Fagotista Luboš Hucek: Moje léta ve FOKu i v ND

Z internetových stránek FOKu se s nakažlivým úsměvem dívá muž s fagotem v ruce. Dnes večer bude hrát Weberův Fagotový koncert s dirigentem Jiřím Koutem a Symfonickým orchestrem hl.m. Prahy, při večeru k zahájení nové sezony. Fagotista Luboš Hucek. Někdejší laureát nejedné mezinárodní soutěže, držitel nejednoho ocenění, sólista nejednoho tuzemského i zahraničního koncertu. Předně ale dlouholetý člen FOKu. Přesto, že ve svých čtyřiapadesáti tráví většinu svého muzikantského času v anonymitě tohoto orchestru, na rozhovor s ním se zapomenout nedá. Posuďte sami.


Ještě před svým nástupem do FOKu jste více jak deset let jste působil v orchestru opery pražského Národního divadla. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Zažil jste tam také listopad 1989…

Do orchestru Národního divadla jsem nastoupil ještě jako student pražské AMU v roce 1979. Měl jsem za sebou asi půlroční praxi 1.fagotisty orchestru FISYO—což byl orchestr, který natáčel hudbu ke všem tehdejším československým filmům – a když byl vypsán konkurz na volné místo 1.fagotu v orchestru Národního divadla, neváhal jsem se přihlásit. Krátce předtím takto přestoupil z FISYA do orchestru Národního divadla můj přítel, vynikající klarinetista Miloš Bydžovský, který mne vlastně inspiroval. Velkou motivací pro mne tehdy byla také možnost získat v orchestru Národního divadla služební fagot. Mít v té době vlastní kvalitní nástroj bylo takřka nemožné. Určitě mi pak tento nástroj i dopomohl k 1.ceně na mezinárodní soutěži Pražského jara v roce 1981.

Předsedou konkurzní komise v Národním divadle byl tehdy nově jmenovaný šéfdirigent Zdeněk Košler. Ten vynikal svou neomylnou pamětí, vzpomínám mimo jiné na jeho provedení celého cyklu Smetanových oper, které dirigoval zpaměti v sezonách po roce 1983, kdy se po celkové rekonstrukci znovu otevřelo Národní divadlo. Košler byl nekompromisním hlídačem kvality svých představení, umělecká práce pod jeho vedením byla smysluplná a radostná.

V počátcích mého působení v Národním divadle jsem zažil ještě tu dobu, kdy v orchestru seděli hráči, kteří pamatovali časy 1. republiky. Staří hrdí matadoři v oblecích a kravatách, chodili takto oblečeni na každou zkoušku, tak, jak to bylo dříve. Dostávali jsme od nich ponaučení, že přeci nemůžeme chodit do Národního divadla v těch moderních „džínách“, že je to neúcta. A povídali nám historky a vzpomínky z těch časů před druhou světovou válkou. Tak například 1. hráč dechové skupiny měl za první republiky o 100 korun československých vyšší plat, nežli člen Parlamentu Republiky Československé – v dnešní době věc neslýchaná. Když si hudebníci vyzvedli plat na divadelní prázdniny, odjížděli pak s rodinami ve svých Tatrovkách či Aerovkách do teplých krajů- Itálie,Francie k moři a když peníze docházely, přejeli do Chorvatska, kde se rekreovalo ještě levněji. V orchestru působil myslivecký spolek, honitbu měl pronajatou u Litoměřic. Není divu, že hudebníci v té době měli takto vysoko nastavené své sebevědomí. Ale nebylo to vlastně normální, že za takovou dřinu, jakou hraní oper je, byl hudebník spravedlivě ohodnocen?

Listopad 1989 v Národním divadle – to by vydalo na samostatnou kapitolu. Tak jako v jiných organizacích docházelo k „tříbení charakterů“, dosavadní členové KSČ hromadně vraceli své rudé knížky na Ústředí a zviditelňovali se- po těch letech duševního marazmu a nesvobody- svým odhodláním změnit společnost k lepšímu. Musím ale radostně konstatovat, že všechny složky Národního divadla vyšly hned po 17.listopadu na Václavské náměstí a demonstrovaly tak touhu po změně. Orchestr Národního divadla byl jeden z prvních, FOK a Česká filharmonie byly tehdy na zahraničních zájezdech.

Proč jste se vůbec krátce poté rozhodl pro přestup do FOKu?

Každý umělec má v sobě zabudovaný takový motor neklidu. Asi je to dané tím, že náš profesní i soukromý život prožíváme více hekticky, nežli člověk s normálnějším povoláním. Když jsem v Národním divadle „sloužil desáté léto“ a nevysloužil jsem si za to asi TO, co jsem si myslel před svým nástupem, že si vysloužím, rozhodl jsem se pro změnu. Asi každý instrumentalista někdy touží hrát ve velkém symfonickém tělese a ve mně tento pocit postupně narůstal čím dál tím více. Štěstím pro mne bylo, že se uvolnilo místo ve fagotové skupině Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, u Pražských symfoniků. Bylo mi tehdy už třiatřicet let, kdy jsem absolvoval konkurs. Je to skvělý orchestr a bylo mi ctí v něm začít hrát.

