a všechno muselo na minutu klapnout. Netrvalo dlouho a Ladman mně nechal udělat sem tam nějaký program z desek – když si na to teď vzpomínám – opravdu, nejdříve to byly pořady operních árií… To asi předznamenalo můj pozdější osud a zaměření.“ Dále na jiném místě pokračuje: „Po revoluci roku 1945 jsem vedla oddělení smíšených programů, patřilo do něho od kabaretu po operu vše, co bylo složeno z hudby a slova… Denně jsme dělali takový pořad a byli jsme na všechnu práci tři – já, Vladimír Dvořák a sekretářka Křížová, programově nám pomáhali dirigenti Dyk a Vipler.“

Rád připomínám, co na toto období říká Vladimír Dvořák ve své knize Všechny náhody mého života, kterou vydalo Studio dobré nálady, s. r. o – nakladatelství Kredit, 1991, str. 21.:

„A tak jsem nikoliv sám, ale s Jaroslavem Poustkou, který se nevím proč prohlásil za Petra Poustku – jednoho dne zaklepal na dveře jedné rozhlasové redakce, maje pod paží kabaretní scénář s názvem ‚ Nuda útočí‘. Vedoucí redaktorkou redakce smíšených pořadů, neboť do této redakce jsem zamířil, byla Anna Hostomská, paní to moudrá, znající a laskavá. Mile mne přijala, kabaret si přečetla hned, což se normálně nedělá, při čtení se několikrát zasmála, což se normálně nevidí, a potom tomu slepenci nesmyslů i smyslů dala velkomyslně placet. A hned, že to sama zrežíruje a dobře obsadí. Poněkud se divila, když jsem řekl, že je to obsazeno, vedu totiž vlastní byť amatérský soubor – a ten už má předem rozděleny úlohy. I na tuto drzost odpověděla Anna Hostomská ano, kabaret natočila až na výjimky v obsazení, které jsem dodal, a s neuvěřitelnou statečností jej nechala odvysílat. Určitě to potom pěkně schytala, neboť to byl průšvih jako hrom. Naštěstí bylo tehdy v úctě přísloví ‘Učený z nebe nespadl’. Rozhlasoví šéfové a za pár let na to první šéfové televize věděli, že mají-li se mladí něčemu naučit, musí jim být především daná příležitost. A důvěra. Když jsem začínal v televizi, nebyly to zrovna úspěšné začátky. Ještě dneska, vlastně teprve dneska, obdivuji svatou trpělivost lidí, kteří tehdy odpovídali na mé první neobratné krůčky. Anna Hostomská byla velmi trpělivá. Nabyla přesvědčení, že mám talent vymýšlet legraci a že jsem natolik inteligentní, abych to řemeslo zvládl. Když mi nabídla rozhlasovou židli, nerozpakoval jsem se ani na vteřinu…“

Nejvíce v širší veřejnosti v naší republice Annu Hostomskou proslavil rozhlasový pořad nazvaný, jak už připomínám v úvodu, Co máte nejraději – operní pořady, sestavené podle návrhů posluchačů, vysílané jednou týdně v přibližně hodinové délce, v letech 1952-1962 . Do roku 1959 byli jmenováni posluchači i celé pracovní kolektivy, kteří si chtěli nechat zahrát určitou operní árii, píseň nebo sbor. To byla velká motivace pro posluchače, mnozí i méně znalí se pak k opeře, tomuto těžšímu uměleckém útvaru, zásluhou pořadů Anny Hostomské vypracovali a tato obliba je držela i dále v životě. Podle mne, ač nemohu být nestranný, byly tyto pořady – hlavně pro začátečníky – lepší, než jsou dnešní operní pořady v Českém rozhlase.

