Figarova svatba navodila dobovou iluzi při zahájení Festivalu Janáček a Luhačovice

Po pandemické odmlce jsme se vrátili dychtivě na Festival Janáček a Luhačovice do malebných lázní, které si památku skladatele hrdě a pilně pěstují. Mistr sem jezdíval od roku 1903 pravidelně na letní pobyt, byl zde celkem pětadvacetkrát. Čas zde strávený mu dal zásadní inspirace pro vrcholná díla. Operu Osud mu zde našeptala Kamila Urválková, Listy důvěrné Kamila Stösslová, Glagolskou mši hvozdy vůkol.

Slavnostní zahájení festivalu se konalo tradičně u sochy Leoše Janáčka v parkovém svahu v centru lázní. Bustu vytvořil v roce 1954 Karel Pokorný, představitel českého sochařského realismu, s pečlivostí a umem Myslbekova pokračovatele. Z mramorového podstavce září portrét skladatele vznešený a pravdivý.

Letošní 29. ročník zahájila Žesťová harmonie Zlín, pánové z Filharmonie Bohuslava Martinů, Pavel Skopal a Pavel Skopal mladší, Zdeněk Macek, Daniel Mlčák, Jaroslav Broža, Pavel Nevařil, Miloslav Žáček a hráč na bicí Jiří Trávníček.

Strhující trubky, lesní rohy, pozouny, tuba, jásot a radost – jen mistři svých nástrojů mohou hrát tuto skladbu. „Třesk vítězných trubek“, to je popis prostřednictvím Janáčkových slov z fejetonu Moje město – inspirace k Sinfoniettě. Janáček ji napsal v roce 1926 jako objednávku pro Sokolský slet, posléze Sinfoniettu věnoval naší vojenské branné moci jako díkůvzdání za svobodu. Měl toto dílo rád, své Múze, paní Kamile Stösslové (poznal ji právě v Luhačovicích), píše radostně, že dodělává „pěkňoučkou Symfoniettu s fanfárami“, která má vyjádřit „dnešního svobodného člověka, jeho duševní krásu a radostnost a jeho sílu a odvahu jíti bojem k vítězství“. To jsou slova z času vzniku svobodné republiky, slova, která mají platnost věčnou. Fanfáry měly znít i z ochozu věže Týnského chrámu, zdravice k zahájení Všesokolského sletu roku 1926 při pochodu padesáti tisíc sokolů přes Staroměstské náměstí. To je skutečnost, na kterou upozorňuje v jedné ze svých studií docent Jiří Zahrádka, který v Luhačovicích na festivalu přednáší.

Prvý večer festivalu patří vždy opeře. Letos padla výborná volba na opavské provedení Mozartovy Figarovy svatby. Opera Slezského divadla v Opavě hostuje v Luhačovicích pravidelně, už zde uvedli Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyni a Smetanovu Prodanou nevěstu. Mozartovu Figarovu svatbu hatil hrozící a občas kapající déšť a výpadky titulků. Ale navzdory všem překážkám jsme zažili představení mimořádně krásné. A to především díky výbornému hudebnímu nastudování, které je v plné symbióze s neokázalou, smysluplnou režií, herecky náročnou a pravdivou.

Vše se odehrává na scéně Miroslava Milfajta, v komnatách zámku hraběte Almavivy, kde stěny zdobí bukolický obraz zámecké zahrady a jedinou základní rekvizitou je postel. Jen barva přikrývky ukazuje, zda jsme ve světnici Zuzanky, či u Hraběnky. Figarova svatba je příběh jednoho dne, zámecká „konverzačka“. Dějiny hudby dávají poučení, jak dokonale Mozart zpracoval hudební schéma opery buffy. O libreto požádal slavného italského básníka a libretistu Lorenza da Ponte a sám mu vybral předlohu ke zpracování, Figarovu svatbu, populární veselohru Carona de Beaumarchaise, vládními dvory cenzurovanou a zakazovanou. Tyto konotace dnes nevnímáme, užíváme naplno vtipné zvraty děje a smršť důvtipně střídaných duetů, tercetů, sextetů a sbory. Ty se představily scénkou zdravicí Hraběti už při předehře. Vstupní dvojzpěv komorné Zuzanky a jejího milého Figara dal jasný signál výborného obsazení a detailního nastudování.

Dvě hlavní postavy, Komorník Figaro a Zuzanka, v podání Jaromíra Noska (bas) a Evy Benett (soprán), jsou na scéně takřka nepřetržitě a jejich souznění ve scénách celého kusu je svěží a přitažlivé. Dokonalou souhru orchestru a pěvců zřetelně představilo nejen jejich vyznání vztahu, ale i Zuzančina zkouška svatebního závoje a především jejich parodické líčení, jak je budou Hrabě s Hraběnkou volat ke službě. Jejich hra působila dynamicky. I kavatinu Jestli chcete tančit, pane hrabátko, na kytaru vám zahraju… (Se vuol ballare…) zvládl Figaro i plně mimicky. Poté co Figaro oddiriguje sbor venkovanů, kteří přišli Hraběti poděkovat za zrušení práva prvé noci, skvěle završuje děj árií k Cherubínovi o tom, jaká vojenská sláva ho čeká – Milostný motýlku už nebudeš moci ve dne v noci kroužit… (Non piu andrai…).

Z orchestru zazněla vojenská „alarmka“ a na scéně proběhla báječná parodie execírky, Cherubín s koštětem a papírovou čepicí. Velkým přínosem inscenace je inovační obsazení Cherubína. Role psaná pro alt je zde svěřená kontratenoru a Vojtěch Pelka se výborně uvedl hned svou charakterizační árií mladistvé citové dychtivosti Už nevím čí jsem, co dělám, jen hořím a hned jsem zas kus ledu… (Non so piú). O hereckých schopnostech tohoto mladého pěvce není pochyb.

Eva Benett coby Zuzanka upoutá plnokrevným, vyváženým projevem zpěvu a nadšené hry. V roli Hraběnky právem září Markéta Klaudová. Její suverénní projev dokonale souzní s intencí režisérky Jany Anděly Pletichové představit Hraběnku jak ve spolupráci a porozumění s ženskými aktérkami, bez ohledu na rozdílné sociální postavení, tak ve finální velkorysosti k milostným avantýrám Hraběte. Barytonista Tomasz Suchanek dává Hraběti všechny fasety intrik i žárlivé závisti, jak výrazně přiznal při zpěvu Mám snad vzdychat a dívat se, jak je můj sluha šťastný… (Vedro mentr´io sospiro).