Finále Smetanovy Litomyšle se sborovými scénami z oper. Bravo!

Devětapadesátý ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl vyvrcholil ve velkém finále koncertem slavných sborových scén a ansámblů v podání spojených brněnských sborů - Sboru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně se sbormistrem Josefem Pančíkem a Pěveckého sboru Masarykovy univerzity v Brně, jehož sbormistrem je Michal Vajda. Orchestrem večera byl zvolen dramaturgií litomyšlského festivalu Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s osvědčeným festivalovým dirigentem Ondrejem Lenárdem, jehož vztah ke sborům a sborové tvorbě obecněji vzato je v hudebních kruzích dostatečně znám. Je mimo jiné častým ceněným předsedou odborných porot mezinárodních sborových soutěží. Jeho dirigentská pozice právě na tomto vokálně koncipovaném koncertu není tudíž náhodná. Protože jsou často v opeře sborové scény propojeny se vstupy sólových hlasů, byli přizváni sólisté Daniela Straková-Šedrlová, Peter Berger, Petr Levíček, Igor Loškár a Richard Novák.

Je skvělou myšlenkou, když se v rozsáhlém kouzelném světě opery nezaměřujeme v operním večeru jen na sólové výkony, byť je jistě jejich dominance nezpochybnitelná, ale rovněž koncertně akcentujeme význam sborové operní literatury. Je řada operních děl, které vzletně nazýváme sborovými operami. Adjektivum není nijak nadnesené, neboť jde o díla, v nichž mají sbory své podstatné místo. Od Verdiho Nabucca, jehož sbor otroků se stal doslova populárním hitem, přes slavnou a velkolepou sborovou scénu s triumfálním pochodem z Aidy téhož autora. V tvorbě Smetanově má sbor zásadní význam v jeho Braniborech v Čechách (loni provedeno ostravskou operou na Smetanově Litomyšli!), ale též v Daliborovi, Libuši, Tajemství i Čertově stěně. Dvořák působí svým jedinečným Jakobínem, ale velké sborové scény obsahuje také jeho opera Dimitrij, která přes značnou snahu minulých generací dirigentů na operních scénách nezakotvila, jak se zdálo reálné ještě v nedávné v minulosti. Slavné sborové scény nalézáme u Gounoda, Bizeta, Boita, Čajkovského, Mascagniho i Pucciniho, rovněž u Janáčka, o Musorgském ani nehovoře. Sborovou operou je i skvělé dílo Bohuslava Martinů Řecké pašije.

Dramaturgie festivalu volila program tak, aby byl kontrastní, zasluhuje si pochvalu za zařazení dvou sborových scén ze Smetanových Braniborů v Čechách, ale také za připomenutí již zmíněného Dvořákova Dimitrije. Vše ostatní v programu byla díla světové operní tvorby, starý dobrý Verdi byl zastoupen pěti velkými vstupy, efektní přídavek sboru z Trubadúra byl de facto šestým sborem italského mistra v rámci koncertu.

Sbor Janáčkovy opery má jistě řadu z těchto děl ověřenu i jevištně, zná dobře z denní praxe problematiku sborového zpěvu na velký prostor přes “clonu” symfonického orchestru, která je jiná než koncertní sborový zpěv a capella, nebo s doprovodem klavíru, což je zase obvyklý denní chléb univerzitních sborů. Na renomovaných festivalech a soutěžích světa je obvykle požadován program a capella (bez doprovodu). Sbory z oper tyto typy studentských sborů často nezpívají, z výše naznačených důvodů svého zaměření. Proto je účinkování v podobném projektu pro tento typ sboru zajisté objevováním nových sborových obzorů z mnoha stránek a jistě také silnou motivací jak dramaturgicky, tak i technicky a interpretačně.

V první polovině večera se úvodním vstupním bodem programu nestala operní ouvertura, jak jsem očekával (ve druhé polovině přece jen jedna z ouvertur zazněla), nýbrž metodou “šoku” byla jako entrée stanovena sborově velmi obtížná dramatická vstupní scéna bouře z Verdiho vrcholného díla Otello, kde na titulní postavu čekají na břehu moře i Cassio a Rodrigo. Spoluúčinkovali proto sólisté Petr Levíček a Igor Loškár, vstup Otellův na scénu obstaral tenorista Peter Berger.

V prvé části večera mne zaujaly zejména ukázky z české operní tvorby, v případě Smetanových Braniborů v Čechách ve velmi přesvědčivě promyšlené interpretaci pana dirigenta Ondreje Lenárda. Dvě zvolené scény z této opery jsou samy o sobě hudebně velmi kontrastní. Scéna ze druhého dějství od orchestrálního Grave – Rozlučme se s domovem – až po majestátní Choral v Andante: „Pane v prachu se skláníme, o milosrdenství tě prosíme.” S basovým sólem Kmeta v provedení legendy mezi českými basisty Richardem Novákem, který je vpravdě přírodním úkazem. V roce 1973 natočil ve svých nejlepších pěveckých letech pro tehdejší Československou televizi Smetanova vynikajícího Kecala v Krombholcově a Kočího inscenaci Prodané nevěsty, spolu s Peterem Dvorským a Gabrielou Beňačkovou. V roce 2017 stojí na jevišti druhého zámeckého nádvoří litomyšlského zámku a představuje se nám v partu Kmeta v neuvěřitelné kondici hlasové i dechové, neboť hudební fráze této partie jsou dlouhodeché. Není to úžasné až neuvěřitelné?

Sbor Janáčkovy opery a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity zde společně prokázaly přirozenou homogenitu a kultivaci měkkého zvuku, pevnou intonaci, ale také imponující plasticitu hudebních frází s nárůstem dynamiky a výrazového napětí. A musím zdůraznit, že s velmi dobrou artikulací a výslovností češtiny, neb to dnes akcentaci potřebuje, není to zdaleka samozřejmé. Ve slavné scéně s Jírou z prvního dějství opery exceloval sbor fortovou úderností a pevným rytmem, ale zvláště vyzdvihuji, že hudební fráze byly zároveň vysoce kultivované svým průběhem jemných dílčích vrcholů. Nelze opomenout pěvecky pěkný vstup tenoristy Petera Bergera ve velmi obávaném místě tenorové role Jíry s vysokým drženým há („Tak mi žezlo a korunu dejte a poslušenství přísahéééjte”…). Dodám jen, že bez kontextu vypuštěného zpěvu Jíry („Dobře, chátro, dobře tak!“) se jednalo o vstup docela obtížný a svou krátkostí v aklimatizaci na pódiu i trochu nevděčný.

Z Dvořákova Dimitrije byl zvolen vstupní sbor – „Veliké hoře stihlo matičku rodnou zem”. Sbor zněl zvukově velmi kompaktně, kultivovaně, jemně, plasticky ve frázování a s dobrou harmonií vnitřních hlasů. Ba konečně se ve večeru také objevil v pravé míře zvukové vyváženosti i krásný zvuk jadrného basu, jenž do té doby v předešlých číslech trochu chyběl, patrně “drcen” převahou žen, přesněji ženských hlasů spojených sborů, kdy vynikal soprán nejen sympatickými výškovými dispozicemi, nýbrž i zvukovou dominancí nosných hlasů v harmonii partitur. Ale mohlo jít i o postavení skupiny basu na jevišti, kde byl daný hlas postaven v místě akusticky trochu hluchém, pozoroval jsem tento jev i na finální zkoušce.

Ve druhé polovině koncertu zaujala především velká sborová scéna z Verdiho Aidy, spojená se slavným triumfálním pochodem a hraná v plném kontextu scény od Allegra maestosa. Dirigent Ondrej Lenárd využil postavení hráčů pro hru na trubky “aidovky” na arkádách zámku, což se jistě nabízelo. Posluchačům se tato dramatická scéna zjevně velmi líbila zvukovou plností orchestru i sboru, zajisté i efektem břeskného zvuku trubek z prostor arkád zámku.

Zařazení zvukomalebné sborové charakteristiky sboru z Pucciniho Madama Butterfly, který v divadlech bývá za scénou (v Litomyšli bylo vše jistě na scéně), mne nejprve trochu překvapilo, ale ve spojení s efektním intermezzem orchestru se ukázalo jako dobrá volba. Symfonický orchestr Českého rozhlasu ho zahrál výborně, obdobně jako v prvé části večera vystupňoval Ondrej Lenárd v tektonice k vrcholu expresivně silně Mascagniho Intermezzo ze Sedláka kavalíra.

Nutno zdůraznit, že Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze se pod Lenárdovou taktovkou představil ve velice dobrém světle mírou pěkné zvukové kultivace, kompaktnosti harmonie, plasticitou hudebních frází i dynamickou flexibilitou v řadě míst realizovaných v mezza voce a pianové dynamice sborů. Technicky zaujal samostatným vstupem brilancí tempicky bryskně dirigentem pojaté ouvertury ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Velmi zde upoutalo měkce rozezpívané téma kompaktně hrající skupiny violoncell.

