Dokud to nebude za námi, není nic jisté. Do jeskyně s BCO a Stevem Reichem

Už jen týden zbývá do české premiéry multimediální opery The Cave (Jeskyně) kultovního skladatele minimalistické hudby Steva Reicha a jeho životní partnerky, libretistky Beryl Korot. Náročné dílo provede v rámci Mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Janáček Brno 2016 brněnský soubor Brno Contemporary Orchestra. Co si máme pod touto hudbou přestavit a proč toto dílo patří k nejzajímavějším skladatelským počinům dvacátého století? Na to jsme se zeptali dirigenta Pavla Šnajdra, jehož zásluhou se Brno stane prvním místem v České republice, kde tato unikátní skladba zazní.
Beryl Korot, Steve Reich (foto library.buffalo.edu)
Beryl Korot, Steve Reich (foto library.buffalo.edu)

 

Rozhovor před brněnskou premiérou opery Steva Reicha The Cave

Pavel Šnajdr (foto Marek Olbrzymek)
Pavel Šnajdr (foto Marek Olbrzymek)

Když se řekne The Cave, co si má člověk představit?

Cave znamená v překladu jeskyně. V našem případě se však divák nemusí obávat žádného temného představení, inspirovaného objevy Karla Absolona, které pojednává o životě lidí doby kamenné. (úsměv) Jde spíše o metaforu. Každý z nás svým způsobem obýváme svou malou či větší jeskyni, každá jeskyně má nějaký otvor a každý otvor nám umožňuje určitý výhled.

Celá opera je postavena na jedné jediné otázce: „Kdo je pro vás Abrahám, Sára, Hagar, Izmael, Izák?“ Kdybyste měl jednoduše charakterizovat hlavní podstatu, myšlenku, něco, co si divák po představení odnese „domů“, o čem bude přemýšlet, co by to bylo?

Co je podstatné, že se v této opeře protínají tři zásadní světové názory: křesťanství, judaismus a islám. Myslím si, že když Steve Reich s Beryl Korot tuto operu psali, možná ani netušili, jak bude jednou aktuální. Položenou otázku můžeme chápat pouze faktograficky, ale ti, kteří rádi pronikají do hloubky věcí, brzy pochopí, že se opět jedná o určitou metaforu, která otevírá svět mnoha výkladů. Každá z postav, na kterou se autoři ptají, představuje určitý postoj, se kterým čelí nejrůznějším životním situacím. Pro mne osobně jsou tyto biblické postavy stále velmi současné a přál bych si, aby to tak vnímali i ostatní, minimálně během našeho představení. A to je přesně ono. Lidé budou odcházet a v hlavě budou mít spousty otázek. Každý bude zasažen něčím, co se ho osobně dotýká. Vymanit člověka ze stereotypu a inspirovat ho buď k nacházení nových východisek, nebo k uvědomění si starých pravd. To je asi podstatou této opery a to, co bych si přál.

Je to opera spíše pro mladší, nebo pro starší generaci?

Víte, já toto rozdělování nemám rád. Věk posluchače není jeho „zásluhou“. Naopak jeho zásluhou je, jak je schopen k vnímání jakéhokoliv artefaktu přistupovat. Jak je schopný se dívat na věci z různých úhlů, přemýšlet a vůbec se formovat a vnitřně kultivovat. Myslím, že tato opera dává široký prostor všem generacím bez rozdílu.

Tato opera má velmi netradiční obsazení.

V našem provedení je šest dřevěných dechových nástrojů, dva klavíry, sampler, čtyři hráči na bicí, smyčcové kvarteto a pěvecké kvarteto sólistů (soprán, alt, tenor, bas). V původní partituře jsou jen dva hráči, kteří střídají flétnu, hoboj a klarinet. To je v americké hudbě poměrně častý jev. U nás však využíváme specialisty. To znamená, že na klarinet hrají klarinetisté, na flétnu flétnisté a tak dále. Kromě běžných nástrojů se v partituře vyskytují psací stroje. Osobně to vnímám tak, že jde o zdůraznění fenoménu „slova“. Celá opera je vlastně o „slovu“. Celý Starý zákon, a v podstatě i Nový zákon, je postavený na „Slově“. Na počátku bylo slovo… I řekl Bůh: Budiž světlo… A slovo se stalo tělem... Babylon – zmatení jazyků (slov). Starozákonní proroci, kteří jsou neustále posíláni s nějakým slovním poselstvím… Celé libreto jsou odpovědi na otázky. Výběr nástrojů není náhodný a má podle mého maximálně podpořit text, slovo, které je schopno být prostředníkem, projevem emoce, zbraní….

Steve Reich rovná se minimalistická hudba. Některé fascinuje, některým přijde příliš monotónní a nepřehledná. Jak by měl tuto hudbu člověk poslouchat, v čem je její schopnost zaujmout?

Opět bych se rád vyvaroval nějakého škatulkování. Ano, Reich je řazen k minimalistům, nebo chcete-li k redukcionistům, ale to o jeho hudbě pramálo vypovídá. Pravdou je, že si vytvořil osobitý styl, který některé fascinuje, jiní ho zavrhují. Osobně doporučuji k této hudbě přistupovat jako ke každé jiné – bez předsudků a aktivně.

V minimalistické hudbě je velmi lehké se ztratit. Co když se to stane? Jak se taková situace řeší a pozná to vůbec posluchač?

Já doufám, že se to nestane! Ale samozřejmě může se přihodit ledacos, nejsme stroje, jsme lidé. Reichova hudba obecně vyžaduje velmi pregnantní artikulaci a analytický, až matematický přístup. Klade nesmírné nároky na všechny zúčastněné, a to jak po stránce fyzické, tak především psychické. Opera trvá dvě hodiny a je tam opravdu velmi málo míst (pokud vůbec), kde si může interpret takzvaně odpočinout. Jsou to dvě hodiny maximálního soustředění. A přitom pro posluchače to zní zcela přirozeně a nenuceně!

Jak se na takový náročný projekt připravujete a co všechno se skrývá za tím, aby se tato video opera mohla vůbec poprvé v České republice uvést?

Příprava trvá de facto déle než rok, zahrnu-li už i první kontakty s vydavatelem. Než vůbec toto provedení schválil, tak velmi detailně zjišťoval, máme-li k dispozici všechny požadované technické prostředky. Zajímal se o to, kde bude dílo uvedeno, jaká je kapacita sálu, kdo bude hrát a zpívat a tak dále. Já osobně bych si vůbec netroufl na tyto dotazy odpovídat. Oslovil jsem tedy Radka Odehnala, se kterým jsem již v minulosti absolvoval nejrůznější podniky a vím, že se na něj mohu maximálně spolehnout. Ten tedy kompletně zajišťuje technickou stránku věci. Rád bych se zmínil o instrumentálním ansámblu Brno Contemporary Orchestra, který je složen ze špičkových brněnských hráčů: Michala Vojáčka, Karolíny Smutné, Romany Mazákové, Marcely Mrázové, Lukáše Daňhela, Jiřího Sedláčka, Stana Slavíčka, Jitky Houfové, Vojtěcha Dlaska, Petra Hladíka, Ctibora Bártka, Jana Řiháka, Emila Machaina, Lukáše Mika, Lenky Koplové, Stanislava Vacka a Lukáše Svobody. Je to dlouhá řada jmen, ale chci, aby se o nich vědělo, protože jsou opravdu skvělí.

Zvláštní pozornost chci ještě věnovat pěveckému kvartetu ve složení Dana Toncrová, Lucie Kořínková, Jakub Kubín a Tadeáš Hoza, se kterými již půl roku zkoušíme. Svou práci si také nedovedu představit bez mého nejbližšího spolupracovníka v Brno Contemporary Orchestra Jonáše Harmana, který zajišťuje všechny organizační a finanční záležitosti. A co se za tím skrývá? Spousta práce, nervů, vypětí, ale doufám i velká porce dráždivého očekávání a odhodlání. Velmi si vážím toho, že tuto operu můžeme u nás uvést. Jako brněnský rodák a patriot jsem hrdý na to, že se Brno snad připojí k těm nemnoha místům, kde byla tato po všech stránkách nesmírně náročná opera uvedena. (úsměv) Říkám to záměrně, protože dokud nebude provedení za námi, nic není jisté…

Díky za rozhovor, zlomte vaz!

Steve Reich (foto © Jeffrey Herman)
Steve Reich (foto © Jeffrey Herman)

 

Mezinárodní divadelní a hudební festival Janáček 2016
Steve Reich:
The Cave
Dirigent: Pavel Šnajdr
Scénická realizace: Radek Odehnal
Brno Contemporary Orchestra
Premiéra 11. října 2016 Mahenovo divadlo Brno

Účinkují Dana Toncrová, Lucie Kořínková, Jakub Kubín, Tadeáš Hoza

www.janacek-brno.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat