Člověka do malování nepouštím, do hudby ano, říká skladatel a výtvarník Vladimír Franz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Vyjádřené v textu?
Nejenom. Jde o volbu a souhrn odpovídajících prostředků. Hudebních i literárních. V První symfonii je to o čím dál větší opuštěnosti člověka v davu. V Pražském divertimentu žádný text není. Jsem smíchovák, bydlím tady od dvou let a pamatuji Smíchov, který končil na Malvazinkách. Dál už byly jen louky, chodilo se sáňkovat na Šalamounku, na Šmukýřku, byla to krajina z Trnkových obrazů (ostatně na Turbové žil), pusté zahrady, kde Slavíček maloval kosatce na košířské Bulovce a my jsme tam měli všelijaké bunkry. Byla to velká dobrodružství a ty zahrady vydržely všechny doby. Dnes ustupují obrovským panelákům s exkluzivními byty pro Rusáky. Památkové objekty berou za své, tak jsem na paměť těch zahrad napsal Pražské divertimento. Ve výtvarném díle jsem krajinář, v muzice ne. Nebo Radobÿl

Ten jsem si poslechla, než jsem za vámi šla. A víte co? Kdybych měla tu skladbu reflektovat v recenzi, popsala bych ji samými pozitivy. Ale nedotkla se mě – arciže z orientačního poslechu z vašich webových stránek – emocionálně.
A co se vás dotkne emocionálně?

Vladimír Franz (foto Björn Steinz)

Otázky kladu já – ale dobře, třeba Luciano Berio.
Berio měl tu výhodu – oproti svým vrstevníkům – že vedle hudby měl ještě vlastní divadelní skupinu. Chci v rozhlasovém Sedmém nebi udělat rozbor jeho Cora, to tady skoro nikdo nezná. Kdo se u nás zabýval třeba Arťomovovým Requiem? Pokud jde o Radobÿl, hrála jej Česká filharmonie, pro kterou jsem ho psal. Pěkně. A pak ještě také Moravská filharmonie Olomouc s Petrem Vronským. Nestačila byste se divit, jaký to byl rozdíl. Ani já jsem se nestačil divit. Zkrátka, člověk přestal vnímat skladbu, a hudební tkáň se změnila v přímou řeč. Jsem rád, že jsem se toho stal svědkem.

V tom se všichni skladatelé shodujete – že provedení je naprosto klíčové.
Princip jakéhokoliv umění je vnitřní napětí materiálu. Nechápu, jak je možné, že přijde dirigent – a nejedná se o tempa ani o vycizelování zvuku – a hraje to tak, že to vnímám od noty k notě a vůbec ne jako stavbu. Nevím, co se tam děje, protože je to všechno správně, a pak přijde někdo a chytne to… A ze slabikování se stane řeč. Když se dělala moje opera Válka s mloky, měl Marko Ivanović k dispozici na každé zkoušce orchestr složených z jiných hráčů, takže to byla pořád první čtená. K zešílení. Jednou to byli ti stejní lidé a hned to začalo fungovat. Ale pak tam zase přišel někdo jiný a zase hledal, kde je c2.

Čím to je, že se hudba nedostane na pódium – nebo na scénu – abych tak řekla „probuzená“? Je hudební provoz předimenzovaný, není čas, jsou za tím ekonomické zájmy zúčastněných?
Traduje se o Mahlerovi, jak přišel do nového působiště, nechal si zahrát orchestr, odebral se do své kanceláře a napsal propouštěcí listy třetině orchestru. Přitom sólisté byli fantastičtí, Ivan Kusnjer, Richard Haan, Václav Sibera… I sbor, navzdory věku, odvedl skvělou práci. Petr Kotvald, který tam hrál takového Karla Gotta, byl naprosto profesionální – jen s tím proměňujícím se orchestrem nikdo nic nezmohl. A houslistka se ptala, proč se mají učit nové věci, když už umí Carmen a Aidu. Oni samozřejmě mohou říct, že za takový plat se na to mohou taky vykašlat, to je pravda. A nevím, jak dlouho vydrží nadšení z mládí, kdy se člověk učil hrát na housličky a myslel si, že to bude krásné celý život. Než jej pohltí ona beznaděj, které pracovně říkám: svatba-pohřeb-muzikál!