Od roku 1959 byly pak tyto pořady dále vysílány, už bez jmenovitého uvedení, ale i nadále podle toho, kdo si které operní úryvky vyžádal. Naše teta je vytvářela na určité téma, například pořady operních árií, zaměřených na prototypy krásných, ale i špatných lidských vlastností (nejhorší je intrikán Jago z Otella), dále scény z lyrických oper francouzských, árie z oper na téma ohně, podivuhodných povolání, svatební nebo vojenské scény v operách či scény zaměřené na strunu noční a tajemnou.

Dodatečně byl na Velikonoce 1997 odvysílán pořad Modlitby v operách, který vyšel i na magnetofonové kazetě. Tento pořad z podnětu redaktorky Českého rozhlasu – Vltava Jarmily Lakosilové Anna Hostomská realizovala. Sama řekla, že toto téma ji nenapadlo.

Anna Hostomská práci v Československém rozhlase završila v letech 1960-1961 cyklem Hudba, kterou mám rád, vydaným později v knižní podobě v roce 1969 pod názvem Hudba a lidé. Tady se zpovídají mnohé osobnosti, jejichž povoláním není hudba, ze svého vztahu k hudbě (například lékař profesor Arnold Jirásek, výtvarní umělci, například Cyril Bouda, Max Švabinský, Josef Sudek, cestovatelé Hanzelka a Zikmund i sportovci, například Věra Čáslavská, šachista Luděk Pachman, dále Dana a Emil Zátopkovi i slavná automobilová závodnice Eliška Junková, také herci, například Dana Medřická, Karel Höger i filmařka Hermína Týrlová).

Po odchodu do důchodu v roce 1962 spolupracovala naše teta s Československým rozhlasem externě. Rozhlas jí dával možnost jednou měsíčně v pořadu Hudební střípky klípky po dobu pěti minut. Věnovala se také výchovným koncertům pro mládež a dospělé, které sestavila a slovem provázela. Tyto koncerty se odehrávaly v různých městech (například v Praze, v Poděbradech), bylo jich přibližně 520. Anna Hostomská měla “svůj” soubor s klavíristou Milanem Klíčníkem a baletkou.

Zvláštní hodnocení jejího popularizačního a konferenciérského umění patří šumperskému Preludiu mladých umělců, kam pravidelně jednou za rok dojížděla po dobu deseti let, od roku 1974 do roku 1984. Bylo to zásluhou sbormistra šumperského pěveckého sboru pana Aloise Motýla a právě on pak ustanovil u příležitosti 25. ročníku s naším upřímným souhlasem Cenu Anny Hostomské pro nejmladšího účastníka tohoto festivalu. První držitelkou této ceny byla roku 1998 mladá, tehdy třináctiletá klavíristka Terezie Fialová, která mezi tím absolvovala HAMU v Praze a další mezinárodní studium.

Dílo naší tety přetrvává i po jejím úmrtí koncem března 1995. Důkazem, jak byla činná do posledního období svého života, bylo, že ještě necelý měsíc (1. března 1995) před smrtí měla pořad pro společnost Minerva – bývalé absolventky Gymnázia Elišky Krásnohorské, pravda, už pokročilé důchodkyně, za vedení JUDr. Marie Lauschmannové. Na tento pořad (s ukázkami nahrávek z určitých oper) jsme do Národního domu v Praze na Vinohradech tetu doprovázeli s mým bratrem Dalimilem.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo s jejím překladem z němčiny (vytvořeným spolu s Vladislavem Hamšíkem) Heubergerovu operetu Ples v opeře. Sám jsem byl na tomto představení v Plzni na podzim 1999. Roku 2009 vydal Radioservis CD operety Johanna Strausse Netopýr, s českým textem a v úpravě Anny Hostomské (nahrávka z roku 1968). Nejnověji na konci minulé divadelní sezony, v premiéře 20. května 2017 uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové činohru Netopýr Davida Drábka na motivy operety Johanna Strausse mladšího. V této inscenaci je zařazena Pijácká píseň z Netopýra, kterou přeložila naše teta.

