Festival Nová generace: Tančím, tedy jsem
Mezi šílenstvím a meditací
První festivalový večer umně střídaly divácky vstřícnější počiny s těmi, v nichž se přes tanec butó hraničilo s psychickou rozpolceností. Na úvod přišla choreografie čtyř performerek z University of Malta s názvem Affinity (Dis)Connection. Jejich počin kombinoval taneční sólo performance se synchronizovaným tancem celé skupiny, skrze něž zachycovaly proměnlivost vzájemných vztahů a jejich variabilitu. Podtrženo proměnlivým barevným svícením (pohybujícím se na škále od studeného bílého světla přes velmi intimní modrou) a prací s vystupováním ze stínů, performerky citlivě zachytily emoce opuštění, přijetí, vzájemného soužití i nesouladu či radostnou i odvrácenou tvář samoty. Ladné taneční pohyby zpestřovaly umělkyně elementy break-dance a akrobacie, což posloužilo jako funkční prvek k dynamizaci jednotlivých výstupů.
Na téma samoty navázala performerka Simon Chkheidze z MUK Vienna s dílem Frieden (Peace) o hledání, nalézání a ztrácení vlastního klidu. Její performance sestávala z pozvolných, pomalých pohybů evokujících tanec butó, v němž vznikaly obrazy rozpolcenosti člověka uvadajícího jako kvítek. Poetičnost výstupu dodávala i voiceoverová recitace německé básně s názvem Frieden a její první část pojednávající o bolestnosti samoty, doprovázená intenzivním rudým nasvícením, která se zvolna přelila do druhé, poklidnější a nadějeplnější pasáže doprovázené modrým light designem – s jemnějším světlem se zjemnily i pohyby aktérky. Finální část tak působila, jako by se performerka stala mořem a došla ke smíření, k úlevnému výdechu v podobě vánku nad klidnými vlnami.
Onen vánek se však záhy proměnil ve vír šílenství, který doprovázel pocit nejlépe vyjádřený anglickým slovíčkem „uncanny“, volně přeloženo jako naprosto podivně znepokojivý. Třetí choreografií bylo české dílo INTERMUNDIA Vojtěcha Brože, který se pokusil na scéně zhmotnit „prostor mezi světy, kde společně žijí bohové. Představa asociující harmonii, sounáležitost a svobodu.“ Avšak od chvíle, kdy se na jevišti objevily tři performerky v celohlavových šedo-černých maskách, sukních a krátkých podprsenkovitých topech sešívaných z různých kusů látky a pohybovaly se po scéně trhanými, téměř až hmyzími pohyby v naprostém tichu, jakákoliv představa asociující onu zmíněnou harmonii, sounáležitost a svobodu se zcela vytratila. Místo toho je nahradily pocity znepokojení nahánějící místy husí kůži. Jejich prudké pohyby s akcenty záškubů se v průběhu choreografie pospojovaly v různé drobné „rituály“, které evokovaly společenská gesta, jako jsou námluvy, vyjádření úcty či projevení zájmu. Vzájemné seznamování postav vyvrcholilo klimaxem, v němž ve světlem vymezeném bílém čtverci dvě bytosti uctívají třetí – ta zvolna zvedá ruce vzhůru a do toho duní uši-rvoucí zvuky varhan. Ač ve mně Brožova podívaná evokovala spíše pocity nepohodlí (což je dáno především onou strojeností a trhaností tanečních sólo výstupů), nelze popřít její nespornou originalitu. Do jisté míry v ní lze spatřovat alegorii božstva marně hledajícího své přívržence, kteří zkrátka nejsou, což dílo potvrzuje i v hořké tečce, v níž se tvorové z jiné dimenze přehnaně zrychlenými pohyby bezmocně klaní nám.
