Evergreen & revival ve Vídni

Nizozemskou houslistku Janine Jansen, a po lednovém pražském vystoupení v abonentních koncertech České filharmonie (18. – 20. ledna 2017) už ani finského dirigenta Sakariho Orama a jeho manželku, sopranistku Anu Komsi, není třeba českému publiku představovat. Společný debut si Janine Jansen a Sakari Oramo, který ve funkci uměleckého šéfa nahradil Jiřího Bělohlávka v čele Symfonického orchestru BBC, odbyli v roce 2014 v komorní řadě londýnského letního festivalu BBC Proms (Chamber Music Series), v níž společně vystoupili v úloze houslistů (Oramo léta působil jako koncertní mistr Symfonického orchestru Finského rozhlasu v Helsinkách). Dnes stojí Oramo v čele londýnských rozhlasových symfoniků, Královského filharmonického orchestru Stockholm, operního domu v Kokkola a Komorního orchestru Ostrobotnie. S taktovkou v ruce se po krátké době vrátil do čela Vídeňských filharmoniků, s nimiž vystoupil v odpoledním koncertu ve Velkém sále Vídeňského koncertního domu v sobotu 22. dubna 2017.
Konzert im Konzerthaus – Wiener Philharmoniker, Janine Jansen, Sakari Oramo – Wiener Konzerthaus 22. 4. 2017 (zdroj FB Wiener Philharmoniker / foto Filip Waldmann)

Byl to dramaturgicky v podstatě standardní filharmonický koncert, spojující provedení hitu světové houslové literatury se zapomenutou kompozicí z doby na přelomu pozdního romantismu a rané moderny, k níž by měli mít filharmonikové se svou nenapodobitelnou brucknerovsko-mahlerovsko-straussovskou interpretační tradicí stylově velmi blízko.

V první polovině odpoledního koncertu zazněl Čajkovského Houslový koncert D dur op. 35, který filharmonikové ovládají i pozpátku, zvláště když jej před Vánocemi 1881 pod taktovkou Hanse Richtera sami premiérovali. Čajkovského houslový koncert by při nebezpečné frekvenci uvádění a v nabitém filharmonickém kalendáři snadno zapadl, kdyby na podiu nestanula subtilní Janine Jansen, jejíž interpretace byla na hony vzdálena zaběhlé středo- a východoevropské interpretační tradici, nešetřící emocemi, sytým tónem a vibratem. Janine Jansen, kterou si v publiku přišel vyslechnout i její bývalý partner, houslista a dirigent Julian Rachlin, s nímž ji spojuje i jméno houslového pedagoga Borise Belkina, vsadila na cudně objektivní přístup k Čajkovského partituře a na hierarchizovanou dynamiku místo permanentního emocionálního přívalu ve zvukově tučném balení plném vibrata. Rovným tónem, odstíněnou dynamikou, důrazem na pregnantní frázování a rezignací na východoevropský zvukový melos ruské houslové školy přivedla Čajkovského houslové veledílo ke zvukově transparentnímu, emociálně zdrženlivému, a přesto suverénnímu a narativně sdělnému vyznění.

V něm ji ostatně podpořili i filharmonikové, kteří se ve smyčcových plénech pod taktovkou Sakariho Orama drželi zpátky ve prospěch dechové harmonie. Zvukově naprosto inovativní bylo alespoň pro mě použití tvrdých paliček u tympánů – heroická první věta najednou vyzněla jako afektivní reminiscence vrcholných děl vídeňského klasicismu v čele s pozdními symfoniemi Haydnovými a Mozartovými. Vídeňské publikum bylo interpretací Janine Jansen nadšeno a z podia ji nepustilo dříve, než se s ním rozloučila přídavkem v podobě Čajkovského Melodie op. 42/3 (Souvenir d’un lieu cher, 1878) v úpravě Alexandera Lascaeho.

Po přestávce zazněla pětačtyřicetiminutová symfonie ve třech větách Vårbrud (Probuzení jara) dánského skladatele Rueda Langgaarda (1893–1952), jehož život plný ztroskotání, neúspěchů a umanutého kráčení za vlastním hudebním jazykem se slovníkem pozdního romantismu a moderny dvacátého století by vydal na román, nebo alespoň filmové drama. Otec byl Lisztovým žákem, kompoziční autodidakt a věhlasný varhaník Langgaard zase celý život strávil v Nielsenově stínu a hlubokém nepochopení a odmítání dánskými uměleckými kruhy v čele s hudební kritikou, bezmezně nakloněnou Nielsenovi.

Nenechal jsem se ovlivnit encyklopedickými hesly ani povrchními znalostmi jeho díla a životopisu a vypravil jsem se na provedení Langgaardovy 2. symfonie s nadšením a upřímnou zvědavostí. Ani provedení Vídeňskými filharmoniky, ani empatické nastudování Sakariho Orama ovšem nemohly zapřít skutečnost, že specifický hudební jazyk Langgaardův lze interpretovat s postmodernistickým nadšením práva na vlastní příběh, nebo s odmítnutím skladatelovy mnohomluvné formální disparátnosti. Vstupní věta trpěla ušlechtilým hlukem v provedení a upovídaností kompozičního sdělení. Probuzení jara si nezadalo s nástupem Panova léta ze začátku Mahlerovy 3. symfonie d moll. Mě osobně nechala rozměrná a hlučně nabubřelá vstupní věta Langgaardova monumentu chladným.

Výrazně lépe vyzněla druhá věta s předznamenáním Lento religioso quasi adagio, cudná ve zvuku, výrazově éterická, podobně jako skladatelovy teosofické zájmy. Finální třetí věta byla svěřena sopránovému sólu Anu Komsi za orchestrálního doprovodu, takže nebylo možno finále nesrovnávat se symfonickými vokálními finále Mahlerovými nebo Straussovými písněmi s orchestrálním doprovodem.

Anu Komsi (zdroj wienerphilharmoniker.at / foto Maarit Kytöharju)

Oceňuji dirigentův zápal v boji za prosazení spíše zapomenutého než polozapomenutého skladatele, jehož díla mezi světovými válkami zaznívala v německy mluvících zemích včetně Vídně, většinou s příznivými kritikami. A nebylo možno se neobdivovat hlasovým dispozicím Anu Komsi.

Langgaardova symfonie však zůstala kuriozitou, hlučnou, mnohomluvnou. Kdyby místo ní filharmonikové sáhli po kterékoliv vrcholné kompozici Josefa Suka nebo Vítězslava Nováka, prokázali by vídeňskému publiku dramaturgickou službu a českým autorům čest, které se jim u vídeňského publika nedostává. Nebo jsem byl onoho pošmourného sobotního vídeňského odpoledne k dánskému skladateli-autodidaktu příliš přísným, když hned v následující sezoně hodlají Vídeňští filharmonikové se Sakarim Oramem nastudovat komponistovu další, tentokrát 6. symfonii (duben 2018)?

Hodnocení autora recenze: 75%

 

Konzert im Konzerthaus
Dirigent: Sakari Oramo
Anu Komsi (soprán)
Janine Jansen (housle)
Wiener Philharmoniker
22. dubna 2017 Grosser Saal Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35
přídavek:
Petr Iljič Čajkovskij: Melodie Es dur op. 42/3 (Souvenir d‘un lieu cher)
= přestávka =
Rued Langgaard: Symfonie č. 2 Vårbrud / Frühlingserwachen

www.wienerphilharmoniker.at

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na