Drsné Panoptikum Lenky Vagnerové

  1. 1
  2. 2
Tak tu máme další událost letošní sezony tanečního a pohybového divadla, tentokrát z produkce souboru choreografky Lenky Vagnerové. Snad je to tím smířlivým adventním časem, že se mi vůbec aktuální sezona zdá na dobré projekty bohatá a pro řadu našich tvůrců úspěšná. Lenka Vagnerová se svou company se vydala do zaprášených stanů potulných cirkusů a panoptik, aby z nich vytáhla anomálie sídlící více v pokroucené duši než v těle. Svět inspirovaný fenoménem devatenáctého století toho mnoho vypovídá i o našem světě současném. Vnitřním především…
Lenka Vagnerová and Company – Panoptikum – Filip Martinský a Patrik Čermák (foto Michal Hančovský)

Principál potulného cirkusu se pokouší zlákat publikum na kouzelnický s ženou ukrytou v krabici, kterou nenápadně proklává dýkami, totiž tyčemi. Artistické kouzlo však získává jen chladnou odezvu a poslední tleskající divák odchází ťukaje do chodníku slepeckou holí. Ale co to? Na horizontu se vynoří nápadná postava, muž abnormálního vzhledu skrývající svou skutečnou podobu v obvazech. Skvělá příležitost k výdělku!

A tak se stáváme svědky produkcí zvrhlého cirkusu a panoptika, ve kterém nachází útočiště vychytralí chlapíci, kteří ovládají kouzelnické triky a „kouzla“, a po jejich boku lidé, jejichž duše žijí a živoří v tělech, s nimiž příroda sehrála krutou hru genovými mutacemi. Ve své době bylo panoptikum podívanou, v níž diváci ukájeli přirozenou přitažlivost čímsi cizím a zvláštním, co současně fascinuje i svou cizostí vzbuzuje instinktivní strach a odpor. Jsou to pocity zakořeněné hluboce v naší podstatě, a i přes civilizační zástěrku pečlivě budovanou od útlého dětství tam uvnitř jsou a vyplouvají napovrch v těch nejnevhodnějších situacích. Tehdy se ovšem za zájem o anomálie lidského těla nikdo nehanbil a na nešťastníky, kteří se stali oběťmi omylů přírody, se publikum chodilo dívat zcela veřejně.

Lenka Vagnerová and Company – Panoptikum – Michaela Kadlčíková (foto Michal Hančovský)

Jistě se nabízí paralela se zábavním průmyslem dneška, kde sice producenti neukazují v předimenzovaných podívaných a plytkých skečích lidské anomálie, ale účast na takovýchto show je mnohdy úplně stejně ponižující, a co hůř, nedíváme se na zmrzačená těla, ale zmrzačené duše. Vzpomeňme jen na boom „reality show“, kdy se účastníci nechávali vystavovat a sledovat dychtivými televizními diváky jako zvířata zavřená v zoologické zahradě. Kde tehdy byla či je lidská důstojnost? Nabízí se tedy pohled trochu relativizovaný.

V době, kdy panoptikum bylo možným prostředkem zajištění hmotné existence a dobrovolnému objektu podívaných se v něm dařilo lépe než coby žebráku na ulici či v chudobinci, mohli si tito lidé ve skutečnosti zachovat mnohem víc důstojnosti a integrity než ti, kteří dnes ve vidině úspěchu zahazují všechny zábrany. Je velmi snadné dívat se směrem do minulosti s pohrdáním a vztyčeným prstem, ale připomeňme si jen nadčasovou předscénu pánů Wericha a Horníčka, kde debatují o rozdílu mezi staro- a novověkem a stálém posunování středu mezi věky směrem k současnosti. To, co se nám dnes zdá být nechutným, bylo kdysi živou samozřejmostí a i naši potomci se budou jednou dívat „v jejich novověku na jejich středověk“ – a soudit nás. Nebo třeba ne, protože to bude shledáno jednáním proti dobrému tónu?

Lenka Vagnerová and Company – Panoptikum – Zuzana Veselá a Michal Heriban (foto Michal Hančovský)

Dalším aspektem představení je samozřejmě motiv moci, manipulace a ovládání. Principál panoptika je tím, kdo rozhoduje o bytí a nebytí, kdo určuje scénosled programu, koho vystavit do záře reflektorů, koho raději nechat ustoupit do pozadí. Jeho konec je vcelku nevyhnutelný a v inscenaci také vtipně vypointovaný, kupodivu bez výrazné krutosti. V roli se především herecky vyžívá Michal Heriban, okázalý kožich coby symbol bohatství a k tomu klaunský škleb na tváři evokující americké béčkové horory.

Samotná inscenace skýtá sled obrazů, které nenechají diváka ani na okamžik vydechnout a také stále zápolí s jeho vlastními smysly a rozumem. Zatímco racionální úvaha samozřejmě říká, že vše, co vidíme, je pouze rafinovaný trik a iluze, naše oči se nás snaží přesvědčit, že se díváme na realitu. Už to samo o sobě je pozoruhodným momentem: sledovat sám sebe a zkoumat navzájem si odporující vjemy, souboj mezi očima a šedou kůrou mozkovou. To je konce konců profesí iluzionistů, zmást smysly do té míry, že přesvědčí mozek o své pravdě. Ale co když se to neděje jen v přiznaném světě cirkusů a varieté, co když jsme dennodenně zaplétání do mnohem jemnějších a pevnějších sítí iluzí, jejich zdroj nepoznáváme? (Nepřipomínají ostatně metaforické postavy civící v Platonově jeskyni na stínohru na zdi diváky před monitorem televize nebo počítače?)

Lenka Vagnerová and Company – Panoptikum (foto Michal Hančovský)

Jednotlivé výjevy na sebe navazují takměř bez přestávky a s vemlouvavou razancí. Scéna Jakuba Kopeckého je koncipována jednoduše, s panoramatickým závěsem, emblematicky označeným jednoslovným nápisem, a osvětleným skrumáží zářivek. Dá se rozdělit na jednotlivé části, jež poslouží jako dekorace i vstupy na scénu. Simona Rybáková coby kostýmní výtvarnice ve spolupráci s ním měla možnost nechat rozletět fantazii a dát na scéně ožít realisticky vypadajícím fantastickým tvarům postav, groteskním figurám. Zároveň hudba Ivana Achera rozezvučuje prostor divadla až bolestnými rytmickými záchvěvy, které by po pravdě mohly lidem slabšího srdce způsobit fyzické obtíže. Pro vytvoření stísněné atmosféry je však velmi vhodná. A Ivan Acher je už takovým dvorním skladatelem Lenky Vagnerové, počínaje Jezdci až po Lešanské jesličky.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na