Vytržení z pocitu marnosti přinesla čtvrtá a pravděpodobně nejvýraznější choreografie prvního večera v podání performerek z University of Malta pod názvem In Search Of the Right Medication. Náramně zábavná, svěží a vcelku sexy choreografie Tuuli Tuominen a Cc Marmaritsaki pojednává o šestici dívek, které jsou nastrojené coby „kravaťačky“ (tj. úřednice pracující v kancelářích), které hledají způsob, jak se vymanit ze světa pracovního přehlcení. V první části sledujeme úřednický strojek, v němž každá performerka má svůj specifický „tik“ reprezentující její potýkání se s úzkostí. Ten pozvolna přerůstá v taneční chaos, kdy performerky pobíhají, třeští a ztvárňují tak narůstající běsnění jako v přetlakovaném hrnci. Následuje prudký střih do zenovější polohy, v níž si po dvojicích posedají zády k sobě a meditují nad vtipnou mantrou „What the fu*k is going on?“ Další střih, další rapidní změna – ze zenového zákoutí se přesouváme na živočišný večírek plný barev, nezkrotné taneční muziky, jíž dominují exotické bubnové rytmy. Performerky se vrací ke své animální podstatě a divoce pulzují v kruzích po jevišti. Nesourodě tančí a skáčou, každá jako by se nechala ovládnout vlastními pudy a touhou po nespoutanosti. Záhy však poslední tóny doznívají a performerky si ve snaze uchovat si onu vzpomínku na živelnou esenci života rozezní acapella napodobení oné taneční hudby. Postupně jedna po druhé upadnou do vyčerpaného spánku před dalším náročným dnem.
Sny jsou prostorem, v němž na chvíli zapomínáme na skutečnost. Jenže, co když se naše fantazie zhmotní v realitě? S tímto konceptem pracoval berlínský choreograf Konstantin Wloch v díle The Cat and Faceless Man. Svým počinem zcela dekonstruoval skutečnost a spíše performativně, téměř až činoherně publikum zasvětil do existence dvou postav – The Cat a Faceless Man. Tyto postavy jsou zároveň jakýmisi schizofrenními verzemi tvůrce samotného, avšak obě se pohybují v jiných dimenzích, tudíž se nikdy nepotkají. Jediným pojícím prvkem je jistá Lady of Clouds, o níž se Wloch neustále zmiňuje, nicméně skládat dohromady smysluplný příběh v tomto případě funguje stejně jako u snů – ve chvíli, kdy se je snažíte převyprávět, málokdy dávají smysl. Tanečních prvků bylo v díle sice jen poskrovnu, ale Wlochův cynický humor, kterým vlastní performanci komentoval, a nepředvídatelné „dějové“ zákruty světa, jenž nám vrstvu po vrstvě odhaloval, učinily jeho performanci příjemně přitažlivou. Myšlenka tohoto groteskně laděného počinu sice mírně uniká, avšak snem se beztak člověk raději nechává unášet…
Co vlastně víme o dnešní generaci?
Druhý festivalový večer spektakulárně zahájily čtyři performerky z Ochanomizu University v Tokiu s dílem Our Generation is, v níž se inspirovaly japonskou popkulturou minulosti, tedy tématem, jehož vody jsou mi spíše vzdálené než blízké. Neznalost reálií pravděpodobně značně ochudila zážitek alespoň o jednu vrstvu, ačkoliv na zábavnosti výstupu to neubralo. Nejspíš šlo ale o odkazy na japonské zábavní show, v nichž humor spočívá ve fyzicky nepříjemných výzvách, o čemž vypovídala přítomnost dominantního scénografického prvku – akupresurní kamínkové podložky. Po ní performerky s útrpnými výrazy opakovaně kráčely, přebíhaly či přes jistou bolestnou námahu i tančily. Dílo sestávalo z několika vzájemně nesouvisejících tanečních výstupů, v nichž vedle latinsko-amerických tanců využily performerky i taneční prvky známé v K-pop světě. Jako hudební podklad jim posloužily popové melodie, které (společně s téměř stroboskopickým, barevným svícením) umocňovaly dravost a zábavnost. Jejich působivé taneční choreografie (při nichž vynikaly úchvatně ladné pohyby rukou) postupně vygradovaly až k elegantní akrobacii. Ozvláštňujícím prvkem jednotlivých výstupů byla přítomnost komediálních vsuvek – ať už šlo o krkolomné televizní úsměvy, přehnané nabíhání jedna do druhé či dramatické přecházení výše zmíněné podložky. Je-li však dílo pouhou hříčkou vycházející z popkultury minulosti upozorňující na neměnnou formu zábavy, či forma jejího přijetí a poukázání na to, že se japonská kultura posunula dál, však bohužel není příliš jasné.
