Festival Janáček Brno přinesl kouzlo české hudby do vily Tugendhat

Prvním číslem violoncellového recitálu byla Balada a Serenáda op. 3, č. 1 a 2 Josefa Suka. Tato skladba vznikla účelovým spojením dvou raných skladeb Josefa Suka, Balady d moll z roku 1890 a Serenády A dur z roku 1896, jež sloučil dohromady nikoliv sám autor, ale jeho vydavatel, proslulý Fritz Simrock. Dílo takto spojené žije na koncertních pódiích dodnes. Vděčí za to výrazné melodice, jemné citovosti a ve druhé části i zdařilé taneční stylizaci. Od prvních taktů bylo příjemné vnímat sytý, vřelý a znělý tón violoncella Václava Petra, jeho neochvějnou intonační jistotu a velký dynamický potenciál. Neměl to však lehké, seděl totiž na dosah posluchačů první řady a na stejné výškové úrovni s nimi, což částečně sytý zvuk jeho violoncella utlumilo. Naopak klavír Davida Marečka se uplatňoval bez zábran, takže v úvodním čísle v dynamických vrcholech klavír, jenž má v Sukovi více než rovnocennou úlohu, párkrát violoncello přece jen přehlušil. Oba interpreti si však akustickou záludnost, jež se na předešlé zkoušce bez obecenstva nemohla projevit, velmi záhy uvědomili, a následující čísla programu již žádnými disproporcemi netrpěla.

Pohádka pro violoncello a klavír Leoše Janáčka pochází z roku 1910. Od svého vzniku prošla složitou genezí a dnes je známá ve dvou verzích. Krom třívěté podoby, ve které jsme ji slyšeli i nyní, přestože tištěný program uváděl věty čtyři, se provozuje také verze čtyřvětá, vydaná nakladatelstvím Bärenreiter v revizi muzikologa Jiřího Fukače, violoncellisty Bedřicha Havlíka a editora Jiřího Zahrádky. Pramenem této druhé (čtyřvěté) verze je materiál Antonína Váni, violoncellisty, který Janáčkovu Pohádku hrál 12. března 1912. Václav Petr s Davidem Marečkem připravují v příštím roce novou nahrávku díla, tentokrát právě ve čtyřvěté verzi. Konečně při třetí revizi v roce 1923 vrátil Janáček Pohádce opět třívětost, ale skladba jako by byla o zajímavou závěrečnou větu tak trochu ochuzena. A existuje ještě 172taktové Presto pro violoncello a klavír ze stejné doby, o němž někteří znalci soudí, že klidně mohlo být další zamýšlenou větou Pohádky!

V této Janáčkově komorní skladbě převládá bukolická atmosféra ruského pohádkového námětu o hledání lásky a rodinného štěstí. Ač je melodicky bohatá, nenacházíme v Pohádce prudký konflikt ani dramatické změny nálad, pro pozdějšího Janáčka typické. Zato je tu patrná smířlivost s osudem i jistá beznaděj, zřejmě také odraz tehdejšího autorova osobního i profesního života. Typickým rysem Pohádky jsou kvartsekundové postupy, rozvíjené dále v Káti Kabanové a vrcholící v Zápisníku zmizelého. Velkou úlohu tu má klavír. David Mareček svůj part interpretoval barvitě, temperamentně a nápaditě jako někdo, kdo Janáčkem žije doslova od školních let. Violoncello Václava Petra znělo šťavnatě v kantilénových úsecích a vedlo s klavírem poutavý komorní dialog, okořeněný arpeggii či pizzicaty.

Interpreti pak oznámili změnu pořadí u skladeb Antonína Dvořáka: oproti programu nejdříve zařadili Rondo g moll op. 94 a teprve po něm Klid pro violoncello a klavír op. 68/5. Obě skladby vznikly krátce před odjezdem skladatele do Spojených států v roce 1892. Dvořák jako klavírista podnikl s violoncellistou Hanušem Wihanem koncertní turné po vlastech českých na rozloučenou. Pro tuto příležitost vzniklo nejen rondo, ale také přepracování Klidu, páté části staršího čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy, pro violoncello s klavírem. Obě kompozice prozrazují zralého mistra a poskytují vítané příležitosti k uplatnění oběma nástrojům. Petr i Mareček jich také ve vzájemných dialozích vrchovatě využili. Jejich Dvořák působil suverénně a muzikantsky bezprostředně. Oba rovněž hráli s příkladnou komorní kázní a vzájemným respektem.

Posledním číslem programu byla Italská suita Igora Stravinského. S ní dorazil na pódium úplně jiný svět. V roce 1920 zkomponoval Stravinskij pro Ruský balet v Paříži Pulcinellu, balet navracející se k italskému hudebnímu baroku a commedii dell´arte. Impresário Sergej Ďagilev tehdy Stravinskému předložil témata barokního skladatele Giovanniho Battisty Pergolesiho, a ten je zpracoval do baletního pásma. Netušil přitom to, co víme dnes, že jen pětina jím použitých témat pochází skutečně od Pergolesiho, protože pod jeho slavným jménem vydávali své plagiáty mnozí jiní autoři 18. století (Domenico Gallo, Carlo Monza například), jen aby si zajistili finanční prospěch. Při premiéře Stravinského baletu proběhlo i vzbouření skalních avantgardistů, jimž byl Stravinskij modlou a kteří považovali jeho překvapivě archaizující neoklasicismus za zradu. Účinek Pulcinelly byl však nepochybný. Skladatel následně vytvořil z čísel úspěšného baletu Italskou suitu pro housle a klavír a violoncellista Grigorij Pjatigorskij podle ní později aranžoval Italskou suitu pro violoncello a klavír (ale nebyl v písemném programu zmíněn).

Italskou suitou Petrův a Marečkův recitál vyvrcholil. V jednotlivých jejích částech se oba interpreti viditelně bavili všemi těmi disonantními hudebními vtipy, přenesenými akcenty a nápaditými detaily tanečních stylizací. Jejich pojetí bylo hravé, tu temperamentní, jinde naopak apartní, s potřebným interpretačním nadhledem. Oba party Italské suity jsou velmi technicky náročné, ze všeho nejvíc asi velmi rychlá Tarantella. Poslechový i vizuální dojem byl v těchto chvílích jedinečný. Závěrečné číslo logicky vyvolalo bouřlivý potlesk a následný „operní“ přídavek jako poctu festivalu – árii Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy Rusalky v úpravě pro violoncello a klavír. Na měsíček bylo v té chvíli ještě brzy, avšak pohled skrze prosklené stěny vily Tugendhat na zapadající sluníčko s charakteristickým brněnským panoramatem byl v tu chvíli stejně nezapomenutelný, jako koncert samotný…

9. mezinárodní festival Janáček Brno 2024
23. listopadu 2024, 15:00 hodin
vila Tugendhat, Brno

Program:
Josef Suk: Balada a Serenáda op. 3, č. 1 a 2
Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír (Con moto – Con moto – Allegro)
Antonín Dvořák: Rondo g moll pro violoncello a klavír, op. 94
Antonín Dvořák: Klid pro violoncello a klavír, op. 68 č. 5
Igor Stravinskij: Italská suita pro violoncello a klavír (arr. Grigorij Pjatigorskij, Introdukce. Allegro moderato – Serenáda. Larghetto – Arie. Allegro alla breve – Tarantela. Vivace – Menuet a Finale. Moderato. Molto vivace)

Účinkující:
Václav Petr – violoncello
David Mareček – klavír