Člověka do malování nepouštím, do hudby ano, říká skladatel a výtvarník Vladimír Franz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Co vám ze světa kolem nás prolíná do hudby?
Příroda, kytky, vazba na lokaci, to jsou pro mě hodně důležité věci. Paměť místa. Když navážu kontakt s lokací, přemýšlím, čím to je – jestli geologickým podložím nebo čím vlastně. Jezdil jsem do podlesí v Brdech, naložil jsem se do rybníka ve Voznici a pak se prošel lesy a loukami, kde je po kolena vody a jsou tam vstavače, upolíny – vegetace jako v horských rezervacích. Patrně se blízko pod povrchem nachází uran, který mají kytky rády. A je to úžasné, večery jsou magické. Každá krajinná enkláva má své navštívení. Celý rok je normální a najednou se rozzáří.

Jezdívám do svatojánských lesů, nahoru do lomů, a tam je nejkrásnější březen, duben. Než se to olistí. Jakmile ale zmizí skály – kosti krajiny, tak je to příjemné, ale už nic mimořádného. Žulová podloží se začínají budit v druhé půlce května, to je podletí a čas Suka. Suk je neuvěřitelně svázaný se zemí. Dvořák a Smetana taky, ale Suk jako by byl v hudbě prorostlý od hlubokých hornin přes kručinky a lupiny a střemchy až do mraků. Úžasné sepětí se zemí v hudbě, podvědomé, kmenové… Miluji Suka. Už pro tu hvězdu na čele, kterou měl. U prvního klavírního kvartetu z jeho šestnácti let jen zíráte, jak je to udělané. Mám cit pro místa, jsem meteosenzitivní, v listopadu moc radostí nenalézám. Ale perverzně si na to třeba vzpomenu v parném létě – jak bylo krásné, když jsem šel listopadovým lesem, ze stromů kapalo a občas se urval poslední list, sem tam fialové čechratky někde na zemi… V listopadu, paradoxně, jsou nejhezčí hvězdy. Působí naléhavě, jako by byly zemi nejblíž. Ale netěším se na listopad, klidně jej vyměním za dva dubny. To už mám spíš radši zimu – vlastně zakuklené jaro. Vše stoupá, připravuje se. Zkrátka, „nechcípá to“.

Kromě toho, že působíte na katedře výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity JEP v Ústí nad Labem, učíte hudbu na DAMU a FAMU. S jakou výbavou odcházejí studenti z vašich semestrů?
S povědomím o tom, že existuje tisíciletá hudební kultura. A taky výtvarná, ještě mnohem delší. A nemluvím-li teď o výtvarné, skladatelské či hudebně interakční praxi, také to, že skutečné vzdělání je až do morku kostí prožité vědomí souvislostí. Což v dnešní době není ani zdaleka samozřejmé! Možná byste si řekla, že když je seznamuji s Dvořákem, nosím dříví do lesa. Nenosím. Pro ně jsou to nové zprávy a je úžasné, že lidé mají ještě tolik věcí k objevování.

Já jsem už v druhé třídě věděl, kdo je Vítězslav Novák, a znal jsem Dvořákovy symfonické básně, protože paní učitelka si dodělávala postgraduál na hudební vědě a brávala mě s sebou na přednášky profesora Plavce. V jedenácti letech jsem objevil Mahlera a rovnou Třetí, při které mi od té doby, kdykoliv ji slyším, jezdí mráz po zádech. Zejména v první větě – to je neuvěřitelný pohled na přírodu. Radost z přírody vyjádřená smutečními pochody a nějakým haraburdím – doslova! Fantastický pohled na léto, tajemství stočené pod kameny, které se vymršťuje jako mladé kapradí. Následoval pozdní Wagner a rovnou Siefgfried a Soumrak bohů. Pak Janáček, objevil jsem Martinů – to jsou zas křišťálové lustry, co se sypou, a do toho přišel Penderecki, Bruckner, Boulez, Brahms… Mám to prožité a znám ty věci zpaměti i z not.