S japonskou kulturou se kromě škodolibých zábavných pořadů pojí i meditativně-filozofická aura – ta se projevila v projektu Afterimage umělkyň přicházejících z téže univerzity, jejichž dílo se pokoušelo zachytit metafyzickou proměnlivost „JÁ“. Jelikož jde o filozofické a značně abstraktní téma, má v tomto směru tanec širokou škálu možností k interpretaci – tvůrci choreografie Kotoka Aoyanagi a Yukako Suzuki se rozhodli zasadit metamorfující identitu do podmořského světa, do něhož společně s performerkami proklouzáváme a zkoumáme jeho zákoutí. Umělkyně v kostýmech připomínajících mořské panny se symbioticky jako jeden organismus zvolna tanečně rozpojují a splétají dohromady – v jeden celek, v řadu drobných jednotek, v sebe sama. Pohybově performerky tělem reflektovaly pohyby a plynutí vody – klesaly a stoupaly jako vlny, vzájemně se k sobě tiskly a odpoutávaly se od sebe coby vodní proudy. Nezvyklým prvkem, který se v jednu chvíli v inscenaci objevil, byla sólo performance evokující taneční techniku poppingu známou jako Manekýn, tj. trhané pohyby připomínající robota. Obdobně jako Affinity of (Dis)Connection zachycuje i toto dílo různé podoby vlastního já, avšak oproti performanci z prvního večera je Afterimage výrazně náročnější na interpretaci – a tak jsem došla k závěru, že je jednodušší nechat se v tomto případě nést na vlnách dojmů než pátrat po komplexní filozofii vlastní podstaty.
Ve filozofujícím duchu pokračovala i česká choreografka Natálie Vacková, která ve spolupráci s projektem Nová generace, HAMU a souborem Lenka Vagnerová & Company dala vzniknout choreografii s názvem I Know, We Know, v níž se dívčí dvojice Alvy Olsson a Hertty Mulari učila vzájemně porozumět sobě samým a světu kolem sebe. Ve futuristicky vyhlížejících kostýmech se pohybovaly v bíle nasvícených pustinách, snad jako by se dva neznámí tvorové procházeli na troskách civilizace a učili se skrze trhané pohyby poznat jedna druhou. Ve velmi (místy až trochu nesnesitelně) pomalém, meditativním tempu se interpretky pozvolna začnou sbližovat, napodobovat vlastní pohyby ve zdánlivě nesourodých choreografiích, až se následně posunou o jeden evoluční schod výše – mlčenlivý prostor naplní první slova. Jde o řeč neznámého původu, která se záhy z úst performerek přesouvá do voiceoveru. Hlas shůry se monotónní dikcí snaží poskládat myšlenku, v níž jako by ohledával vlastní vědomí. Do chaosu slov pak pohybově vstupují umělkyně, avšak souvislost mluveného slova a jejich reakcí není příliš čitelná… Jejich mechanizované pohyby se zdály fungovat nezávisle na jakékoliv promluvě. Do jisté míry počin Vackové připomínal rapidní vývoj umělé inteligence spíše než „pohybový dialog dvou tanečnic, který zkoumá jistotu a nejistotu pokládaných otázek a odpovědí,“ čemuž odpovídá i samotný závěr, v němž neznámý hlas uzavře dílo slovy „I think still“ – tedy, že umělá inteligence došla do takového bodu samostatnosti, v němž zvládá i nezávisle přemýšlet.
V optimističtějším a značně snovějším duchu se nesl poslední kousek festivalu M.amor choreografky Žanety Musilové, která zpracovávala téma vztahu matky k vlastnímu dítěti. Jedná se o nejvíce příběhovou choreografii vyprávějící o životě dospívající srnky a jejím vztahu k člověku-lovci. Choreografie Musilové je čistá, srozumitelná a srší kreativitou – elegantním tancem ve dvojici a precizní, citlivou interpretací tanečnic je v několika málo minutách zachycen proměnlivý vztah matky s dcerou, který se od vzájemné lásky rozpustí v hašteřivé pubertální odcizení. Stejně citlivě je přistupováno i ke vztahu mezi člověkem a srnkou, jejichž soužití a následný pád umně zachycuje párová taneční souhra se symbolickým polínkem dřeva, které oba partneři nesou na jednom rameni. Zdařilou taneční choreografii představuje i neotřelý a hravý tanec člověka se zesnulým tělem srnky, jejíž tělo se silou gravitace neustále svažuje do nejrůznějších stran, zatímco člověk ji neustále obtancovává ve snaze vnést do vláčného těla alespoň jiskru života. Díky zadnímu nasvícení barvy zapadajícího slunce a silné kouřové cloně vzniklo nádherně poetické prostředí evokující tajemnou přírodu. Decentní, nevtíravá hudba Josefa Bartoně pak vkusně podtrhovala emotivnost jednotlivých výstupů a umocňovala mystickou, téměř až pohádkovou atmosféru. Matky tohoto světa jsou v pojetí Musilové překládány coby ochranitelky, které chrání své dítě za každou cenu, což představuje i se stinnou stránkou – to vyniká nejvýrazněji v samotném závěru, kdy matka svého syna brání tak urputně, že mu záměrně zničí vztah. Autorka tak vede k zamyšlení nad tím, kde končí hranice lásky a začíná hyperprotektivita.