Finále koncertu vytvářel slavný a populární sbor Židů ze třetího dějství opery Nabucco, nesmírně citlivě dirigentem budovaný od jemné dynamiky pianového unisona po velkou, přirozenou gradaci vícehlasu. Opravdovou gradaci finále celého koncertu však vytvořil závěrečný monumentální Prolog z opery Mefistofeles Arriga Boita, kde sbor a orchestr doslova fascinovaly mírou přirozené, měkké zvukové plnosti kultivovaného fortissima. Do hry vstoupila efektní žesťová skupina hrající z arkád zámku. Měl jsem trochu obavu, zda takto vygradovaný vrchol celého večera trochu nesníží výše zmiňovaný přídavek sboru z druhého dějství Verdiho Trubadúra, leč nestalo se tak. Publikum si prakticky přídavek vynutilo silným, spontánním a vytrvalým aplausem ve stoje.

Večer byl motivován sborovými scénami, je tudíž nutné sbormistry, kteří vše se svými sbory připravovali, nejen zmínit, ale také vyzdvihnout jejich zásadní podíl na úspěchu večera. Laický svět si mnohdy nepřipouští, do jaké míry rozhoduje osobnost sbormistra o výsledku sborové práce. Osobnost, která na zkouškách ví, co chce, ale umí také své vize v praxi zkoušek efektivně realizovat v drobné, ne vždy okamžitě hmatatelné mravenčí práci. Někdy je cesta sbormistrova trnitá, abych použil názvu studie velkého Oldřicha Hilmery.

O sbormistrovi Josefu Pančíkovi jsem na stránkách Opery Plus napsal samostatný článek k jeho významnému jubileu a vyzdvihl jeho zásadní podíl na postupném růstu kvality brněnského sboru Národního divadla v Brně (článek najdete zde). Nechci opakovat již řečená slova a mnou zde podrobněji rozebíraná fakta, ale jeho dlouhodobá a cílevědomá práce učinila sbor špičkou mezi našimi operními tělesy. Doufejme, že jí zůstane i per futurum s nástupci Josefa Pančíka. Posílen byl na koncertě o mladistvou, přirozenou krásu svěžích hlasů studentek a studentů Masarykovy univerzity v Brně, které pedagogicky vede sbormistr Michal Vajda. Na jejich úrovni má logicky opět zásadní význam, neb podle sbormistra a jeho úrovně umělecké a pedagogické se nutně formuje technická i interpretační úroveň sboru. Proto oběma sbormistrům patří veliké uznání, které se často v recenzích neobjevuje, neboť taktovku na koncertě přebírá dirigent orchestru a sbormistr se stává pro publikum takřka neviditelným. Přitom právě on musel vše nastudovat od prvních not partů až po dokonalou interpretaci na pódiu.

Finále uzavřelo devětapadesátý ročník Národního festivalu Smetanova Litomyšl, který slovy pana dirigenta Ondreje Lenárda z pěkné ouvertury patří dnes ke klenotům soudobé české kultury. Proto netřeba mnoha slov, festival promlouvá sám za sebe svými činy naprosto přesvědčivě! Sluší se zcela upřímně organizátorům Smetanovy Litomyšle poděkovat za jejich obrovskou práci, kterou krásně završil letošní finální koncert. Bravo za zdařilý závěrečný večer! Bravissimo za vynikající koncepci a promyšlenou výstavbu celého skvělého festivalu!

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Smetanova Litomyšl 2017
Velké finále: Va, Pensiero…
Dirigent: Ondrej Lenárd
Daniela Straková-Šedrlová (soprán)
Peter Berger (tenor)
Petr Levíček (tenor)
Igor Loškár (baryton)
Richard Novák (bas)
Sbormistři: Josef Pančík, Michal Vajda
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno
Pěvecký sbor Masarykovy univerzity
6. června 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
výběr z nejslavnějších sborových scén a ansámblů z Nabucca, Aidy, Othella, Macbetha, Síly osudu, Sedláka kavalíra, Madam Butterfly, Mefistotela, Fausta, Evžena Oněgina, Dimitrije a Braniborů v Čechách
přídavek:
Giuseppe Verdi: Trubadúr – sbor z druhého dějství

www.smetanovalitomysl.cz