Fidelio: Praha versus Drážďany

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jediná Beethovenova opera je v hudebním světě neodmyslitelnou součástí repertoáru operních divadel. Ne tak tomu bylo v porevolučním kvasu u nás. To naštěstí po dlouhých 27 letech absence skončilo, a tak naši diváci již nebudou muset cestovat za tímto dílem třeba do Vídně, Drážďan nebo Berlína, i když jsou samozřejmě takováto poznávání výsostně přínosná. Vychutnají si tak Beethovenovu hudbu v krásném intimním prostředí Stavovského divadla, kde mělo toto dílo svoji českou premiéru v roce 1814, nedlouho po uvedení jeho poslední, třetí verze, ve vídeňském Theater an der Wien.
Fidelio, Semperoper 2018 (foto Klaus Gigga)

Dílo, jehož základním motem je touha po svobodě, bylo například první operou, uvedenou 4. září 1945 ve válkou zdevastovaném Berlíně. A to v jediném divadle, které nebylo zničeno, Theater des Westens. Rovněž rozbombardovaná Státní opera ve Vídni zahajovala po mnohaleté poválečné rekonstrukci 5. listopadu 1955 touto operou svoji novou éru. Jako mladý chlapec si dobře vzpomínám, jak jsme s celou rodinou seděli doma u radiového přijímače a napjatě poslouchali vídeňský přenos celé opery. Dirigoval Karl Böhm. Obsazení bylo exkluzivní. Titulní role zpívali Anton Dermota a Martha Mödelová .

Reklama
Fidelio, Semperoper 2018 (foto Klaus Gigga)

Třetí návrat bych učinil do Drážďan. V roce 1945 byla opera provedena se Staatskapelle pod Erichem Keilberthem. Bylo to v sále lázeňského domu ve čvrti Bühlau, sedm kilometrů od centra na vrchu nad Labem. Toto místo bylo snad jediné, které nebylo v Drážďanech zničeno nesmyslným spojeneckým náletem v únoru 1945. Po třech letech byl obnoven secesní drážďanský Schauspielhaus ležící hned za Zwingerem. V něm pak začala hrát opera a prvním zahajovacím představením byl právě Fidelio. Operní provoz zde fungoval až do otevření nově zrekonstruované Semperovy opery v roce 1985, otevřené Weberovým Čarostřelcem. V této budově pak byl Fidelio nově připravován k 40. výročí NDR na podzim 1989. V létě tohoto roku utíkali východoněmečtí občané přes Maďarsko a přes Československo na západ. Komunistický režim se začal pomalu hroutit. V německých městech, a také v Drážďanech, probíhaly velké demonstrace. Dne 4. října, na základě dohody vyjednané spolkovým ministrem zahraničí Hansem Dietrichem Gentscherem, byl povolen odjezd vlakem velkého množství východoněmeckých uprchlíků z německého velvyslanectví v Praze do Západního Německa. Cestovali samozřejmě též přes Drážďany. V této pohnuté době, kdy v ulicích byli demonstranti a kolem Semperovy opery jezdila policejní auta a pohybovali se v civilu agenti tajné služby Stasi i uniformovaní policisté, se konala 7. října premiéra Beethovenovy opery. Po sboru vězňů ve druhém dějství údajně diváci plakali a křičeli. Dne 9. listopadu pak padla Berlínská zeď, režim se zhroutil a Německo bylo sjednoceno.

Fidelio, Semperoper 2018 (foto Klaus Gigga)

Zajímavé je, že opera, jejímž krédem je boj za svobodu a boj proti útlaku, se hrála jak za nacistického režimu, tak velmi často v bývalé NDR, kdy byly ideje díla šikovně využívány, nebo spíše zneužívány k podpoře vládnoucího režimu. Všechny tyto události se samozřejmě odrazily v pojetí režisérky Christine Mielitz, aktivní účastnice pohnuté doby, pro kterou byl Fidelio již sedmou režií na jevišti tohoto divadla. Režisérka, rodačka z Chemnitzu, vystudovala na Hudební akademii Hannse Eislera ve Východním Berlíně u slavného Friedricha Götze. Jako stážistka pracovala v Drážďanech pod neméně proslulým režisérem Hary Kupferem, který zde působil v letech 1972- 1980 jako operní intendant. Vrátila se sem roku 1982 jako tzv. Oberspielleiter a vytvořila též několik samostatných režií.Pro zajímavost, v roce 1980 režírovala na zdejší scéně Dvořákovu Rusalku. V důsledku svého drážďanského působení byla s poměry a možnostmi souboru dokonale seznámena, což jí velmi usnadňovalo prosazování jejích tvůrčích záměrů. Je též inscenátorkou ku příkladu zdejšího Wagnerova Lohengrina, který se v nezměněné formě hraje již 36 let. Je zajímavé, jak dlouho se některé inscenace na scéně drží. Pro divadlo jsou to jednak důvody ekonomické, protože v Drážďanech diváci navštěvují Semperovu operu jako význačný kulturní skvost a návštěvnost na stejnou inscenaci je i po řadě let vždy veliká (93%). Navíc se v dalších reprízách objevuje celá plejáda různých hostujících umělců a každý svoji postavu podává a hlavně zpívá jinak. Všechny níže uvedené aspekty jsou možná důvodem, že se Fidelio stále hraje a dosáhl do současnosti 133 repríz.

Fidelio, Semperoper 2018 (foto Klaus Gigga)

Inscenační výklad Christine Mielitz se nevrací do historie, ale přenáší nás do věznice nedávné doby (údajně byla určitým vzorem věznice Stasi v nedalekém Budyšíně). Zde bych odbočil a přenesl se o čtyři roky zpět do lužické Chtěbuzi, kde byl Fidelio hrán místním operním souborem v interiéru pravého vězení z dob NDR. O tomto velmi zajímavém provedení jsem ostatně tehdy informoval na stránkách Opery Plus (Beethovenův Fidelio ve skutečné věznici).

Vraťme se do hlediště Semperovy opery, kde se chvíli před začátkem představení po zvednutí krásné malované opony od Ferdinanda von Kellera objeví před setmělým jevištěm bílý propustný šál s malbou jakéhosi ptakočlověka z dílny německého surrealistického malíře Edgara Endeho. Poté výtečně disponovaná Staatskapelle pod velmi impulsivně dirigujícím Angličanem Jonathanem Darlingtonem, šéfem opery v kanadském Vancouveru, zahraje předehru. Po jejím konci se na plně rozsvícené scéně objeví na točně postavený interiér jedné ze stroze vybavených služebních místností věznice. Přes celé jeviště se na úrovni forbíny táhne ostnatý drátěný plot držený betonovými sloupy. Ještě, že jsme neseděli v přízemí, ale na balkoně a nemuseli sledovat děj na jevišti skrze poměrně hustá drátěná oka.

Fidelio, Semperoper 2018 (foto Petr Horník)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na