Festival filmové hudby vyvrcholil Pruským requiem na Žofíně

Koncert začal krátkou skladbou Song For World Peace skladatele Johna Williamse, který pro jeho provedení na Žofíně osobně poskytl partituru, neboť se jednalo o evropskou premiéru. Tento optimisticky laděný kus vynikl především díky barevné instrumentaci, tolik typické pro Williamsovu tvorbu.

První polovině koncertu však dominoval klavírní koncert  Ruin & Memory skladatele Howarda Shorea. I v tomto případě šlo o evropskou premiéru. Koncert je psán do jisté míry klasickým způsobem: třívětá stavba díla čítá věty Andante Nobile, Largo a Prestissimo, zároveň sazba klavíru budí dojem značné technické náročnosti a místy připomíná virtuozitu klavírních koncertů Fryderyka Chopina. Tohoto úkolu se zhostila ukrajinská klavíristka Valentina Lisitsa, kterou mělo české publikum možnost slyšet nedávno v loňském ročníku Dvořákovy Prahy.

Skladbě jako takové lze vytknout snad jen jistou fádnost některých pasáží a předvídatelnost kompozičních řešení. Valentina Lisitsa však dala i těmto plochám napětí a klavírní koncert tak vyzněl jako koherentní celek. Kdo by však čekal chytlavé a výrazné hudební motivy z Pána prstenů, nebo jak jsme tomu zvyklí ve Williamsově filmové tvorbě, byl by zklamán. Koncert zapůsobil spíše jako tiráda efektů, barev a nálad. Patří však i do repertoáru světového čínského pianisty Lang Langa a za zmínku stojí jistě i to, že nelehkého úkolu obraceče not se ujal sám ředitel festivalu Film Music Prague Nikola Bojčev.

Nejen druhé polovině koncertu, ale i celému večeru vévodila epická monumentální skladba A Prussian Requiem skladatele Johna Powella, která byla jednoznačně nejpůsobivějším a kompozičně nejzdařilejším dílem programu. Skladba pojednává o počátku první světové války v roce 1914. Requiem, které nezpracovává liturgický text, ale světské libreto v angličtině, je nejen působivým žalozpěvem za oběti první světové války, ale obětí všech důsledků, které tato válka během celého 20. století měla.

Autor libreta, Michael Petry, je soudobým multimediálním umělcem, ředitelem londýnského Muzea současného umění (Museum of Contemporary Art) a autorem řady uměleckých publikací. Jednotlivé části (Introduction to Moltke, The March, Beware the Bear, We the Glorious Dead, Easy, The Papers of Peace, Let the Rails Roll, Victory is Ours, My Reasoning, The Gift) propojují dvě hlavní postavy: generál Helmuth von Moltke a Kaiser – pruský císař Vilém II., které ztvárnili tenorista Petr Nekoranec a barytonista Boris Prýgl. Dílo se nesnaží být podrobným vykreslením historických událostí, jako spíše zachycením společenského klimatu v předvečer světového konfliktu, charakteru bojechtivého a intrikánského Moltkeho či hrdého císaře.

Oba sólisté výtečně vystihli podstatu a poselství kompozice, zejména působivě vyzněla závěrečná část, kterou oba sólisté dozpívávají obráceni zády k publiku. A Prussian Requiem je zdařilé dílo plné silných momentů, během kterého se posluchač ani na chvíli nenudí. Po zasloužených “standing ovations” následovaly krátké proslovy a předání šeku na 100.000 korun na podporu vzdělávacích projektů UNICEF Česká republika.

Osobně považuji akce s takto zajímavou dramaturgií a propojením žánrů za velice přínosné. Domnívám se, že jsou výborným pojítkem pro lidi, kteří klasickou hudbu aktivně nevyhledávají, ale mají však potenciál se jejími posluchači stát.