Nechyběla vám najednou po tolika letech opera?

Ve FOKu mi opera nechybí, ona se tam také vyskytuje. Je mnoho koncertů, ve kterých se s áriemi ze slavných oper setkávám, navíc je interpretují znamenití sólisté. A to, že orchestr FOK je tak citlivým partnerem i v operním žánru, mne navíc nesmírně inspiruje.

Během těch dvaceti let u FOKu jste nikdy svého přestupu nezalitoval?

Ve FOKu začínám hrát jednadvacátou.sezónu, to už abych se začal ohlížet a rekapitulovat… Jestli lituji svého přestupu? To je těžká otázka. V orchestru Národního divadla byl tehdy báječný kolektiv, přestupoval jsem ze známého prostředí do neznámého a nebyl už jsem nejmladší. Ale časem jsem se adaptoval do nového prostředí, kde byl také vynikající kolektiv a hlavně mnoho nové, krásné hudby. Ale víte, my muzikanti si rozumíme i „napříč“ mezi orchestry, mezi námi hranice neleží. A také trochu symboliky: můj syn Daniel je fagotista a působí již šestou sezónu v orchestru Národního divadla. Sedí na stejné židli, na které jsem seděl i já.

Hraní v operním či symfonickém tělese a rozdíl? Ano, je, pominu-li to, že v obou se musí hrát poctivě, naplno a být stále při věci, aby se zbytečně nechybovalo.

V operním orchestru se hlavně doprovázejí sólisté, orchestr tedy musí být citlivý, flexibilní, nesmí přehlušovat sólisty a tam, kde má své mezihry a vstupy, musí umět zabouřit, zabrat – jako symfonické těleso. A hlavně musí hráči udržet pozornost-tři až tři a půl hodiny v kuse. A to nepočítám Wagnerovy opery, to je i jednou tolik. Ať si to někdo zkusí!

Symfonické těleso má na rozdíl od operního orchestru jednu výhodu – nebo nevýhodu?-Hraje při jednotlivých koncertech stále nové skladby, které se musí velmi rychle naučit, aby je publiku již po pěti šesti zkouškách předvedl na koncertě. Je to velký nápor na jednotlivé hráče, již před první zkouškou si nosí party domů a cvičí jednotlivá, technicky náročná místa, aby se vzorně připravili. Dirigent již pouze sehrává dohromady jednotlivé sekce, vyvažuje barevnost celého orchestru a dává řád celé skladbě.

Ještě něco: Je nějaký výraznější rozdíl ve finančním ohodnocení hráčů u opery a v symfonickém orchestru typu FOK? Pokud ano, odpovídá již zmíněným rozdílům?

Nemá smyslu se zaobírat tím, že například v červnu měli hráči orchestru Národního divadla o 100Kč nebo 200korun v průměru více, nežli hráči FOKu nebo naopak. Je to přibližně stejné. Neradostné.

Finanční ohodnocení hudebníků v operních a symfonických tělesech je naprosto nedoceněné, řekl bych až katastrofálně podhodnocené. Co si vzít tak příklad už ze zmiňované 1. republiky? Ale stačilo by vzít si vzor z Polska či Maďarska, když ne rovnou ze zemí na západ od nás.

Chybí u nás to, co v celé kulturní Evropě dokonale funguje, a to je zařazení orchestrů do platových tříd podle jejich kvality. Od A až po D. Ale je asi těžké seřazovat a zařazovat orchestry, vymýšlet, komu a co, když peníze na kulturu plošně chybí. Tady by pomohlo jen o něco více peněz ze státní kasy pro kulturu.

Hudebníci si musí pomáhat k vyššímu výdělku, aby alespoň dosáhli úrovně platu řidiče pražské MHD – hraním po příležitostných kšeftech. Natáčí například hudbu k filmům –zvykly si totiž k nám jezdit a natáčet kvalitní hudbu zahraniční produkce, dokonce se u nás točí i pro Hollywood. Kvalitní hudbu, ale opět za málo peněz pro muzikanty. Ale to je kolotoč stále dokola o stejném nedocenění.

Léta už také vystupujete i s některými dalšími soubory, například se souborem Ars Instrumentalis Pragensis. Co “navíc” oproti FOKu vám to dává?

Vystupuji příležitostně s komorními soubory, velmi rád například spolupracuji s barokním souborem Barocco sempre giovane, Pražským komorním orchestrem bez dirigenta, Českým komorním orchestrem, Českou dechovou harmonií a zvláště -to je takřka srdeční záležitost – právě s komorním souborem Ars Instrumentalis Pragensis. Příští rok slavíme pětadvacet let od vzniku, a to jsme v souboru všichni ti, kteří jsme ho společně založili. Pět hudebníků, spolužáků z AMU, kteří jsou naladěni na stejnou vlnovou délku. Všichni milujeme barokní hudbu, ta v našem repertoáru převládá a velmi se vždy těšíme na jakýkoliv společný koncert či natáčení. Dovolte mi vyjmenovat hráče ze souboru,neboť si to zaslouží: hoboje hrají Liběna a Ivan Séquardtovi, cembalo Josef Kšica, kontrabas Pavel Nejtek a fagot moje maličkost.

Myslím si, že každý hudebník z orchestru by měl provozovat komorní hudbu, protože ta očišťuje, tříbí hudební cit a povznáší Vás. Navíc před Vámi nestojí dirigent s taktovkou – jak je to hraní najednou svobodné!

Nezřídka vystupujete také jako sólista – nejnověji na koncertu FOKu k zahájení nové sezony s Weberovým Fagotovým koncertem F dur. Povězte, je to v tomto konkrétním případě pro sólového hráče spíš výhoda nebo nevýhoda, že tak dalo by se říci „důvěrně“ zná všechny hráče v orchestru, který ho doprovází? Nemáte před kolegy větší trému, než kdybyste hrál s orchestrem, který dobře neznáte?

Protože vím, že orchestr FOK je velmi kvalitní špičkové těleso, velmi se na naše společné muzicírování těším. Respekt vůči hráčům mého orchestru samozřejmě mám, ale ten je vlastně jen přínosem k maximálnímu vybuzení.

Jaký typ repertoáru máte vůbec rád? Ať už jako sólista, či z pozice orchestrálního hráče?

Mám rád skladby z pera barokních mistrů, snad právě proto, že fagot do barokní hudby celistvě patří. Antonio Vivaldi-má pro fagot skoro čtyřicet koncertů, sonáty například od Pergolesiho, Coretta, Marcella, Telemanna, Brauna, pak z doby klasicismu koncerty od Mozarta, Koželuha, Hummela, z romantismu především Weberův koncert F dur.

V symfonickém orchestru si rád zamuzicíruji v symfonických dílech Mahlera, Brahmse, Stravinského, Ravela, Šostakoviče a dalších, každá kvalitní hudba je mi blízká.

Pan šéfdirigent Jiří Kout je úžasná bytost, je to člověk, ze kterého doslova prýští energie. Báječný muzikant s citem pro frázi, je to maximalista s vysokými požadavky vůči nám v orchestru, ale i k sobě. Je to pro FOK velká devíza, že ho u nás máme, koncerty pod jeho vedením jsou pro mne svátkem. My hudebníci ho máme velmi rádi a myslím si, že vzájemné sympatie jsou vyváženy na obou stranách.

Pamatujete si pana dirigenta Kouta ještě z dob vašeho působení v Národním divadle? Nebo to už tehdy žil v emigraci?

Když jsem nastupoval do Národního divadla v roce1979, pan dirigent Kout tam již nebyl, to už působil v zahraničí. Ale vzpomínky na něj chovám ještě z doby studií v letech 1972 až 1976 na plzeňské Konzervatoři. Informace o něm mi totiž sděloval můj pan profesor fagotu, vzácný člověk Ladislav Šmídl. Profesor Šmídl byl dlouholetý člen orchestru plzeňské opery a blízký přítel pana dirigenta Kouta. A tady jedna perlička: pan Kout tehdy přivážel panu Šmídlovi ze „západu“ třtinové dřevo, potřebné pro výrobu fagotových strojků, abychom my studenti vůbec měli na co hrát.

Nechci z vás dělat „veterána“, tak to prosím neberte, ale nedá mi to se nezeptat na to, jak se podle vás změnil přístup a vztah Čechů k vážné hudbě za dobu, co v téhle „branži“ působíte?

Klidně již ze mne veterána udělejte, již se na tento konečný stav pomalu připravuji… – Vztah Čechů k vážné hudbě? Kdyby byl alespoň takový, jaký mají k pití piva či chození na fotbal, bylo by to radostnější. Ale ono je to u nás Čechů hlavně ve výchově a úrovni kulturního vzdělání. Kultura je stále bohužel u nás trochu Popelka.

Abych ale nebyl pouze pesimista, musím konstatovat, že pokud již Češi na koncerty a do opery chodí, jsou to ti, kteří jsou opravdu pro hudbu zapálení a rozumí jí a setkávání s takovým publikem je pro mne radostí.

Milý pane Hucku, děkuji za rozhovor, přeji úspěšný dnešní koncert a vůbec vše dobré!

www.fok.cz


Ptal se Vít Dvořák