Kdysi jsem dělal v Divadle Jiřího Wolkera, další otřesná zkušenost s pohádkou. Nastoupili bardi, kteří tam hráli už čtyřicet let a patrně si v mládí taky mysleli, že budou hrát Hamleta, a teď museli hrát, jak se brouci mají rádi. Bylo osm ráno, dostavil se pán k oponě a řekl, „zase jsou tam ty malý smradi“. Jakmile se vytratí vzruchy, nese to dál už jen mašinérie a nevyhnutelně přijde moment únavy. Platí to i pro dramaturgii. Novosvětskou samozřejmě miluji, byť Osmou nebo Sedmou mám ještě radši, ale někdy by si člověk skoro řekl, že si ten Dvořák raději neurazil ruce, když to psal, protože takhle se už nikdy nikdo nedozví, jak vypadá Šestá, Třetí, Čtvrtá. Nebo i Druhá. A přitom tohle je milovaný Dvořák! Co pak teprve ti ostatní? Co hudba 20. století?

Karel Ančerl začínal koncert nějakou kratší skladbou na rozehřátí, na závěr něco pochopitelnějšího pro normální lidi a do toho zabalil premiéru soudobé skladby. A lidi si zvykali a učili se poslouchat i hudbu, kterou neznají, přestal jim vadit odlišný typ písma, četli sdělení a bylo to super. Když se bude pořád hrát Novosvětská nebo Čajkovského Pátá, tak se nikam moc nedostaneme. Chce to zkrátka daleko flexibilnější, živější a otevřenější dramaturgii. Hudba přece neskončila v roce 1890!

Jak se bráníte rutině?
Psychická hygiena je pro umělce možná důležitější než všechno ostatní. Dělat neustále všechno, jako by to bylo poprvé. Dotýkat se, nerochnit se. Moje výhoda je v tom, že mám malování a hudbu. Takže když hudbu nějakou dobu nedělám a pak se k ní vrátím, chvíli – třeba 14 dní – trvá, než se to zase naučím (jako mravenci, kteří taky po zimě všechno zapomenou), aby se to spustilo. Teď mě totéž čeká v malování, protože chystám několik větších, sumárnějších výstav. Začnu akvarely, čtyři dny je budu kazit, protože akvarel je čisté myšlení a skrze něj se do toho člověk dostane. Kromě toho musím udělat návrhy oken pro jeden kostel a onehdy jsme odhalovali sochu, kterou jsme udělali společně se Štěpánem Molínem.

Vladimír Franz (foto iniciativa Vladimír Franz prezidentem)
Vladimír Franz (foto iniciativa Vladimír Franz prezidentem)

Vy jste i sochař?
A priori nejsem, ale v dětství jsem sochy dělal a modeloval jsem třeba i krajiny nebo města. Třikrát tři metry. Ale se Štěpánem jsme udělali takovou legraci, figuru nohama vzhůru s hlavou ve svěráku. Jmenuje se to „Myšlenka“ a je to před vědeckou knihovnou. Taková jemná ironie na sochy od Mařatky a Štursy, Kodeta… které v zadumání sedí – nic proti nim, jsou opravdu krásné – zkrátka taková jemná groteska.

Máte potřebu jít do grotesky i v hudbě?
Narážíte na mé kapesní oratorium Prezidentská volba? Tam jsem zhaněl všechny včetně sebe. V druhém obraze Údolí suchých kostí jsou tři pokušení, objevují se tam ptáci, psi a opice. Opice mají refrén složený z veleslavných motivů, které jdou přes sebe, a končí to začátkem poslední věty Beethovenovy Deváté a motivem z mého Kamenného mostu. Groteska docela brutální. Ostatně, jde o pokoušení ďábla.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments