Není zrovna vzácné, že se na programu PKF – Prague Philharmonia objeví jméno některého méně známého nebo současného (popř. oboje v jednom) skladatele. Samozřejmě i její dramaturgie staví hlavně na velkých jménech světové hudební historie (na co by také nalákali takové množství posluchačů?), ale je velice sympatické, že režie do programu často „propašuje“ i nějaké to méně známé dílo. Nedělní koncert byl ale podle mého názoru přímo dramaturgickým skvostem: laickou veřejnost nalákal především na Mozarta, náročnějšího posluchače pak na Beria nebo Klusáka. A přitom se nejednalo o jaksi nahodilý výběr skladatelů či děl, s čímž se často na koncertech setkáváme! Úvodní Stesk po Mozartovi, fantazie pro komorní orchestr s obligátním hobojem Jana Klusáka je totiž inspirován Mozartovými táhlými hobojovými melodiemi a obsahuje také citát z Mozartova Klavírního koncertu C dur (K 467); závěrečná Suita č. 4 G dur op. 61 „Mozartiana“ P. I. Čajkovského je instrumentací čtyř Mozartových klavírních děl.
Před Čajkovským pak ještě zazněla Beriova instrumentace a částečné dokomponování (v jeho stylu) Schubertovy 10. symfonie (Rendering). Tím se nám z druhé poloviny koncertu stal jakýsi „instrumentační blok“ – pouze s tím rozdílem, že Beriova instrumentace se snažila o stylovost (a navíc zde Berio byl „nucen“ dokomponovat ty části Schubertovy skladby, které v jeho skicách chybějí), zatímco Čajkovskij přiznaně instrumentoval Mozarta ve stylu 19. století, aby tak jeho hudbu přiblížil publiku své doby. Celý program pak „doplnil“ Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll (K 466) W. A. Mozarta, tedy (spolu s dalšími kompozicemi v tónině d moll) jedno z jeho nejhlubších, nejdramatičtějších a nejtemnějších děl.
Již v úvodním Klusákovi – jehož zařazení na úplný začátek programu bylo z hlediska vývoje koncertu výhodné: táhlé tóny hoboje (Jan Souček) prostorem volně se nesoucí navodily poklidnou atmosféru a přinesly ten správný plynulý „rozjezd“ – si posluchač (znovu) uvědomil, že má před sebou vysoce profesionální soubor, z něhož je jeho dirigent, Emmanuel Villaume, schopen dostat ty nejpestřejší barevné odstíny. Tyto prvotní dojmy se nám následně v průběhu večera jenom potvrzovaly.
Skvělého orchestrálního zvuku se podařilo dosáhnout i v Beriovi, jehož Rendering se v tomto podání vyznačovalo velkou interpretační soudržností stylově odlišných pasáží (Berio 20. století vs. Schubert 19. století); nepostrádalo velké „vzruchy“ ani uklidnění; všechno mělo svůj čas. Dirigent i orchestr působili po celý večer velice jistě a souhra se obešla bez problémů. (Tomu určitě hodně napomáhá i způsob Villaumova dirigování – patří k těm dirigentům s precizním gestem, neopomíjejícím žádný nástup; spolupráce s ním je, odhaduji, jistě příjemná.)
V Čajkovském se pak do popředí dostali i někteří hráči orchestru, jimž byla svěřena sóla závěrečné části, napsaná dle Mozartových Variací na Gluckovo téma (K 455). Vedle flétny a klarinetu zde dal Čajkovskij největší prostor houslím, skrz které svou technickou vyspělost ukázal koncertní mistr orchestru Jan Fišer.
Nejvýraznějším sólistou večera však byl samozřejmě slovenský klavírista Marián Lapšanský, který do Prahy přijel interpretovat Mozartův Koncert d moll. Jistě i toto byl důvod, proč Rudolfinum téměř praskalo ve švech: Lapšanský se řadí k u nás uznávané generaci klavíristů Moravec – Klánský – Leichner a navíc konkrétně s Mozartem slavil své největší úspěchy.
Hodnotit výkony takovýchto zasloužilých umělců a hudebních legend je nesmírně těžké. Na jednu stranu zde totiž samozřejmě bývají znát veškeré kvality, za něž byli v dobách své největší slávy ceněni (hlavně způsob úhozu, schopnost odlišení drobných nuancí, detailní propracovanost interpretovaných skladeb atd.), na druhou stranu ale bývá znát, že jejich síly ubývají a pohyblivost prstů se ztrácí, což (zvláště v porovnání s nahrávkami z jejich mladých let) může vyvolat rozporuplné reakce.
Proto jsem byla zpočátku mile překvapena zjištěním, že Lapšanský si na svůj věk udržuje skvělou techniku: zpočátku jsme v rychlých pasážích slyšeli každou notičku a každá melodie byla důstojně proznělá. V dalších větách sice mohl posluchač dospět k názoru, že se sólista při delších pasážích v rychlých notových hodnotách nachází na pokraji svých technických možností, což se poté projevilo místy i částečným rozcházením se s orchestrem, interpretace si však stále udržela svou vážnost. Zvláště bych vyzdvihla tempovou vyváženost a stylovost druhé věty, která i přes skladatelem napsané několikeré opakování úvodního tématu nepůsobila utahaně ani příliš sentimentálně. K celkovému vyznění ale z mého pohledu přispěl zejména dirigent Villaume, který dokázal vytvořit úžasné gradační plochy (například úplný začátek klavírního koncertu) a dosáhl žádoucí scelenosti díla.
Mozart. Schubert. Berio
Dvořákova síň Rudolfina, 9. února 2020, 19:30 hodin
JAN KLUSÁK
Stesk po Mozartovi
WOLFGANG AMADEUS MOZART
Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll K 466
LUCIANO BERIO • FRANZ SCHUBERT
Rendering
PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ
Suita č. 4 G dur op. 61 „Mozartiana“
Marián Lapšanský — klavír Jan Souček — hoboj
Emmanuel Villaume — dirigent