Její kniha Opera – průvodce operní tvorbou má také stále svojí váhu, ač první vydání vyšlo už roku 1955 a jedenácté se připravuje, s vydáním snad na podzim tohoto roku. Jistě mnozí muzikologové namítnou, že řazení oper podle národních škol dnes už neplatí, ale takto byla kniha koncipována. Anně Hostomské nebylo mnoho let jasné, proč se kniha přestala po svém sedmém vydání v roce 1965 dále dotiskovat. Sama řekla, že “neví, kde ta žába na prameni sedí“. Zmínila se tehdejšímu ministru kultury Klusákovi, když na ministerstvo byla pozvaná na počest připomínky jejích sedmdesátých narozenin roku 1977. Ministr Klusák určitý příslib sám snad dal, ale nic se nedělo.

Až po změnách režimu v roce 1989 její knihu Opera, pod zestručněným názvem Průvodce operní tvorbou, vydalo nehudební nakladatelství Svoboda – Libertas v roce 1993. Na autogramiádu 23. listopadu 1993 při příležitosti nového vydání této knihy jsem naší tetu vedl sám do knihkupectví Karolinum v Celetné ulici 18 na pražském Starém Městě. Šli jsme pěšky z bydliště naší tety v Žitné ulici 30 na Novém Městě. Tehdy tetě bylo šestaosmdesát let a tři měsíce. Naše teta se snažila stále udržovat v kondici, ráno pravidelně doma v rámci svých možností cvičila.

Poslední operní představení, na kterém jsem s naší tetou byl, byla opera Proces (na motivy románu Franze Kafky od rakouského hudebního skladatele Gottfrieda von Einema, který byl osobně v Praze představen před uvedením zmíněné inscenace ve Státní opeře Praha 29. října 1994). Pravda, naše teta z hudby příliš neměla, přiznávala, že byla odchovankyní spíše tradičnějších skladatelských postupů. Sám jsem však byl spokojený i s režií Karla Drgáče. Připomínám, že naše teta v jednom rozhovoru, myslím pro televizi, připomněla vývoj ve vnímání modernější hudby dvacátého století a řekla, že na „malém městě přibližně ve dvacátých letech dvacátého století jsme se těžko prokousávali k Janáčkovi”.

Její názor byl, že se nemusí hrát na určitý hudební nástroj, ale že poslech hudby se dá vytrénovat. Přiznám se, že tento názor zcela nesdílím, i velmi amatérské pokusy ve hře na libovolný hudební nástroj jsou lepší než nic.

Pro „nepřátele“ Anny Hostomské, kteří poukazovali na fakt, že neměla vysokoškolské vzdělání, připomínám, že odevzdala svoji rigorózní práci Rozhlas a posluchači (Sociologie rozhlasu) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Praha. K obhajobě však pro nával rozhlasové práce nedošlo. Na studium a přednášky mohla teta chodit jen po zaměstnání. Začala studovat v letech 1936 – 1939, pak byly vysoké školy v době války zavřené, pokračovala v letech 1945-1947.

Její práci Rozhlas a posluchači vydal v edici Rozhlasová práce Československý rozhlas v čísle 3, roku 1984. Vysokoškolský index, který měla naše teta, máme doma zachován – obsahuje i z dnešního pohledu zajímavé přednášky – namátkou: filozofie středověku, francouzská etika nové doby, systém hudební vědy, evropské umění devatenáctého století, estetika dramatu se zvláštním zřetelem k opeře, hudba šestnáctého století, hudební nástroje, nástin sociologie, etika, úvod do estetiky, sociologie války…. Tento index bude odevzdán do Národního archivu v Praze 4, 6. oddělení, pod vedením výborných archivářů Jiřího Křesťana, Jana Kahudy, samozřejmě pod patronací paní ředitelky Národního archivu Evy Drašarové. Tam jsme v dubnu 2009 odevzdali jako rodina pozůstalost po Anně Hostomské, tedy mnoho jejích písemných příprav k rozhlasovým pořadům právě z let 1952-1962 a mnoho dopisů posluchačů. Tyto materiály si může zájemce v badatelně Národního archivu nechat předložit a bádat. Připomínám, že tyto podklady k práci i dopisy čtenářů byly zachovány důsledností a vlastni inciativou Anny Hostomské. Český rozhlas by je měl také mít, ale nemá, bohužel došlo i ke smazání magnetofonových pásů z jejích hlavních pořadů. Není přesně známo, v které době došlo ke skartaci, nejspíš v sedmdesátých letech.

Ve své knize Hudba a lidé Anna Hostomská na stranách 173-174 píše: “Byť s největší opatrností odhaduji počet dopisů, které jsem dostala za dvacet let 1942-1962 své činnosti v Rozhlase, na 70.000 (přibližně 10 denně). Počet dopisovatelů pak alespoň 35.000 (někteří několikrát do roka). Na každý soutěžní pořad s hudebními hádankami docházelo 2.000–14.000 dopisů najednou. Za každým z oněch tisíců dopisovatelů je ještě velká řada nezjistitelných dalších posluchačů, stejně smýšlejících, ale nepíšících.“

Ve svém podkladu k jednomu vysílání v Československém rozhlase roku 1969 dále píše, když obdobně připomíná tyto počty dopisů: “Všechny tyto dopisy jsem zpracovávala s pomocí jedné sekretářky sama, nosili mi je v prádelních koších, také rozřezávat obálky jsem musela sama. A psala jsem odpovědi a ohlášky termínů vyžádaných árií i na kolenou pod stolem při schůzích. Byla to práce na dvanáct hodin denně takřka po celá ta léta, ale upřímnost a zájem lidí mi vždycky pomáhaly.” I z této odezvy posluchačů a jejich přání vysvětlit srozumitelně děj opery naše teta věděla, že ho má podat jasně a srozumitelně při výkladu v rozhlase nebo při zpracování do knižního operního průvodce.

Na počest stého výročí narození Anny Hostomské uspořádala Pražská konzervatoř 30. října 2007 v Sukově síni Rudolfina koncert pěveckého oddělení. Jsem rád, že už v březnu tohoto roku 2007 Pražská konzervatoř můj podnět přijala a pan ředitel, hudební skladatel Pavel Trojan takto dobře rozhodl. Tento koncert byl pro nás úchvatný (i s fenoménem mládí), všichni studenti – pěvci, když dozpívali a poklonili se při velkém potlesku, dostali ode mne právě v tom roce vyšlou publikaci naší tety Příběhy, pověsti a pohádky paní Hudby. Vydání je již na knižním trhu rozebráno. Ještě jednu vzpomínkovou akci k Anně Hostomské jsme měli. Bylo to 7. listopadu 2013 večer v kině Ponrepo v Bartolomějské ulici; tady vystoupili také mladí pěvci, mezzosopranistka Michaela Kapustová a basbarytonista Michal Kubečka. Obě tyto akce uváděl operní znalec Jan Králík, který mimo jiné připomněl, že obracení se na mladou generaci je v souvislosti s Annou Hostomskou zásadní.

Velkou oporou při odborné práci Anně Hostomské byl její manžel profesor Mirko Očadlík.

Snad na závěr jen připomenu, že až od něho se dozvěděla o existenci moravské koledy, kterou zpíval v době Vánoc: „Ejhle chasa naša, běžím do salaša, obuškami tleskaju a radost majú.“ Tak naše teta převzala od svého manžela Mirko Očadlíka kromě muzikologické odbornosti také tuto moravskou koledu, kterou z českého prostředí předtím neznala. Hlavní však je, že manželovu odbornou muzikologickou knihovnu naše teta po jeho úmrtí v červnu 1964 věnovala do jeho rodného Holešova. Dodnes tam v rámci Městské knihovny jako odborná knihovna funguje, a to pod názvem Očadlíkova knihovna.

Věřím, že velké popularizační dílo Anny Hostomské ve prospěch opery i v budoucnu všichni její příznivci ocení.

 

Autor je synovcem Anny Hostomské a zástupcem dědiců autorských práv