Vladimir Franz (foto Wanda Dobrovská)
Vladimir Franz (foto Wanda Dobrovská)

Do jaké míry jsou vaši studenti schopni toto všechno vstřebat, když jsou sami vybaveni poslechovou zkušeností z jiné než vážné hudby?
Někteří přicházejí a říkají, že jim to došlo později. Myslím si, že úkol pedagoga je iniciační. Je to jako v podobenství o Rozsévači. Některá zrna vzejdou, jiná sezobou ptáci. Paní učitelka mě tenkrát chytla pod křídlo a bylo jedno, že mi je sedm let – spoustě věcí jsem nerozuměl. Ale už to běželo – jako kulečníková koule. To, myslím, je podstatné. Jsem rád, že jsem potkal ve svém životě malíře Andreje Bělocvětova, že jsem potkal režiséra Josefa Henkeho, kunsthistorika Jaromíra Homolku, skladatele Vladimíra Sommera… 

Rozhovor vedeme v den premiéry hry Najal jsem si vraha v ústeckém Činoherním studiu, k níž jste zkomponoval hudbu. Takže covid vás nezastavil?
Těsně před ním jsme v Studiu Hrdinů stihli Patočkovy Kacířské eseje. Na Patočkovi – zvlášť na raném – mě baví, že i když se těšil kreditu akademika, měl v sobě i zvíře a dokázal takto číst i různé texty, které většina lidí takto nečte. Například Máchu. Mácha doplácí na to, že má krásný verš, krásnou melodii, a lidé si ho pletou s textařem. Stejně jako Skácela. Ale Skácel není textař, on je básník, a to je rozdíl. Máme to i v české hudbě – Vítězslav Novák, Foerster – „Byl pozdní večer první máj“… takhle to nejde, to je něco úplně jiného. Mácha je básník, žádný empírový nebo biedermaierový panáček, který zlobí, ale – teď to řeknu tvrdě – je to skutečně ten živočich, který je napojen na prasílu, na energii čili úplně jiný fenomén.

A Patočka to v Kacířských esejích objevil. Udělal jsem je velmi brutálně, ostatně Miroslav Bambušek je tak i pojednal – jako čtyři drsné rituály. Čtvero obětování. Obětování sebe, obětování molochu, obětování zemi a obětování nebi. A proti tomu groteska typu bolševické popové hudby slýchané na festivalech v Sokolově. Zkrátka kontrast a antiteze – jin a jang. Každá inscenace si žádá své prostředky, v tomto případě jsem použil harmonium, klavír, trochu elektroniky a je tam bicista. V Činoherním studiu zase spolupracuji s Davidem Šiktancem, je cítícím muzikantem. V inscenaci kromě režie realizuje coby saxofonista spolu s kytaristou a baskytaristou hudbu naživo. Před Akim Kaurismäkim jsme spolu dělali Stepního vlka a tam jsem zase použil retrográdní smyčky cembala proti smyčcovému kvartetu.

Co bude dál?
Docela dlouho si nechávám věcí zrát, ale jakmile je spustím, už to jede. Spřátelili jsme se s Nigelem Kennedym a přemýšlím o houslovém koncertu. To je samozřejmě těžký žánr, partitura bude muset létat sem tam, sem tam, tak jako za Brahmse či Dvořáka, když konzultovali s Joachimem, protože když skladatel nehraje na sólový nástroj závodním způsobem, tak aby nevymýšlel blbosti. Loni jsem v rámci docela drsných procedur absolvoval, mimo jiné, i takzvaný Dopplerův test, což jsou neskutečné zvuky, které vám běhají tělem, když se převede krevní oběh na zvuk, tak uvažuji o tom, že do skladby tuto zkušenost také nějak zakomponuji.

Děkuji za rozhovor.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments