Dva roky s Jiřím Bubeníčkem v Baletním panoramatu (2)

Baletná panoráma Pavla Juráša (157)

Tentoraz:

• Neleknout se, když se něco nepovede! – Jiří Bubeníček a jeho uplynulé dva roky (2)
• Palucca Schule v ohrození
• Čo sleduje Ivona Jeličová?

Jiří Bubeníček: Neleknout se, když se něco nepovede!
Druhý diel rozhovoru s Jiřím Bubeníčkom, ktorý vznikal simultánne, ako plynul čas od jari 2014 dodnes, je tu.

Zima 2014
Jiří, hovorili sme o Jozefovi, rolách, choreografii, Piane. Ale nedá sa obísť i tému, ktorá hýbe dlhým obdobím, kedy sa kvôli rozhovoru stretávame. V súvislosti s Českom sa pred Vianocami napäto čakalo, ako dopadne konkurz na nového šéfa baletu. Celá tá procedúra trvala dosť dlho. Nie ste sklamaný, že ste dva roky pracovali na koncepcii a na niečom, čo teraz nevyšlo?

Zklamaný nejsem, protože jsem se skrz tuto zkušenost hodně naučil. Byla to zajímavá práce. Bratr a já jsme s generálním ředitelem panem Burianem jednali asi dva roky. On za námi jezdil na schůzky do Drážďan, já jezdil do Prahy, mnohokrát jsme se sešli. Dohodli jsme se, pan Burian nám dokonce navrhl výši platu, a i když částka byla malá, plácli jsme si. Pracuji už dvacet tři let v zahraničí a vím, jak tam lidé jednají. A tak jsem se poučil, jak lidé (samozřejmě ne všichni) na vysokých postech s vámi jednají tady. Asi jsem mylně věřil, že od doby sametové revoluce jsme někde dál, že se mnoho změnilo.

Trochu späť. Prečo ste vlastne reagovali na ponuku riaditeľa Buriana? Je to patriotizmus, túžba vrátiť sa do Česka, či nejaký nový krok v živote posúvajúci ďalej… Vŕtalo mi to v hlave, pretože máte choreografické ponuky nadlho dopredu od zaujímavých divadiel, máte pred sebou možno posledné sezóny interpreta. Stálo by za to prerušiť to, či sa aj niečoho vzdať, aby ste prišli do povedzme už pre vás cudzieho prostredia so zažitou hierarchiou, systémom, tvrdošijnosťou, trochu českým rodinkárstvom a prepojením vedúcich činiteľov divadla, konzervatória a AMU a snažili sa o niečo? A boli napríklad zavalený vyčerpávajúcim bojom o peniaze, rozpočty, počet hracích termínov, lepšiu baletnú podlahu… A tisíce ďalších úradníckych povinností?

S bratrem máme svoji taneční skupinu. Mnoho let organizujeme pro tento soubor zájezdy po celém světě. Například se nám podařilo připravit zájezd do Tokia, do divadla Bunkamura Orchard Hall, kde hostují světové soubory, jako je například Pařížská opera. Právě při takové organizaci, sestavování rozpočtu, rezervaci hotelů a letenek, zajišťování přepravy kostýmů, všeho ohledně jeviště, také PR, mám tolik zkušeností, že na práci s velkým souborem jsem opravdu připraven. Mám vzácné zkušenosti a mnoho kontaktů po celém světě a hlavně mě práce s tanečním tělesem baví. Je to ale hodně náročná práce. Protože vedle práce jako Principal dancer, kde vlastně zkouším repertoár Semperoper do 18 hodin, je třeba potom ve volném čase zkoušet s tanečníky po večerech náš repertoár, který je tvořen z mých choreografií. A poté doma ještě několik hodin například řešit, jestli se nějaký kostým zaplatí, nebo připravit světla pro tříhodinový večer a další problémy, které k organizaci velkého zájezdu patří. Vše vlastně připravujeme s bráchou sami. Takže funguji zároveň jako tanečník, choreograf, šéf a manažer souboru. Jako choreograf si myslím, že by to bylo zajímavé mít stálý soubor a pracovat pro něj a předávat zkušenosti dále. Předávat je tanečníkům doma, v Praze. Vybudovat jim repertoár, aby mohli zůstat v Čechách a nemuseli odcházet tak, jako jsme odešli my s bratrem nebo i další skvělí tanečníci, jako byla například Daria Klimentová. Samozřejmě vím, že by to bylo hodně práce, Národní divadlo má velký soubor, tři jeviště, ale já se práce nebojím a vždy jsem o tom přemýšlel pozitivně. Ale zpětně ničeho nelituji, nejsem existenčně závislý na tom být v Praze šéfem. Mám už teď hodně práce například jako choreograf. Už teď mám kalendář plný do konce roku 2017/2018.

Niekoľkokrát vás už lanárili napríklad za šéfa baletu do Brna, keď sa konali konkurzy na generálneho riaditeľa a ten si hľadal svoj tím. Nemáte trochu pocit, že to je skôr snaha urobiť si dobrú čiarku v očiach komisie či verejnosti a že bohužiaľ českým riaditeľom na potenciálnej kvalite či zmene, ktorú by ste ako šéf priniesli, ani nezáleží, ale ide im o slávne meno, čo vy bezo sporu ste?

Samozřejmě mám velkou zkušenost, něco jsem ve své dlouholeté kariéře na prknech světových divadel ve svém oboru dokázal, a pokud by to pomohlo divadlu, proč ne. V Praze jsme chtěli využít například toho, že jsme mediálně známí – využít toho právě pro baletní soubor, nalákat sponzory a pomoci divadlu mít lepší rozpočet, platit tanečníky tak, jak by za svou těžkou práci zaplaceni být měli, a přiblížit soubor a repertoár souborům v zahraničí.

Trochu na telo. Myslíte si, že tanečník je dobrý potenciálny šéf? Nechcem sa tanečníkov dotknúť, ale žiť dvadsaťpäť rokov ako interpret a pilovať svoje javiskové schopnosti je trochu iné ako byť napríklad dobrý manažér, psychológ, vizionár. Samozrejme, nedá sa všetkých dávať do rovnakého vreca. Je ale mnoho príkladov i v svetových divadlách, kde to nevyšlo.

Samozřejmě! Neznamená to, že když jste dobyl svět jako interpret, že musíte být výborný ředitel. Právě tanečník si často ani nedovede představit, co je vše za práci v takzvaném zákulisí anebo co obnáší organizace z pozice šéfa velkého souboru. Proto si myslím, že se mají hodnotit činy a práce, ta práce, která za vás sama mluví.

Zaujalo ma, že vás trebárs nekontaktovali české médiá. Je vidieť, že balet je skutočne na okraji záujmu. „Šéf je jasný, oznámime a to stačí.“ Nevieme, s čím vyhral, akú má koncepciu, pozdraví nás cez telefón v správach – a je to vybavené.
***

Jiří sa pútavo rozhovorí o stretnutiach s riaditeľom, o tom, aké mal úlohy, čo všetko musel pripraviť, hovorí skoro ako šéf. Rozpočty, personálie, rozhodne do problematiky Národného divadla dobre vidí a oboznámil sa s ňou.

„Díval jsem se na ostatní soubory, studoval jsem, jak fungují. Třeba New York City Ballet, který má od státu velmi malý rozpočet. Tak jsem s jeho ředitelem Peterem Martinsem mluvil, jak vše funguje. Vysvětlil, jak pracují se sponzory, s přáteli baletu, jak se dají takovéto vztahy vybudovat. V Česku si vždy stěžují, že nejsou peníze, ale můj koncept byl postaven na možnostech, jak ty peníze sehnat jinde, nejen spoléhat na stát. Měl jsem i finanční koncepci, jak pracovat se sponzory, atd.“

Jiří Bubeníček samozrejme hovorí aj o chorobách a bolestiach, ktoré by bolo treba riešiť a ktoré samozrejme mnohých tých, ktorých by sa týkali, podesili a oni sa začali obávať o svoje doživotné čestné funkcie. Jiří menuje choreografov, zaujímavé tituly prvej ligy. Samozrejme negativista a skeptik by sa potešili, mručali by a vraveli, že na to nie sú peniaze, to nebude fungovať, ale tanečníkova osobná skúsenosť a priateľské vzťahy s držiteľmi práv sú samozrejme devíza celkom opačná ako písať e-maily a uháňať tak svetové hviezdy. Jiří rozprestiera logicky vystavaný plán, založený aj na takých opomínaných veciach, ako je užšia spolupráca s Tanečným konzervatóriom alebo zapojenie zboru, ktorý je po zlúčení dvoch telies veľký a prakticky nevyužitý.

„To je totiž časté, že část souboru čeká. Je třeba vytvořit repertoár tak, aby všichni měli co dělat. Například právě tituly, které jsou těžké i pro sbor. S náročnou technikou, těžkou partneřinou, a tím se soubor zdokonaluje a také se vychovává další generace sólistů,“ sumarizuje tanečník.
***
Osobne si myslím, čo možno nikoho ani nezaujíma, že by ste mohli výrazne uplatniť svoje skúsenosti, pretože ste viac ako vnímavý interpret, a hlavne svoje celoživotné kontakty, pretože máte nadštandardné vzťahy nielen s osobnosťami, ale aj s inštitúciami. Ale myslíte, že by to malo pre Česko zmysel? Veď predstavenia v Prahe, ktoré tam sú teraz, majú vysokú návštevnosť, zarábajú vedeniu povinné tržby. Myslíte, že by bol niekto zvedavý, keby ste sem pritiahli progresívnych mladých choreografov či lepších tanečníkov do súboru, keď sa zbory v Národnom zdajú všetkým v poriadku?

Praha a scény Národního divadla mají štěstí, že nemusí zas tak moc řešit návštěvnost. Praha má výhodu, že ji celoročně navštěvují turisté a české obecenstvo určitě rádo chodí na balet. Chodit do divadel je myslím pořád naše česká tradice a taneční umění k tomu rozhodně patří. Praha má také krásné divadelní budovy a věřím, že je to nezapomenutelný zážitek, sedět například v Národním divadle, v tak krásné budově. Takže si myslím, že to spíš záleží na vedení Národního divadla, jaký vkus, umělce, režiséry a jaké inscenace si vybírají a jaký cíl a koncepci pro naše Národní divadlo mají. Myslím si, že naše scény by rozhodně měly patřit mezi právě ty světové, a ne být jen dobrou scénou na našem území. Pro mě Praha, jako střed Evropy, by měla mít za vzor například Pařížskou operu. Baletní soubor je podobně veliký, i když jeviště jsou rozhodně menší.

Nielen kvôli konkurzu ste boli niekoľkokrát v Prahe na predstavení baletu. Boli ste spokojný? S titulom, repertoárom, kvalitou? Keby sme odpojili, že ste profesionál, prišli by ste si ako divák, ktorý sem tam vidí niečo v cudzine, na svoje?

Soubor je talentovaný, jsou tam některé mladé talenty. Já rád pracuji nejenom na technice, ale i na výrazu. Viděl jsem třeba Labutí jezero, už nevím, jaké obsazení tančilo, ale věřím, že bych dokázal tanečníky naučit, jak právě pravdivě ztvárnit roli. To mi rozhodně chybělo. Také si myslím, že repertoár Národního divadla by měl být rozhodně jiný.

Keď sa hosťuje doma, človek prepadne trochu dojatiu. Známym miestam, priateľom, vrelej atmosfére. Obvykle nechce byť kritický, ani nemôže zmieniť do rozhovoru pre živý vstup do Udalostí v kultúre nejaké negatíva. Predsa len ste však zasvätili celý život baletu a máte postavenie vyhľadávaného interpreta oceneného naprieč svetadielmi. A tak máte i akýsi umelecký status možného kritického hlasu, ktorý chce napomôcť zlepšeniu, posilniť či ako kolega poučiť. V čom vidíte problémy baletu či interpretácie u nás?

Neznám domácí poměry natolik, abych je mohl objektivně nějak kritizovat. Ale naše baletní historie je rozhodně pestrá. V Národním divadle, když jsem byl ještě malý kluk, účinkovali výborní interpreti. A je třeba na tuto historii navázat. Najít souboru tvář, takovou tvář, která je ve světě unikátní. Vytvořit pro soubor například nové dějové balety, takový repertoár, který nikdo ve světě nemá. Tímto zaručíte velký zájem a divadla vás začnou zvát na zájezdy po celém světě. Nesnažit se kopírovat repertoár, který se hraje v druhých divadlech.
***

Rok 2015
V súvislosti s pozvaním Jiřího do poroty na Eurovision Young Dancers 2015, ktorá sa konala s ohľadom na projekt Plzeň – Európske mesto kultúry u nás, som si spomenul, ako sa tanečník už od angažmán v Hamburgu venuje práci s mladými členmi súboru. A podľa pomeru, koľko choreografií im na súťaže postavil a koľko vďaka tomu získali ocenení, je skóre pre českého tanečníka a choreografa veľmi dobré.

Hodne sa venujete v súbore mladým členom, aj v svojom súbore Les Ballets Bubeníček dávate šancu mladým. Čoho by sa mali mladí tanečníci podľa vás vyvarovať a na čo sa zamerať, aby niečo dokázali? Aby sa posunuli, aby nezapadli v tej záplave toľkých talentovaných tanečníkov v rámci toho veľkého svetového sťahovania umelcov za prácou.

Asi neleknout se, když se něco nepovede. Někdy jste úspěšní a někdy méně, ale dennodenní práci, jak už jsem říkal v úvodu rozhovoru, vám nikdo nevezme. Pracovat a pracovat! I když je člověk unavený nebo se mu nechce. Když jsem vyrůstal, nebylo YouTube, neexistoval internet, vše se shánělo na videokazetách. Byla to vlastně jediná možnost vidět, jak se tančí ve světě, v jiných divadlech. Dnes je obrovská výhoda toho, že je snad vše na internetu. Číst, navštěvovat výstavy, cestovat, vzdělávat se, vyhledávat inspiraci. A určitě vyrazit i na nějaké představení do zahraničí. Dnes je cestování po Evropě levné a tímto je Evropa mnohem blíže, než byla dřív. Mít představu o tanečním umění nejen u nás, ale i v Evropě. Například Praha je, pokud jde o cestu, blíže k Drážďanům než k Brnu. Při svém působení v Semperoper v Drážďanech jsem měl snad na každém představení české diváky a příznivce tanečního umění. Ještě jednou bych tímto rád poděkoval všem, kdo si našli čas a přijeli se na má představení podívat. Bylo moc milé si po představení venku před divadelním vchodem pro umělce popovídat česky. Děkuji za tyto krásné návštěvy. Ale bohužel, jen málo z profesionálních umělců přijelo na představení do nádherného města a Semperovy opery, snad největšího jeviště v Německu.
***

Tanečník a choreograf má za sebou náročný prvý polrok. Vo februári mal premiéru baletu Piano v Theater Dortmund s dortmundským baletom (tu). Potom začal intenzívne pripravovať veľké hosťovanie svojho súboru Les Ballets Bubeníček pre Plzeň. Do programu zaradil práve Piano a vďaka jeho energii mali českí diváci šancu vidieť jeden z najzaujímavejších nemeckých súborov. K Pianu zaradil balet vytvorený Carolina Dance Theatre z USA L’heure bleue, ktorý mal premiéru v apríli 2013. Názov Bubeníčkovej choreografie odkazuje k Francúzsku: modrá hodina, mystický okamih v Paríži, kedy ešte neskončila noc a nezačal ešte ani deň, chvíľa medzi snením a bdelosťou… Choreograf vyskúšal pre seba novú konštrukciu diela netypickú pre jeho doterajšiu prácu, keď spája neoklasický začiatok s mini príbehom a voľnými asociáciami a vedie ho vo finále baletu k vysoko modernému pohybovému jazyku.

Otto Bubeníček navrhol štýlovo čistú scénografiu ako prázdny sofistikovaný priestor pre tanečníkov, ktorý lineárne členia nadrozmerné rámy. Tanečníkov obliekol do historizujúco decentných a zároveň extravagantných výtvarných kostýmov. Nejde o dejový sujet, ale o radostnú úvahu nad vzťahmi a láskou, hru s poéziou tanca, domino s mužmi, ktorí dvoria ženám, ktoré chcú byť femme fatale i nevinné bytôstky a najlepšie v tej istej chvíli.
***

Leto nebude voľnejšie. Po Plzni Jiřího s bratom opäť pozvala svetová hviezda Roberto Bolle do svojho projektu Bolle and Friends na talianske turné. Nebolo to len tradičné turné, ale slávny tanečník slávil štyridsiate narodeniny. A nielen to. Sám hviezdny tanečník, milovaný publikom na celom svete a označovaný ako Divino, požiadal Bubeníčka o dovolenie tancovať jeho dnes už slávny Canon in D z baletu Le Souffle de l’Esprit. Možno sa to môže javiť ako dovolenka, ale precestovať niekoľko miest, v rozpálených amfiteátroch skúšať od večera, keď zapadne slnko, až do nočných hodín, kedy už aj turisti vyspávajú, podávať špičkové výkony na nevhodných podlahách, často v chaose prírodných živlov, nie je vôbec jednoduché. Práve tu sa pozná profesionál, veľká osobnosť a aj umelec ako osobnosť človečenstva, ako si vie poradiť s nástrahami. Či hrá hviezdu, alebo je hviezda. Jiřího som stretol pri vchode do úchvatných Caracalových kúpeľov. Číhal tam Matt Golding z Royal Balletu, ktorý vyčkával v prestávke niekoho, kto by si dal s ním cigaretu mimo architektonického areálu s nápisom „vietato fumare“. V letnom outfite bol ešte viac než inokedy podobný Bradovi Pittovi. Jiří v cvičebnom úbore bol svoj, priateľský a spontánny. Vidieť slávny areál zo zákulisia bolo zaujímavé, ešte lepšie bolo sledovať baletné hviezdy Mášu Kochetkovu, Annu Tsygankovu, Melissu Hamilton a ďalších, ako pracujú (tu). Ja som mal ako divák mimoriadny zážitok z triumfálneho gala pod šírym rímskym nebom. A čo Jiří Bubeníček?

Mali ste tento rok mimoriadny zážitok ako divák? Niečo, čo vás potešilo a čo by ste odporučili?

Ano, a to když jsem zrovna stavěl Piano v Dortmundu. Tato oblast v Německu je bohatá na taneční soubory a hlavně města jsou tak blízko u sebe, že působí jako jedna velká metropole. Jeli jsme se s bratrem podívat na představení do Wuppertalu na večer od Piny Bausch. Po představení jsem nemohl ani tleskat, jak jsem byl dojatý. Tanečníci, herci byli opravdu dokonalí. A nedávno v Drážďanech, v drážďanském činoherním divadle, jsem viděl zajímavé teatrální představení Alaina Platela. Představení bylo velice kvalitní, mělo mnoho dramatických vrstev a působilo velice přesvědčivě.
***

Medzitým Jiří pravidelne lietal do Viedne na stretnutia s tímom rakúskej ORF a Wiener Staatsballettu kvôli lukratívnej zákazke na dve choreografie pre Novoročný koncert. Plány, tvorivé debaty a skúšky ukončil intenzívny týždeň, kedy sa od večera do skorých ranných hodín, keď sa dunajská metropola už prebúdzala k životu, filmovalo. Začiatok sezóny vrátil na scénu Jiřího Bubeníčka v triumfálnom sólo v Balanchinovej óde Theme and Variations.

No a potom prišla konečne s novou sezónou vysnená Manon a Des Grieux. Len na margo roly, nie je to obyčajná rola. Deborah MacMillan prísne stráži autorské práva na dielo svojho manžela a dramaticky rozhoduje o tom, komu dovolí dielo uviesť a koho schváli ako obsadenie. A verte, že často aj veľké baletné hviezdy túto výsadu nedostanú, pretože pani Deborah ich nevidí ako typ, ktorý by si prial manžel, navzdory ich brilantnej technike či sláve.

„Manon bylo vlastně moje poslední představení, představení, na které nikdy nezapomenu. Bylo vlastně poslední, co se týče těchto velkých dějových baletů ve velkých kamenných divadlech. Představení bylo speciální také proto, že jsem tančil se skvělou partnerkou. S Melissou Hamilton jsme se setkali poprvé na tanečním festivalu Dance Open v Petrohradě a tehdy mi říkala, že se na roli Manon v Royal Baletu také připravuje. A já tak mezi řečí říkal, zda by to nechtěla tančit se mnou. Můj šéf byl nadšen, nadace MacMillana s tím souhlasila, no a najednou jsme už byli spolu na sále a zkoušeli každý den Manon v Drážďanech. Melissa dokonce zůstane celou sezonu a bude tančit další role našeho repertoáru.“

Prísna nemecká kritika nešetrila chválou. Titulky obvykle začínali slovami „Triumf“. A českého tanečníka písali ešte pred primabalerínou. „Jiří Bubeníček bol superstar večera. Ako Chevalier des Grieux dá 11. novembra tohto roku na drážďanskom javisku svoje zbohom, a premiéra tak bola predzvesťou eufórie a smútku od oslavujúceho baletného publika,“ píše ballett-journal.de. „Jiří vidí Manon a prepadne jej. Žiadne keby a žiadne ale. Fantastické, ako Bubeníček vychutnáva tento fanatizmus lásky a robí ho plasticky hmatateľný.“ Silu javiskovej interpretácie Bubeníčka potvrdzujú aj ďalšie myšlienky recenzentky Gisely Sonnenburg. „Nepredstaviteľné, že by sa tento Des Grieux vrátil po smrti Manon, i rovnako ako v románe, do “slušného” života a študoval teológiu. Tento Des Grieux myslí na svoju milenku, ako iní veria v Amen.“

„Paríž 1731. V tomto svete Des Grieuxa úprimnosť v láske (nie v kartách) odlišuje od ostatných. Bubeníček dal úlohe hĺbku emócií, ktorá bola ohromujúca. Skôr než poetickú postavu novej lásky hral Des Grieuxa ako človeka, ktorý vie a chápe hodnotu pravej lásky. Jeho prvý sólový výstup je výrečný a udáva tón hlbokej úprimnosti v čistých, starostlivo umiestnených krokoch. Ak sú niektoré z nasledujúcich sól menej presvedčivé choreograficky, Bubeníček si ich vášnivým útokom podmanil všetky,“ píše prísny web criticaldance.org.

Teraz trochu z francúzštiny: „Vyšli skvele jeho variácie a ponúka nám krásne pirouettes alebo skoky, keď visí vo vzduchu. Cítil som, že sa naozaj zamiloval do Manon. Každý z jeho pocitov bol v jeho gestách a jeho spôsobe pohybu. Dalo by sa pochopiť, že sa Manon konečne vzdáva zástupu všetkých týchto mužov, ako sa vášnivý Des Grieux objavil a nechcel odísť. To je to, čo bola vždy popularita Jiřího Bubeníčka; máme pocit, že on vždy hrá s vášňou svoje postavy a hodí sa do nich strmhlav,“ komentuje posledné predstavenie Jiřího Bubeníčka forum-dansomanie.net.

„Bubeníček líčil Des Grieuxa ako dobre správajúceho sa rezervovaného mladého muža, pre ktorého je voľný životný štýl ľudí ako Lescaut cudzí. Des Grieux, muž nedotknutého morálneho konania, odmietol ponuky žien, ale s vľúdnosťou. Napriek tomu Manon pokrútila jeho základy. Okamžite vedel, že to bolo jeho dievča! Dôrazne, ale zároveň s kľudom odhalil svoje pocity voči Manon vo svojom prvom sóle. Videla som Bubeníčka tancovať pomerne často, ale tentoraz prekonal sám seba. Jeho úsmev, potom čo vyhral Manon, prišiel zo srdca. Ich pas de deux v ubytovniach boli plné vrelosti a šťastia. Jeho zúrivosť k nej, keď utiekla s pánom G. M., bola skutočná a jeho zúfalé pokusy, ako ju získať späť, vyvolali nejednu hrču v krku. Znovu a znovu Des Grieux použil silu svojho charakteru a snaží sa Manon vyviesť z omylu. Má sa stať vrahom, uloží mu zdesená Manon, ale on by nikdy nezradil svoju lásku k nej. Hladil ju až do jej smrti, jeho finálny nehlučný výkrik roztrhol bolestivo srdce,“ popisuje svoje zážitky Ilona Landgraf.

„Dlhé zlaté stuhy vyskočili zo zákulisia ako ohňostroj. Tanečníci okolo neho vyzerali naozaj šťastní (i hysterickí!), aby sa s ním naposledy radovali. Verejnosť nechcela odísť a spomienky prebiehali. Rozoznala som veľa ľuďom oči zahmlené slzami (vrátane mňa, musím sa priznať). Pri odchode som videla mnoho mladých študentov z Palucca Schule Dresden s očami plnými hviezd,“ doznáva sa Aurélie Lafaye.
***

Len kvôli dvom predstaveniam Jiří Bubeníček študoval jednu z najťažších rolí pánskeho baletného repertoáru. Premiérový večer aj derniéra však stáli za to. Ukázal mladým, ako treba pristupovať k rolám tohto typu a k celovečernému baletu. Nestavať len na technike, ale spojiť techniku a hlboký ľudský prežitok na scéne a tak oživiť postavu. Nebáť sa cítiť, hrať, nechať emócie vytrysknúť. Mimoriadne výkony v drážďanskom angažmán si všimol aj český konzul v saskej metropole Jiří Kuděla a odovzdal tanečníkovi ocenenie. Po prestížnej cene Mary Wigmanovej aspoň malá satisfakcia od rodnej krajiny.

„Asi nejhezčí pocit byl, když mě pan konzul Jiří Kuděla nedávno na české ambasádě v Drážďanech pozval na zahájení Česko-německých kulturních dní. Rád jsem na zahájení přišel. Ale neměl jsem absolutně tušení, že budu oceněn stříbrnou medailí Jana Masaryka za reprezentaci České republiky v zahraničí. Moc si toho cením a jsem velice rád, že si mé práce lidé tak váží. I když vlastně opět ocenění bylo v zahraničí, a to v Německu.“ (usmieva sa)

***

V oficiálnom článku (tu) sa mi to nehodilo písať, ale tu je to adekvátne. Baletné filmy často ukazujú súbor ako svorku krvilačných monštier. Nebýva to tak. Alebo je to tak, ale vždy sa nájde niekto, kto má vzácny dar ľudskosti, nad ktorým brány pekelné nevyhrajú, a vážia si ho všetci, navzdory možným rôznym názorom, závisti či intrigám. V rodinnej atmosfére oddanosti Neumeierovi a jeho tvorivému géniovi i profilácii súboru to bolo ľahké. Pretože každý dobre vedel, že nech urobí čokoľvek, nezíska rolu ani výhody. Len keď prísny a pyšný tvorca zistí, že dotyčný tanečník ho inšpiruje a je jeho múzou.

V multikultúrnom súbore v Drážďanoch s pluralitným repertoárom si však Jiří Bubeníček okamžite získal sympatie a napriek generačným rozdielom či pestrým národnostiam sa kolegovia túžili s ním priateliť. Čím to je? To je jedno z ďalších tajomstiev tanečníka. Mňa možno upodozrievať z nekritickosti, ale keby ste zažili tie akcie, keď súbor vyrazí s prvými slnečnými dňami do parku sadnúť si na deku, pokecať o živote, grilovať mäso, skamarátiť sa, a videli Jiřího Bubeníčka bez glorioly svetelného parku nad hlavou na scéne, to by ste zírali. V niekoľkých svetových jazykoch konverzuje s kolegami a načúva im. To je prejav pokory a charakteru, schopnosť načúvať. A to, ako súbor, vedenie aj kolegovia z veľkej opernej budovy niesli lúčenie pri Manon, ukázalo nie faloš či pompu rozlúčky, ale hlbokú ľudskú spriaznenosť, obdiv a priateľstvo k tanečníkovi.

