Excelující Česká filharmonie s houslistou Gluzmanem a slibným mladičkým dirigentem Rožněm

Na středečním koncertu České filharmonie, prvním z trojice abonentních koncertů řady A1, se v Rudolfinu pražskému publiku představil mladý a skutečně nadějný dirigent Jiří Rožeň (1991). Jeho debuty s orchestry domácími i zahraničními počínají v polovině současného desetiletí, debut s Českou filharmonií si odbyl v uplynulé sezoně, mimo jiné zmíníme ještě jeho angažmá v uplynulých dvou letech ve Velké Británii. Do České filharmonie nastoupil ve funkci asistenta jejího nedávno zesnulého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, jenž měl orchestr České filharmonie na pojednávaném koncertu řídit. Vystoupení mladého umělce předcházelo napjaté očekávání, a budiž řečeno, že bylo naplněno, byť ne zcela beze zbytku.
Vadim Gluzman, Jiří Rožeň, Česká filharmonie, Praha 1. 11. 2017 (zdroj ČF / foto © Petra Hajská)

Úvodní Fantastické scherzo pro velký orchestr, op. 25 Josefa Suka připomenulo konec šťastného období v autorově životě, po něm následovala léta osobní tragiky, související s odchodem blízkých, včetně tragických tónů v jeho tvorbě. Hned zkraje skladby upoutalo dynamické profilování a vřelý výraz bezesporu výtečně připraveného orchestrálního pléna. Leč dirigent jako by se teprve „rozehrával“. Gesta se zprvu omezovala převážně na základní taktování, posléze přece jen přibyly vláčnější a rozevlátější pohyby paží, též stimulačně impulzivní gestikulační vpády. Už tady bylo možno sledovat tempovou tvárnost a agogické oživení určitých míst a vyprofilovaný zvuk jak smyčců, tak dechů, na něž po celý koncert byly kladeny vysoké nároky, a to v celkovém úhrnu i zvlášť.

Reklama

Lyrismus a zářivá pohoda Sukova Fantastického scherza z počátku minulého století byly vzápětí vystřídány hudbou zcela odlišného charakteru, odlišné stylové i zeměpisné provenience. Američan Leonard Bernstein, známý především barvitými hudebně-dramatickými celky, zvláště muzikály a symfonickými skladbami, se v roce 1954 pustil jednak do komponování muzikálu Candide a jednak do nového orchestrálního díla s houslovým sólem. Vznikla tak půlhodinová pětidílná Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí. K aktuálnímu provedení sólového partu ve Dvořákově síni byl přizván izraelský virtuóz původem z Ukrajiny Vadim Gluzman (1973). Skladba sama vůbec není programovou záležitostí, jak by se snad mohlo z názvu zdát, nýbrž hlubokým, niterně prožitým ohlasem četby antického autora. Bylo dobře, že průvodní brožura ocitovala Bernsteinův komentář ke každé části skladby, usnadňující posluchačovu orientaci v hudebním dění s ohledem na základní obsahové schéma Platónova textu. Samotná hudba Serenády neklade velké nároky na posluchače, zato sólový part je virtuózně vysoce náročný a permanentně, průběžně vytížený.

Skladatel využil různých technických možností houslové hry a Vadim Gluzman je adekvátně a s evidentní suverenitou a přesností prezentoval. Také orchestrální složka je bernsteinovsky pestrá, nabitá proměnlivým děním a výkon orchestru je v tomto směru třeba rovněž náležitě ocenit, a to i pokud jde o souhru jak imanentní, tak se sólistou. Bernstein Serenádu věnoval svému příteli, legendárnímu virtuozovi Isaaku Sternovi, jenž si ji objednal a byl mimo jiné i Gluzmanovi respektovaným rádcem. Už první část poukázala na neomylnou jistotu Gluzmanovy kantilény a intonace, obsahově i výrazově též na lehce ironické, karikující rysy v závěru věty. Čistě zněly časté dvojhmaty, zejména ve druhé části, kromě toho vůbec imponovalo charakteristické uplatnění fines houslové techniky. Bylo znát, jak interpret svěřenou hudbu intenzivně prožívá, a to i v momentech, kdy zrovna nehrál. Působivě vyzněl kontrast virtuozitou nabité třetí (mimo jiné spiccata) a volné, zpočátku tajemné, rozjímavé čtvrté části. Pátá věta potěšila rozsáhlým dialogem sólových houslí s orchestrálním violoncellem a také budováním celkové výrazové nálady zásluhou úzkého kontaktu orchestru a pozorného, korektního dirigentova postoje, jenž se teprve k závěru dopracoval k patrnější spontaneitě. Perfektní, přesvědčivý a sympatický Gluzman kromě toho dokázal nadchnout úplně „odjinud“, a to když přidal Sarabandu z Bachovy Sonáty pro sólové housle d moll.

Obligátně „symfonická“ druhá polovina večera se Symfonií č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka přinesla jisté a dalo by se říci i vítané překvapení. Už první takty Dvořákovy pastorální symfonie totiž napověděly, že teprve tady se dirigent Jiří Rožeň oproti skladbám předchozím zřetelně a přesvědčivě „našel“. Zcela jednoznačně to bylo znát na nesrovnatelně bohatším spektru gestikulace i pohybové angažovanosti, jiskra vzájemné sympatie a respektu s orchestrem byla evidentní. Výrazové stránce se věnoval cele už v rozsáhlé první větě s propracovanou dynamikou, dotažené smyslem pro gradaci (mimo jiné pochválíme skvěle ladící žestě). Vskutku velkorysou náladou zapůsobila druhá věta; zde mimo jiné oceníme virtuozitu sekce houslí a ve třetí větě koordinovaný dějový pohyb mezi jednotlivými nástrojovými skupinami. Čtvrtá, závěrečná věta, explozivně se odvíjející od jistého, nikoliv však tragického vzdoru s účastí mnohočetných náladových proměn směřujících k závěrečné apoteóze, mohla být pro mnohé závazným příslibem dirigentova dalšího úspěšného vývoje a směřování.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Vadim Gluzman, Česká filharmonie
Vadim Gluzman (housle)
Dirigent: Jiří Rožeň
Česká filharmonie
1., 2. a 3. listopadu 2017 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 1. 11. 2017)

program:
Josef Suk: Fantastické scherzo pro velký orchestr op. 25
Leonard Bernstein: Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur op. 76

www.ceskafilharmonie.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Vadim Gluzman, Česká filharmonie (Praha 1. 11. 2017)

[Celkem: 20    Průměr: 3.2/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentujte

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Jana Koubová

Pro mne byl páteční koncert zklamáním. Sukovo Fantastické scherzo i Bernsteinova Serenáda jsou velmi líbivé skladby, ale dle mého zcela nevhodně zvolené pro první listopadové dny, kdy vzpomínáme na své zemřelé. Většina lidí, ač se češi tváří býti zarputilými ateisty, navštěvují hřbitovy, přichází čas na jisté usebrání, dané i zkracujícími se dny a příchodem zimy. A na koncertech České filharmonie s v takovém období juchá, hýří barvami, zpívá se o lásce takřka živočišné. Špatná volba programu. O čemž možná i svědčí řada prázdných míst v hledišti. Dvořákova symfonie pro mne patří k těm slabším provedení, které jsem kdy slyšela. Hodně… Číst vice »