Nová generace je u konce a skrz choreografie mladých tvůrců se nám dostalo odpovědi na výše zmíněnou otázku „Co vlastně víme o dnešní generaci?“ V první řadě víme, že je křehká, hloubavá a toužící porozumět vlastní identitě. Ukázala nám, že se nebojí pronikat do roztodivných zákoutí fantazie – od těch nejbizarnější po ty nejpohádkovější. V neposlední řadě nás ale přesvědčila, že i v dnešní technologicky vyspělé době, kdy stále více spadáme do pohodlných spárů umělé inteligence, stále touží tvořit, tančit, žít.
Affinity (Dis)connection
Choreografie: Nicole Zammit
Interpretace: Eloise Mifsud, Martina Caldari, Eszter Dorka Szász, Hanna Janka Szentes
Hudba: Max Richter, Brad Cardona, Aesha, Vanbur
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 1.11. 2024.
Frieden (Peace)
Choreografie a interpretace: Mona Melody, Amadea Harder
Hudba a text: Simon Chkheidze
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 1.11. 2024.
Intermundia
Choreografie: Vojtěch Brož
Interpretace: Anna Pohlová, Lujza Spáčilová, Amálie Špachtová
Hudba: Arvo Pärt
Kostým: Josef Kovář
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 1.11. 2024.
In search of the right medication
Choreografie: Tuuli Tuominen, Cc Marmaritsaki
Interpretace: Emma Camilleri, Hanna Janka Szentes, Tijana Milanović, Dorka Késmárki, Iina Pinja Riikka Nurminen, Hannah Fee Schweitzer
Hudba: Infected Mushroom, Rigoberta Bandini, Hilight Tribe, Mindful Melodies
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 1.11. 2024.
The Cat and the Faceless Man
Choreografie: Konstantin Wloch
Interpretace: Konstantin Wloch
Hudba: Konstantin Wloch
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 1.11. 2024.
Our Generation is
Choreografie: Hinata Shinohara
Interpretace: Rin Sugiyama, Hitoha Iwashita, Yurie Otsuki, Hinata Shinohara
Hudba: Alexandre Desplat, Frederick J. Perren a Dino G. Fekaris, Miyuki Nakajima, Claudio Accatino, Federico Rimonti a Roberto Festari
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 3.11. 2024.
Afterimage
Choreografie: Kotoka Aoyanagi , Yukako Suzuki
Interpretace: Ran Ishikawa, Kirari Kato, Moka Sasaki, Mao Shimizu, Kotoka Aoyanagi, Yukako Suzuki
Hudba: Steve Reich
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 3.11. 2024.
I Know, We Know
Koncept, choreografie: Natálie Vacková
Pedagogické vedení: Jan Kodet
Hudba: Mark Karpilovskij
Text voiceover: Jakub Vaverka
Hlas voiceover: Soňa Linhartová
Kostýmy: Josef Kovář
Interpretace a pohybová tvorba: Alva Olsson, Hertta Mulari
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 3.11. 2024.
M.amor
Choreografie: Žaneta Musilová
Interpretace: Agáta Černá, Metoděj Vykydal, Natálie Vacková, Silvia Orfánusová, Karolína Kantová, Lucie Hrzalová, Marie Krobová, Sára Polonyiová
Hudba: Josef Bartoň
Uvedeno v rámci festivalu Nová generace 3.11. 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