Toto potvrdzuje aj Václav Lamparter, kolega Jiřího Bubeníčka z Drážďan: „Když jsme věděli, že bude jeho poslední Manon, rozhodli jsme se celý soubor udělat mu na památku knihu. Pro celý soubor to bylo výjimečné představení, protože jsme věděli, že jeho přítomnost nás všechny vždycky motivuje.“ Mladý tanečník, ktorý už zatancoval Luskáčika, ešte dodáva: „Velmi si vážím tohoto období, kdy jsem měl štěstí pracovat ve stejném souboru s Jiřím Bubeníčkem. Jeho jevištní výkony, plné technické brilance i hloubky prožitku, kterých jsem byl za uplynulou sezonu a půl svědkem, změnily kompletně můj pohled na tanec a prohloubily moje umělecké znalosti. Stejně tak, jak mne inspiroval jako tanečník, tak ho obdivuji jako člověka – přátelského, energického, velkorysého a inteligentního, se skvělým smyslem pro humor. Přeji mu mnoho dalších úspěchů!“ V osobe talentovaného Václava Lampartera zostáva v drážďanskom súbore české želiezko v ohni. Azda len jeden argument. Keď ustali po poslednej Manon gratulácie kolegov, vedenia a hostí, Jiří Bubeníček nemecky zvolal technických pracovníkov divadla na scénu a poďakoval im za ich pomoc a profesionálnu prácu, bez ktorej by žiadny umelec nemohol podávať stopercentné výkony.

***

Na záver trochu osobná rovina. Keď si tak rôzne spomínam na dobu vášho angažmán v Hamburgu, mali ste moderné auto, potom motorku, boli ste taký iný než teraz. Teraz máte skôr praktické auto, zdravo žijete, dávate si na seba pozor, poctivo sa venujete práci na sále aj napriek tomu, že by ste už napríklad tak nemuseli. Zároveň ste však vždy boli veľmi milý a priateľský ku kolegom, divákom i v bežnom živote. Nechcem stále zmieňovať tie narodeniny, ale vek si nosíme so sebou. Bilancujete trochu? Isto hľadáte ako človek v tomto živote nejaký hlbší, ľudský zmysel, ako žiť…

Každým rokem přibydou i zkušenosti. Někdy příjemné, někdy bolestné. Ale právě každá tato zkušenost posune člověka jakoby o krok dále. Je samozřejmé, a je to naprosto normální u každého člověka, že myslí jinak, když mu je čtyřicet, nebo když mu bylo osmnáct let. Každá životní etapa má jiné životní úvahy, směry anebo například sny, kterých by jedinec rád dosáhl. A čemu jsem například v pětadvaceti letech přikládal velkou důležitost, se může dnes po pár letech jevit jako naprostá zbytečnost. Ale na cestě životem se člověk asi pořád nějak hledá a právě toto hledání je na té životní dráze tak přitažlivé a rozhodně zajímavé.

Médiá nás opäť deptajú hroznými správami, čo nás čaká. Objavujú sa aj slová ako vojna, katastrofa, teroristi; ako sa s tým vyrovnávate vy?

Je to veliká škoda, že je v dnešní době opět hrozba studené války. Myslel jsem, že tyto problémy snad patří do dějepisu. A přitom Evropa prožila už tolik válek, že opravdu nerozumím, jak tato hrozba může být opět za dveřmi. Moc bych si přál, aby byla Evropa jednotná, aby měla svoji myšlenku, za kterou by si stála, a nemusela se podřizovat jiným státům. Jinak myšlenka Evropy nemá smysl. Také se samozřejmě občas zajímám o naši politiku a mám bohužel pocit, že jsou v médiích pořád jenom nějaké negativní věci. Například cokoliv prezident udělá nebo řekne, je vždy kritizováno. Myslím, že bude brzy čas, kdy se svět bude muset zamyslet, kterým směrem chce jít. Poučit se z chyb, které se staly, a ne je neustále opakovat.
***

O tejto téme sa rozhovoríme na konci nášho rozhovoru. Jiří má veľký globálny prehľad a rozhodne nečíta hlúpe knihy či správy, ale má zaujímavý rozhľad. „My v Evropě máme krásný život. Třeba tady v Německu. Naivní přirovnání, ale pravdivé. My se koupeme ve vaně vody, která je pitná. My vyplýtváme tolik litrů pitné vody na umytí, a přitom kolik lidí ve světě nemá pitnou vodu ani na pití,“ hovorí tanečník nie ako naivný aktivista, ktorý by zakázal kúpanie, ale skôr ako smútok, že tí, čo majú moc, nerobia nič alebo len málo preto, aby pomohli tým, ktorí tieto naše životné štandardy nemajú. „Pomáhat si. Věřím, že lidé mají třeba strach z uprchlíků, ale musíme si uvědomit, co bychom dělali my na jejich místě, kdyby u nás byla válka, například znovu fašismus či komunismus, a my utíkali pryč.“ Nehovoríme zaslepene, ale tanečníkov umelecký humanizmus ukazuje zložitosť problému, jeho viacvrstevnatosť, a nielen čiernobiele riešenie.
***

Na odľahčenie. Ešte stále ste vegetarián? (smiech)

Ano, snažím se. I když při věčném cestování to není někdy lehké. Nejprve jsem zkoušel veganství, ale na to jsem asi málo trpělivý, takže převládá asi strava vegetariánská. Člověk se opravdu cítí lépe po zdravé výživě a rozhodně mě to přinutilo naučit se vařit. Dnes si rád doma něco dobrého a zdravého připravím.

Oproti minulému roku, ešte stále ste sám?

Jsem v harmonickém vztahu.

Čo by ste si sám najviac prial k narodeninám?

Možná to zní naivně, ale aby byl konečně mír na světě.

Jiří, tak sme na konci. Koniec novembra 2015. Koniec vašej aktívnej tanečnej kariéry. Nový začiatok. Prichádzajú isto nové plány, vlastne ste skončili pracovný pomer a ste freelance… Už ste predtým niečo naznačili, prezradíte niečo?

Plány mám s bratrem na dva roky. Práce v německých souborech, ale také v Japonsku a v Americe. Budu tvořit například balety pro Hannover Balet, také celovečerní balet pro státní soubor v Lublani, opět Nový Zéland, světový soubor v San Francisku a také balet pro Tokyo City Balet v Japonsku a mnoho dalších projektů, které připravujeme s bratrem. A také připravujeme zájezd po České republice s naším tanečním tělesem.
***

Jiří to zhrnul skromne. Za dva dni po Manon odišiel do Hannoveru, kde choreografuje, premiéra bude vo februári. Teraz je práve v Tokiu. Odtiaľ sa vracia znovu do Hannoveru. „A pak se přesunu do Lublaně, kde choreografuji svůj první celovečerní balet. Budu tam dělat Doktora Živaga.“ Prečo práve túto náročnú tému? „Líbí se mi, jak tito ruští autoři píšou. Například také Čechov je úžasný. Na Živagovi se mi líbí životní zápletky na pozadí revoluce a komunismu. Těším se na to.“

Čo na záver dodať? Zostáva tešiť sa na ďalšiu tvorivú prácu. Tešiť sa, že tanečníka raz uvidíme pracovať v Čechách? Že ho uvidíme 28. októbra v prenose z Vladislavského sálu? To ho určite skôr uvidíme aj s jeho bratom v dokumente Martina Kubalu, ktorý na jeseň dofilmovali.

Aktuality
Poslucháči a vedenie drážďanskej Palucca Schule zažili po sviatočnom voľne šok. Keď sa navrátili do krásnej budovy, zistili, že vandali zničili tri bannery, ktoré na škole vyzývali k porozumeniu. Palucca podobne ako Semperova opera vizuálnou kampaňou bojuje proti rastúcej neznášanlivosti voči emigrantom v Sasku. Viac ako polovica študentov aj pedagogického zboru na slávnej škole sú cudzinci. Rektor Jasen Beechey odkázal médiám, že billboardy opravia a zastrašiť sa nenechajú.

 

Čo sleduje

Dnes je hosťom výrazná osobnosť baletu Národného divadla Brno Ivona Jeličová. Držiteľka Ceny Thálie 2009 za rolu Maryše, mimoriadne charizmatická balerína, ktorá divákom navždy utkvela v pamäti svojimi rolami, ako boli Markíza de Merteuil v Nebezpečných známostiach svetového choreografa Krzysztofa Pastora či úchvatná Vàmosova interpretka – Coppélia, dvojrola Lucile a Lucidora v balete Lucidor a Arabella (tu) či extravagantná a rafinová Carmen v balete Cayetana Sota. Oduševnený výkon predviedla v Zjasnenej noci iného veľkého žijúceho nemeckého choreografa Ralfa Dörnena (tu). Po materskej prestávke sa publiku trochu stratila, a preto je pravý čas pripomenúť čitateľom túto balerínu.

K svojmu videu hovorí: „Je těžké vybrat jen jedno video, v mém dětství ještě taková vymoženost jako internet nebyla. Myslím, že mě ovlivnilo od každého umění něco, ale za zmínku určitě stojí švédský choreograf Mats Ek, který mě zaujal v šestnácti letech a drží mě dodnes, jen jsem bohužel neměla to štěstí tančit jeho choreografii.“